Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Romain Rolland (1918)

V rozsáhlém sesutí naší civilisace bloudí hodně často myšlenka v rozvalinách Evropy. V temném bludišti, do něhož pronikají tu a tam sluneční šípy, hledá ve Věčném návratu tvary, podobající se těm, jež ji obklopují a dávají jí klíč k přítomnosti. Hledá tvary, které ... Hledá velké duchy, jejichž jasný a osobitý rozum vyjádřil tyto doby, podstatu jejich touhy, jejich metafyzický sen a hledá ještě víc to, čím chtěli býti /8/ než to, čím byli. Naši mistři filosofové moderní Evropy se nám stali jakýmisi přáteli ze včerejška, kteří nás nechali odejít uprostřed bouře a nešli za námi. Věrní a domáčtí zůstávají u domácího krbu, ale krb se zřítil: bude znovu vybudován? Jejich hlas je nám posvátný, protože nám připomíná dobrodiní své odpovědi na naše včerejší otázky, neodpovídá však již na naše otázky dnešní.
(Empedoklés z Akragantu, Symposion, Praha 1947, str. 7-8.)

Paul Ricœur (1968)

Připomenutí Péguyho na konci našich rozhovorů nás ostatně nijak neoddaluje od Sokrata, protože Sokratův duch, to znamená také risk, krásný risk. Neopouští snad v závěru Faidona scénu se slibem a vzýváním? I my tak učiníme.
Cituji závěr z knihy Homo viator: „Duch metamorfózy. Když budeme chtít smazat hranici mraků, která nás odděluje od jiného království, veď naše nezkušené činy. A když udeří předpovězená hodina, probuď v nás /79/ veselou náladu tuláka, který si zapíná svůj tlumok, zatímco za zabláceným oknem se poznenáhlu začíná rozednívat!“
(7130, Paul Ricoeur – Gabriel Marcel, Rozhovory, Brno 1999, s. 78.)