Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Romain Rolland (1918)

V rozsáhlém sesutí naší civilisace bloudí hodně často myšlenka v rozvalinách Evropy. V temném bludišti, do něhož pronikají tu a tam sluneční šípy, hledá ve Věčném návratu tvary, podobající se těm, jež ji obklopují a dávají jí klíč k přítomnosti. Hledá tvary, které ... Hledá velké duchy, jejichž jasný a osobitý rozum vyjádřil tyto doby, podstatu jejich touhy, jejich metafyzický sen a hledá ještě víc to, čím chtěli býti /8/ než to, čím byli. Naši mistři filosofové moderní Evropy se nám stali jakýmisi přáteli ze včerejška, kteří nás nechali odejít uprostřed bouře a nešli za námi. Věrní a domáčtí zůstávají u domácího krbu, ale krb se zřítil: bude znovu vybudován? Jejich hlas je nám posvátný, protože nám připomíná dobrodiní své odpovědi na naše včerejší otázky, neodpovídá však již na naše otázky dnešní.
(Empedoklés z Akragantu, Symposion, Praha 1947, str. 7-8.)

Jan Štěpán (1998)

definice (z lat. definitio, určení, výměr; řec. horismos) jazykový prostředek, jímž vymezujeme (omezujeme) význam výrazu již existujícího (d. analytická) nebo stanovujeme význam výrazu nově zaváděného (d. syntetická). Cílem je jednoznačné přiřazení významu definovanému výrazu (definiendum) prostřednictvím významu výrazu, jímž se definuje (definiens), tj. jde o sémantické normování jazyka. D. stanoví rovnost významů těchto výrazů prostřednictvím definiční rovnosti (=df) v případě, že denotátem obou výrazů není pravdivostní hodnota. D. má pak tvar: definiendum = df definiens. Např. "čtverec = df rovnostranný pravoúhlý rovnoběžník". Jestliže denotátem obou výrazů je pravdivostní hodnota, stanoví d., že oba výrazy mají stejnou pravdivostní hodnotu prostřednictvím definiční ekvivalence (-=df) D. pak má tvar: definiendum -= df definiens. Např. ...
(Filosofický slovník, Naklad. Olomouc, Olomouc 21998, str. 80.)