Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ross Macdonald (1954)

„Ne, jistě se mýlíte.“ Tón paní Churchové byl jak obranný, tak nadřazený. „Anne nebyla něčeho takového schopná. Byla lehkomyslná, ne však úmyslně zlá. Nezamýšlela být zlá.“
„To nikdo nikdy nezamýšlí, paní Churchová. To se do lidí vplíží.“
(Najít oběť, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 166.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Pro pravé filosofování je systematický zřetel naprosto nezbytný, ale to vůbec neznamená, že cílem by se mělo stát budování nějakého co možná kompletního systému. Budování systému v sobě nese velké nebezpečí několikerého druhu. Především se tak filosofie a filosofování jakoby odtrhují od konkrétních situací a situačnosti vůbec, což zároveň někdy může znamenat ztrátu vnímavosti pro aktuální potřeby a také výzvy, a nadměrné soustředění na vnitřní problematiku té které filosofie. (Krajním případem takové orientace byly pokusy o budování tzv. philosophia perennis.) S touto problematikou je spjato také cosi vysloveně paradoxního (aspoň na první pohled se to jako paradoxní může jevit, ale má to hluboký dosah, jak uvidíme: systematický zřetel nás nutí uvádět do souvislostí významové okruhy, které mají své vlastní a od jiných odlišné zdroje. Tím se pak dosáhne toho, že se objevují rozpory a inkongruence, které nás nutí řešit problémy, které bychom si sami nikdy nestavěli a jejichž závažnost bychom ani nepostřehli. Systematičnost nás tak vlastně uchraňuje před předčasným zaokrouhlováním a zastíráním sporů a rozporností; pravá systematičnost je daleka každého ukrývání a zastírání vad a každého je povrchního pseudo-řešení tam, kde se naopak ukazuje potřeba tvrdé kritické analýzy. V tomto smyslu je Hegelova teze, že pravda se může vyjevit jen v systému, velice problematická, pokud tomu rozumíme tak, že teprve v systému lze pravdu plně „zachytit“. Pravým postupem je spíše opak: systematičnost nás vede k prohlédnutí a nahlédnutí pravdy právě tam, kde se vyjevují vady našeho přístupu a myšlení. Pravda „přichází“ zejména doprostřed již vybudovaných částí systému, aby ten (byť teprve vytvářený) systém spíše narušila, ovšem právě k dobru toho systematického myšlení, nikoli k jeho rozvracení.
(Písek, 110207-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Milá paní Borovanská,
tážete se, co soudím o tom, že (nejspíš jen u nás – anebo to Sobotka myslel celoevropsky?) s generací „devadesátníků“ (ještě z 19. století) končí doba pokusů o vlastní filosofické systémy. A zdali také pozoruji tento „zlom“, a proč k němu asi došlo.
Jsem přesvědčen, že nejde o žádný „zlom“; v dějinách jsou doby, kdy nevznikají velké systémy, a naproti tomu zase doby, kdy systémy vznikají (tj. jsou budovány) takřka houfně. K pořádné filosofii ovšem takové systematické (tj. soustavné) myšlení náleží bezpodmínečně (ale stejně tak jsou nutné nové myšlenky – a ty někdy mohou absentovat; bez nových myšlenek nejsou velké filosofie). Takže musíme rozlišovat: filosof, který nemyslí systematicky, je špatný filosof (což neznamená, že musí být nevýznamný), ale ne každý dobrý (a vynikající) filosof musí nutně budovat filosofický systém. Jsou filosofové, kteří problematizují budování velkých systémů třeba z docela praktických důvodů: člověk je omezený tvor, filosofické úkoly jsou nedozírné, a tak žádný jednotlivec nemůže zvládnout vše a nic významného nepřehlédnout, na nic důležitého nezapomenout. (Obvykle tu ovšem dochází k záměně filosofického systému za encyklopedii.) A tak takový tvůrce či budovatel velkolepého systému si někdy z nouze pomáhá buď drobnějšími nebo i velkými „podvody“ a nepřiznanými „krádežemi“. A někteří myslitelé to s radikálním odmítáním systémů a systematičnosti přehánějí natolik, že navzdory své genialitě a třeba i mimořádné schopnosti systematicky myslet odmítají i samy pokusy o celkovou systematičnost (soustavnost, integritu) myšlení (někteří dokonce zapírají svou filosofičnost a filosofii vůbec, ale to není totéž), a tak vlastně vůbec přestávají být opravdovými filosofy (ve smyslu Platónovy orthé filosofía) a uchylují se k nápadům, rozmanitým navzájem si odporujícím aforismům, a tak podobně. To může někdy mít relativně (a ovšem jen částečně) rozumné důvody, ale může to být způsobeno také nedostatkem potřebných schopností, a někdy dokonce duševní vadou až nemocí. Někteří, jinak třeba mimořádně schopní, svůj nedostatečný smysl pro vlastní systematičnost (a eventuelně pro budování vlastního systému) nahrazují (nebo třeba jen předstírají nebo zase maskují, kdo ví?) tím, že pronikají do systémů jiných velkých myslitelů, dokonce i takových, kteří sami žádný zřejmý systém nevybudovali, ale dokázali skvěle systematicky myslet (a pak s větším nebo menším úspěchem „dobudovávají“ některé části takového ještě neprovedeného a nenapsaného systému jakoby za ně, eventuelně v horším případě se jen vmýšlejí