Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

To, oč kdysi šlo Sókratovi, když mluvil o maieutickém umění, může být (a to zcela legitimně) rozšířeno, neboť „rozením“ je charakterizováno vše, co vzniká, událostně probíhá (= děje se) a posléze zaniká, tedy všechno „jsoucí“. Má-li totiž něco (tj. něco určitého, jednotlivina) vzniknout, tedy má-li to být zrozeno, předně to musí nutně nějak „být“ již před svým zrozením, tj. musí to „být“ ještě jako „ne-jsoucí“. Pak tu musí být někdo, bez něhož žádné zrození není možné, tedy „rodič“ (eventuelně rodička). Případně také někdo, kdo při porodu pomáhá (něco nebo někdo jako porodní bába). A konečně tu musí být nějaké prostředí, do něhož se ono „zrozené“ či „porozené“ rodí a v němž se postupně zabydluje. Myslím, že tu nejde o pouhou metaforu; jde o významové souvislosti, které spolu s příslušnými kontexty mají zásadnější a hlubší povahu než rovněž stará (byť přece jen o něco mladší) myšlenka inkarnace, která je mnohem „řečtější“ než koncept „rození“ a s ním souvisící maieutiky. Nicméně také myšlenka inkarnace má v dějinách myšlení svou důležitost, i když je příliš spjata s představou (resp. myšlenkou) podvojnosti duch contra tělo (resp. contra maso)
(Písek, 130206-1.)

Ross Macdonald (1973)

Zprvu mluvila rozechvěle, ale během řeči se její rozrušení vytrácelo a hovořila pak už klidněji. Nepřerušoval jsem ji. Každý svědek má svůj osobitý způsob, jak se přibližuje pravdě. …
(5545, Šípková Růženka, Praha 1980, s. 246.)

Ross Macdonald (1954)

… Upíral na mě oči, ale neviděl mě. Byl ponořen hluboko do sebe a pátral po pravdě, podle které by žil. …
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 171.)

Ross Macdonald (1954)

„Ne, jistě se mýlíte.“ Tón paní Churchové byl jak obranný, tak nadřazený. „Anne nebyla něčeho takového schopná. Byla lehkomyslná, ne však úmyslně zlá. Nezamýšlela být zlá.“
„To nikdo nikdy nezamýšlí, paní Churchová. To se do lidí vplíží.“
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 166.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Co je vlastně cílem vzdělání? Dnes to vypadá tak, že je třeba do žáka (či studenta) nacpat co nejvíce vědomostí, dovedností atd. Naproti tomu myšlenka „maieutiky“, tj. asistence při porodu něčeho, co samotnému asistentovi třeba ani není k dispozici a co sám třeba nemá a nezná, je přímo opakem tohoto podivného úpadku pedagogiky a pedagogů. Učitel by měl odborně dělat vše potřebné k tomu, aby si žák (či student) začal vybavovat resp. vymýšlet a rozvrhovat některé myšlenky jako své, nikoli jako převzaté. Jde vposledu o to, aby si každý jedinec vybudoval po svém (byť s pomocí jiných lidí) svůj osobní vztah k univerzu, ke světu jako celku. Naproti tomu vzdělání orientované na pouhé technické dovednosti a zručnosti ponechávají tento bod (toto téma) zcela stranou, jako by o to nešlo nebo jako by to byla jen nějaká soukromá až úzce intimní, „subjektivní“ záležitost bez většího významu pro společnost a vůbec celé lidstvo.
(Písek, 130206-2.)