Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Paul Ricœur (1983)

(N.O.:) Věnoval jste vždy velkou pozornost svým předchůdcům, včetně těch, kteří vůči vám stáli v naprostém protikladu.
P.Ricoeur: Profesor Roland Dalbiez, který mě na lyceu v Rennes uváděl do filosofie, mi vštípil jednu zásadu, kterou jsem později našel u Nietzscheho. „Jděte přímo za tím, co vám /17/ nejvíc vzdoruje.“ Stalo se mi pravidlem, že se obracím právě k tomu, co mi klade největší odpor. Dám vám příklad. Pracoval jsem kdysi ...
(Filosofie důvěry, rozhovor v Le Nouvel Observateur 11.3.1983, česky in: 7128, Život, pravda, symbol. Praha 1993, s. 16-17.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Vzpomínám na své překvapení, když Patočka jednou (brzo po válce na FF) jen tak mimochodem prohlásil, že skutečnost je to, co nám klade odpor. Zůstalo mi to v paměti, ale nevyvodil jsem z toho dlouho žádné závěry ani další myšlenky. Teprve časem jsem si začal uvědomovat, že celá ta myšlenka musí být obrácena: my lidé jsme skuteční, když klademe odpor; já osobně jsem skutečný, když kladu odpor, zkrátka když nejsem tak docela strhován tím, co je kolem mne, i když to je někdy velmi silný proud. To je vlastně základem onoho někdy kritizovaného evropského individualismu až subjektivismu (snad lépe „subjektismu“, protože subjektivismus je často chápán ve smyslu jakéhosi soukromého vědomí). Řekl bych dokonce, že člověk je natolik člověkem, nakolik dokáže rezistovat vnějším tlakům a nakolik se proti nim dokáže postavit a obhájit sebe a své pozice právě protestem, nejde-li to už jinak. V přírodě najdeme mnoho případů, kdy organismy přežívají díky tomu, že se přizpůsobí, že akceptují podmínky, že se podrobí nebo že najdou nějakou formu kompromisu, eventuelně podvodu a „lži“ (mimikry jako příklad). To však nelze aplikovat na člověka: člověk ztrácí sám sebe, když dělá něco podobného v těch směrech, které jsou pro člověka a lidství nenahraditelné, protože bytostně s lidstvím spjaté.
(Písek, 080617-2.)

Ross Macdonald (1973)

Zprvu mluvila rozechvěle, ale během řeči se její rozrušení vytrácelo a hovořila pak už klidněji. Nepřerušoval jsem ji. Každý svědek má svůj osobitý způsob, jak se přibližuje pravdě. …
(5545, Šípková Růženka, Praha 1980, s. 246.)

Ross Macdonald (1954)

… Upíral na mě oči, ale neviděl mě. Byl ponořen hluboko do sebe a pátral po pravdě, podle které by žil. …
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 171.)

Ross Macdonald (1954)

„Ne, jistě se mýlíte.“ Tón paní Churchové byl jak obranný, tak nadřazený. „Anne nebyla něčeho takového schopná. Byla lehkomyslná, ne však úmyslně zlá. Nezamýšlela být zlá.“
„To nikdo nikdy nezamýšlí, paní Churchová. To se do lidí vplíží.“
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 166.)