Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Romain Rolland (1918)

V rozsáhlém sesutí naší civilisace bloudí hodně často myšlenka v rozvalinách Evropy. V temném bludišti, do něhož pronikají tu a tam sluneční šípy, hledá ve Věčném návratu tvary, podobající se těm, jež ji obklopují a dávají jí klíč k přítomnosti. Hledá tvary, které ... Hledá velké duchy, jejichž jasný a osobitý rozum vyjádřil tyto doby, podstatu jejich touhy, jejich metafyzický sen a hledá ještě víc to, čím chtěli býti /8/ než to, čím byli. Naši mistři filosofové moderní Evropy se nám stali jakýmisi přáteli ze včerejška, kteří nás nechali odejít uprostřed bouře a nešli za námi. Věrní a domáčtí zůstávají u domácího krbu, ale krb se zřítil: bude znovu vybudován? Jejich hlas je nám posvátný, protože nám připomíná dobrodiní své odpovědi na naše včerejší otázky, neodpovídá však již na naše otázky dnešní.
(Empedoklés z Akragantu, Symposion, Praha 1947, str. 7-8.)

Konrad Lorenz (1983)

Jsme stále přesvědčeni o tom, že dědičná změna, kterou se šance určitého organismu na přežití zvyšují, je velice nepravděpodobná, přesto však proti této nepravděpodobnosti působí to, že se taková dědičná změna, pokud otevírá organismu nové možnosti ovládnutí prostředí, v příslušné míře vyplácí. Každá dědičná změna, která skýtá organismu novou možnost vypořádání se se svým prostředím, neznamená více ani méně než to, že se v organickém systému uložila nová informace o tomto prostředí. Adaptace je v podstatě kognitivní proces. Tento názor nám pomáhá pochopit, že vnitrodruhová selekce právě nepůsobí žádné adaptace: poznávací data hromaděná na jejím základě v organismu nemají vůbec žádný vztah k prostředí; týkají se výlučně vlastností druhu.
Materiál, jehož se selekce zmocňuje, tvoří vždy /39/ vlastnosti fenotypu, které spočívají na čistě nahodilých změnách nebo nových kombinacích dědičných vloh či přirozeně na modifikacích.Formálně je správné tvrdit, že evoluce postupuje podle principů náhody a vymycování; tento výrok se však jeví jako nepravděpodobný, protože by několik málo miliard let naší planety nedostačovalo, aby touto cestou vznikly z virům podobných předbiotických bytostí vyšší živočichové a člověk. Z výsledků bádání Manfreda Eigena však víme, že potenciální účinky náhody „krotií“ jednak chemické vlastnosti prvků a jednak komplexní vzájemné působení mezi geny, které, jak ukázala Rupert Riedl, vůbec nevstupují v činnost tak na sobě nezávisle, jak se dříve věřilo.
(7662, Odumírání lidskosti, Praha 1997, str. 34.)