LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<  <   1 / 330   >    >>
records: 1647

Celek světa (svět vcelku)

Jan Patočka (1969-70)
Je zde protiklad: Celek světa, vesmír chtít obsáhnout pohledem smyslovým – to nejde; pohledem rozumu to také v celku nejde, jen částečně – o to usiluje věda se střídavým úspěchem a víme, že to, co zachycuje, je jen nepatrná část. Tedy absolutní zachycení univerza v celku je nemožné. Ale na druhé straně je samozřejmé, že o tomto celku nějak víme, ne ve smyslu představování (i když představu vždy nějakou také máme), ale tak, že jsme do celku postaveni, a to tak, že to postavení je zároveň odhalenost celku pro nás. Vždy víme, že jsme na světě. Jakým způsobem to víme? /103/
(a dále řada významných citací z Heideggera)
(7243, Úvod do fenomenologické filosofie, Praha 2003, str. 102.)
date of origin: únor 2008

Omyl

Ladislav Hejdánek ()
Heidegger kdysi napsal, že „wer groß denkt, irrt auch groß“. To je vskutku částečně pravda, ale bohužel nikoli pravda celá. Když se služka podle anekdoty vysmála Thaletovi, který při pozorování hvězd spadl do jámy (nechme stranou, že to bylo nejspíš jen vymyšleno), nebylo to pro nepochopení velikosti Thaletova omylu. Také Heideggerovi samému se stalo, že při sledování velkých perspektiv (viz jeho rektorskou řeč) přehlédl žumpu, do které spadl, když oblékal svou uniformu a rajtky a když hajloval. Ani to nebyl žádný „velký omyl“, nýbrž omyl banální (v nejlepším případě). Pravdivý (ale rozhodně nijak objevný) by byl výrok, že kdo myslí nízce, těžko se dopustí velkého omylu. Naproti tomu vskutku pravdivý moment ve výroku Heideggerově vidím v tom, že myslitel se stává „světodějným“ či dějinně významným především svými velkými omyly. Podmínkou ovšem právě je, aby to byly jeho omyly, aby je nesdílel se svou dobou, a už vůbec aby to nebyly omyly přejaté od starých myslitelů, tj. aby to byly omyly nové, nebývalé, experimentální, takříkajíc „tvůrčí“. Mezi nejrůznějšími nezajímavými, banálními omyly se totiž tu a tam najde omyl, který má jak dějinně, tak věcně obrovský dosah. Někdy je dokonce od počátku zcela zřejmé, že jde o omyl, ale dlouho zůstává utajeno, jak se mu vyhnout nebo jak jej překonat; v takovém případě mluvíme spíše o paradoxu (vynikajícím případem takového omylu jsou Zénónovy paradoxy: trvalo dvě tisíciletí, než se v nich podařilo logickou resp. matematickou chybu odhalit a přesně identifikovat). Jindy se omyl tak rozšíří a prosadí, že na jedné straně unikne kritické pozornosti tím, že se stane jakoby samozřejmou správností (což samo o sobě ještě není tím pravým dokladem jeho „velikosti“), ale na druhé straně může vést k výzkumům a objevům, k nimž by bez něho s vysokou pravděpodobností vůbec nedošlo. Takovým „produktivním omylem“ bylo třeba starořecké chápání „pravých jsoucen“ jako neměnných (po vzoru geometrie či matematiky). To vedlo k rozvoji určitého druhu pojmovosti, jež ovlivnila rozsáhlou epochu evropského myšlení, někdy zjednodušeně nazvaného „substanční metafyzikou“. Bez toho si nedovedeme představit onu obrovskou úspěšnost matematizace věd (a ovšem také rozsáhlé technizace celého života), která teprve ve svém plném rozvinutí, prosazení a ve stále povážlivějších důsledcích vyvedla na světlo krajní nebezpečnost onoho omylu, oné chyby, jimiž se celá tato epocha vyznačuje. (Praha, 000301-2.)
date of origin: březen 2000