do svých „Mistrů“ a fandí jim, a znají kde co, jen neproniknou vskutku náležitě do jejich myšlení). To je třeba případ žáků Sókratových (včetně Platóna, který ovšem skvěle uspěl i jako svébytný filosof), nebo třeba většiny karteziánů (výjimkou je Leibniz, ale ten své pozoruhodné systematické pokusy spíše jen „nadhazoval“, ale v polemice se také rád přidržel jiného myslitele, třeba protivníka), žáků Hegelových nebo dnes Husserlových a Heideggerových, jak uvádí Sobotka. (Sám jsem se vždycky podivoval, že takové „dobré“ žáky nenašel třeba Jaspers – ovšem on zas měl „samostatné myslitele“, kteří ani nemuseli pokračovat v dobudovávání jeho staveb.) A na druhé straně známe celou řadu velkých systematiků, kteří jakoby našli své „duchovně blízké“ (tedy žádné epigony) až po dvou i třech generacích – a ti je vlastně museli teprve „objevit“ a pak ukázat světu, jak a v čem byli mimořádní a jedineční. A proč byli zapomenuti (nebo dokonce nerozpoznáni)? Obvykle to je chyba jejich současníků: nebyli dost vnímaví. Je pak dost běžné, že právě takoví, co nemají „ambice“ (nebo častěji schopnosti) myslet systematicky a po svém, jsou takřka neprůstřelní, když se setkají s něčím naprosto odlišným od toho, čemu sami propadli.
Snad ještě jednu spíš jen okrajovou poznámku. Patočka trochu zavinil, že čeští (tj. domácí) myslitelé zejména nedávné minulosti byli prostě zasunuti do muzejních regálů historie jako beznadějně subalterní. Výsledek je zřejmý: kdo chce dnes pracovat skutečně systematicky (pokud se takoví najdou) a být „úředně“ akceptován, musí se opírat o zahraniční autory, protože sám považuje domácí autory za málo důstojný nebo vůbec nedůstojný historický materiál. Pokusil jsem se tomu v jednom případě opřít, ale těmi drobnými pokusy se to asi nemohlo (zatím) podařit. A já jsem vůbec neměl „ambice“ se stát uznávaným interpretem a jednokolejným „odborníkem“ na Emanuela Rádla a dobudovávat jeho nikdy nenapsaný – ale dobře a do hloubky promýšlený – „systém“. (A Masaryka dnes v „Ústavu TGM“ pohřbívají dnes už potřetí; nevím, nevím, kdo konečně toho Masaryka-myslitele oživí a obhájí. Ale Masaryk ovšem nebyl zdaleka tak integrovaným, i když „vyvíjejícím“ se myslitelem, jako jím byl Rádl.)
Tak tolik jako první reakci. Zdravím ! L v H .
(odpověď Jolaně Borovanské; Písek, 120708-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Psaní tlustých knih bývá spíše encyklopedickou náhražkou budování opravdového systému, tj. soustavného promýšlení co možná všech hlavních problémů (témat) v dané době. I když jde o skutečné sepisování systematického díla, jde vlastně o to, získávat přívržence a následovníky (a kriticky odmítat odpůrce). Velké systematické dílo vlastně usnadňuje převzít či přebírat celou řadu autorových myšlenek, aniž by byla nahlédnuta ideové, myšlenková spojitost a souvislost „vlastní hlavou“, tj. na základě vlastního myšlení. Filosofie musí své místo hledat především „na frontě“, tj. tam, jde o něco aktuálního, ale v důsledcích velmi důležitého jde. Systematické promýšlení tak musí být svěřeno logicky velmi trénovaným duchům a vyžaduje mimořádné soustředění v jakési myšlenkové „laboratoři“. A protože ani nejnadanější myslitel není s té udržet v mysli najednou vše, musí se spoléhat na pečlivé sledování a také promýšlení nejrůznějších „odboček“ od hlavního tématu resp. od hlavní myšlenkové cesty, na něž není dovoleno zapomínat. Proto také musí být hlavní, vedoucí myšlenka – či spíše „idea“ – sledována reflektovaně, tj. s ustavičnými dočasnými návraty na rozcestí a křižovatky, kterými myslitel už prošel (takže musel rozhodovat, kam jít a kam nikoli). V tom je velmi užitečný zápis, neboť tak je myslitel nucen každé takové rozhodnutí, a vlastně každý významný myšlenkový krok, formulovat s takovou dostačující přesností, aby se k němu mohl vracet jako k jakémusi dočasnému (ovšem situačnímu) invariantu (a aby takový invariant mohl nejen revidovat, ale případně i změnit či nahradit jiným). Psaní velkého spisu by tedy nemělo mít charakter encyklopedie, nýbrž mělo by v praxi (tj. ve slovech a formulacích) vyzkoušet, zda a jak lze sledované hlavní myšlence propůjčit jakýsi vnější řád, ne nepodobný lešení. Takové lešení pak není vlastní budovou, ale umožňuje přístup jakoby zvenčí („okny“) na místa, jichž bylo lze dosáhnout (anebo bude možno dosáhnout, až budova bude dostavěna) především uvnitř budovy, po schodech a chodbách, a to normálními logickými „kroky“.
(Písek, 130623-1.)

Ross Macdonald (1969)

„Nevím, co si mám o tom myslet. Mám to od Randyho Shepherda. A jemu to prý řekl Swain. Což ovšem neznamená, že by to musela být pravda.“
„Tomu bych nevěřil. My přece víme, že Swain s těmi penězi utekl.“
„Víme jenom, že utekl. Jenže pravda není vždycky tak jednoduchá: obyčejně bývá stejně složitá jako lidé. Jako lidská povaha. Dejme tomu, že …“
(Pohled zpátky, in: Soukromý detektiv Lew Archer, Praha 1981, str. 317.)