Filosofie

Jan Patočka (19)
Je zvláštní fakt, hodný hlubšího zamyšlení, že filosofie existuje – vezme-li se její pojem přesně – jen u určitých společností, a to těch, které vznikly na půdě nebo v tradici staré středozemní OIKÚMENÉ, kde se rozšířilo řecké myšlení, jeho školy, jeho literatura, jeho popularizace, náboženská a theologická polemika s ním, poezie filosoficky určená či aspoň dotčená). Jen na této půdě máme posavad skutečné filosofické tvůrčí myšlení, tvůrčí v tom smyslu, že jeho objevy (myšlenková schémata pochopení toho, co jest, pojmy a modely bytí) určují všecky myslící.
Tento zvláštní fakt zdá se mi souviset se samotnou historickou povahou filosofie. Filosofie, myšlení svým vystoupenímtvoří dějiny, tento zvláštnízářez v celkovém dění lidstva. Politikou a filosofií, těmito dvěma úzce souvisícími projevy svobody, stal se člověk teprve ve vlastním smyslu historickým, tj. žijícím ne pouze přírodně, z toho, co prostě je zde, co lze jen konstatovat, nýbrž z toho, co v skrytu vždycky doprovází lidský život, zdánlivě jako neskutečná marginálie, vpravdě jako předpoklad všeho lidského života a chování. Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svého uznání, prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody / a pro ni. Svoboda je však zároveň prostor pro myšlení, tj. pochopení, že svoboda není věc
mezi věcmi, že svobodná bytost stojí na mezi mezi tím, co jest, a tím, co nelze nazvat jsoucím, poněvadž to právě člověka ze souvislosti věcí vylamuje, aby je mohl chápat a stavět se tak mimo ně, rozuměl jim a svému postavení mezi nimi.
(Pokus o českou národní filosofii …, in: 7406, Tři studie o Masarykovi, Praha 1991, s. 21-2.)
date of origin: říjen 2003

Celek a části

Ladislav Hejdánek (2008)
Celek můžeme rozdělovat, dělit, krájet, rozsekávat – a podle toho budou vypadat takto získané (vytvořené) jeho „části“. Když zase naopak dáme ty části k sobě, dostaneme hromadu, ale nikoli celek. Co je to, co z pouhé hromady může udělat skutečný „celek“? Hérakleitos o tom kdysi uvažoval, jak o tom svědčí některé jeho dochované „zlomky“, a měl zřejmě za to, že to, co z pouhé hromady dělá celek je LOGOS. Zdá se totiž, že měl za to, že teprve LOGOS může z „pouhé hromady náhodně rozházených věcí“ udělat KOSMOS; tak asi můžeme vyložit a doplnit jeden zlomek, totiž že bez LOGU by i nejkrásnější pěkně uspořádaný svět (KALLISTOS KOSMOS) by byl pouhou hromadou. Aristotelés později tuto úvahu zpochybnil, vlastně přímo rozvrátil svou otázkou, zda je LOGOS možno dělit, a už si nepoložil otázku, jak resp. díky čemu je možno „menší“ LOGOS „skládat“ spolu s dalšími do nějakého většího LOGU. Dokonce to vypadá, že podle Aristotela to, co lze dělit donekonečna, je jen vymyšlené, takže skutečné je pouze to, co lze dělit jen do nějaké hranice, po níž už máme části, které jsou nadále nedělitelné. Pro Aristotela představuje možnost dělení LOGU jakousi metodu, jak zjistit, zda je LOGOS čímsi skutečným nebo jen vymyšleným. Když si však představíme postup opačný, vzniká pro nás problém: jak vlastně dochází k tomu, že jednotlivá slova, která mají svůj „malý“ LOGOS, lze spojovat ve věty atd., tedy do nějakého „většího“ LOGU? Co dokáže spojovat malé kousky LOGU do kousků větších a větších? Spojují se snad samy od sebe? Anebo tu musíme předpokládat ještě něco mocnějšího, co je s to sjednocovat i kousky LOGU? A co se tak stalo s oním Hérakleitovým LOGEM, který je sám dělitelný, ale není mocen sám sebe sjednocovat? A pokud mu tuto schopnost přece nakonec přisoudíme, máme tu jiný problém: jak se vlastně malé kousky LOGU liší od kousků světa (nebo těla – podle jiného Hérakleitova zlomku), které se samy znovu spojovat v původní celek, poté, co jsme je rozdělili či „rozsekali“, už nedovedou a které je v některých případech už nikdo „zcelit“ nedokáže (dokonce ani žádný LOGOS)?
(Písek, 080229-1.)
date of origin: únor 2008

Duše

Ladislav Hejdánek ()
Štěpa si do Písku přivezla „Knihu o duši“, kterou si vypůjčila od Jany; autorem je Thomas Moore, překládal to Jandourek a předmluvu napsal Halík. Podíval jsem se do ní a hned mi napadla analogie s Patočkou, který také rád mluvil o „péči od duši“ jako tento americký autor (původní titul knihy totiž zní „Care of the Soul“). Patočka i Moore si onu frázi „pečování o duši“ vypůjčují od Platóna. Zvláštní je, že Moore hned na počátku upozorňuje, že „duše“ není věcí, ale kvalitou či rozměrem zakoušeného a nás samotných a že „má co do činění s hloubkou, hodnotou, příbuzností, srdcem a podstatou osoby“ (str. 25). To přímo vyzývá, abychom postavili otázku, jak je možné pečovat o něco, co není „věc“ a co je zároveň spjato s (vlastní) osobou. Moore sám ví, že „není možné přesně definovat, co to vlastně duše je“ (11), ale má za to, že to není možné proto, že „definice je intelektuální záležitost, zatímco duše dává přednost představivosti“ (11). Rád bych věděl, jaké anglické slovo Jandourek překládá onou „představivostí“. Tradičně se o představách mluví jako o jakýchsi napodobeninách přímého vjemu. To by tady jistě nebylo vůbec na místě. O představivosti mluví Moore spíše ve smyslu fantazie (ovšem v původním, řeckém smyslu toho slova). Jde o fantazijní představování něčeho, co tu není. Sama fantazijní představa tu však je – musí tu být. A protože „je“ něčím co tu je, tedy něčím daným, musí tu být také možnost o tom něco říci. To, že duše „dává přednost představivosti“, bude asi znamenat, že je nakloněna si představovat to, co není. Fantazijní představa je tedy něco, co je, ale co se vztahuje (intencionálně) k něčemu jinému, a to k tomu, co není. A teď přijde ten rozhodující moment: co vlastně znamená, že duše dává přednost představivosti: znamená to, že dává přednost fantazijním představám, které jsou, které ona sama – jakožto duše – „má“ – anebo že dává přednost tomu, k čemu se její fantazijní představy vztahují, k čemu se upínají a tedy co samo není, co duše „nemá“? Jinak řečeno_ je duše zamřena k představám představujícím – anebo k „představám“, které si sama (jsoucím způsobem) představuje jako fantasmata, tedy jako nejsoucí? Tato politováníhodná nevyjasněnost nemůže být ospravedlněna tím, že duše není věc (což je věta, kterou jinak velmi vítám, pokud je míněna vážně a pokud z ní je náležitě vyvozeno to, co skutečně znamená); nejde totiž tolik o to, je-li sama duše věcí nebo není-li věcí, nýbrž co činí duši duší. Je duše duší tím, že se vztahuje k tomu co není? Pak by totiž ztráta budoucnosti (resp. smyslu budoucnosti) znamenala ohrožení nebo přímo ztrátu duše. Obvykle se odedávna mluvilo o duši jako o tom, co je spojeno s darem života: život je bytostně životem duše, nikoli oživením neživého, ale jsoucího. Aristotelés připsal duši všem živým bytostem, pokud je rozeznával jako živé. (Písek, 000421-1.)
date of origin: duben 2000