Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Friedrich Nietzsche (1885-86)

Der Hegelische Ausweg, im Anschluß an Plato, ein Stück Romantik und Reaktion, zugleich das Symptom des historischen Sinns, einer neuen Kraft : der „Geist“ selbst ist das sich enthüllende a verwirklichende Ideal, an das wir glauben – also das Ideal verwirklicht sich, der Glaube richtet sich auf die Zukunft, in dem er seinem edlen Bedürfnisse nach anbeten kann. Kurz,
1) Gott in uns unerkennbar und unnachweisbar – Hintersinn der erkenntnistheoretischen Bewegung
2) Gott is nachweisbar, aber als etwas Werdendes – und wir geh[ren dazu, eben mit unserem Drang zum Idealen – Hintersinn der historisierenden Bewegung
Aber derselbe historische Sinn, in der Natur übertretend, hat – - -
Man sieht: es ist niemals die Kritik an das Ideal selbst gerückt, sondern nur an das Problem, woher der Widerspruch gegen daselbe kommt, warum es noch nicht erreicht oder warum es nicht nachweisbar im Kleinen und Großen ist.
Das Ieal des Weisen in wiefern grundmoralisch bisher? – - -
(Nachlaß, in: 4582, SW Bd. 12, München-Berlin 1980, S. 148.)

Ladislav Hejdánek (2014)

V důsledku nekritického vymýšlení tzv. vlastností božích se zejména po staletí mluvilo o tzv. všemohoucnosti. A tak se vlastně zcela vyprázdnily některé prvky hebrejské tradice, která mluvila třeba o stvoření světa a všech tvorů v něm v sedmi dnech (a tedy nikoli najednou, jedním stvořitelským činem). Já v této myšlence vidím první záblesk vývojového myšlení (nejdříve tu musí být odděleny vody od souše, pak teprve jsou stvořeny rostliny, až pak býložravci; o lvu jako masožravci se mluví až velmi pozdě). Slavná věta Linnéova, ještě dlouho po něm opakovaná, že druhů je tolik, kolik jich bylo na počátku stvořeno „nekonečnou bytostí“ (infinitum ens, tedy spíš nekonečným jsoucnem) znamenala opuštění biblického (židovského) odkazu a podlehnutí „metafyzice“. Jenže dnes už s tím je konec. Dnes si každý křesťan (a nejen on) musí klást otázku, proč nekonečná a všemohoucí bytost, tedy Stvořitel, zvolil tak dlouhou a strastiplnou cestu tak pozvolného, miliardy let trvajícího vývoje. Že by to bylo jen ze stvořitelské svévole? Rozhodně ne. Dnes na to můžeme odpovědět pouze tak, že to zřejmě jinak nešlo – a nejde, i kdyby se to mělo někde jinde a někdy jindy (a třeba i jinak, lépe) zopakovat. Stvoření druhů si už nemůžeme představovat jako nějaké vytahování různých „vzorků“ z nějakého kouzelného stvořitelského klobouku, ale musíme přihlédnout k nezbytným časovým dimenzím, k těm obrovským miliardám let evoluce, a to nejenom evoluce živých bytostí, ale dokonce i evoluce tvorby hvězd (hvězdokup, galaxií, kup galaxií atd.) a jejich výbuchů, při nichž dochází k tvorbě těžších a těžších atomů, bez nichž by se později život nemohl obejít. A ovšem také by se neobešel bez té rozmanitosti vznikání a vývoje planet a planetárních systémů, z nichž se jen některé (a nemnohé) posléze prokáží jako více či méně vhodné pro rozvoj organismů. Když poznáváme vývoj živých bytostí, vývoj hvězd a planet a vývoj celého Vesmíru, poznáváme tím aspoň některé z „vlastností božích“; staré představy musíme odložit a dokonce odhodit (což zajisté neznamená odložit a odhodit skutečnou historii – vždyť to je přece naše historie!), ale musíme se pokoušet o co nejlepší smysluplný výklad toho, co vidíme, zjišťujeme, poznáváme a co musíme nadále zkoumat. Jen si nesmíme myslet, že už to všechno dobře známe, že už teď tomu všemu dobře rozumíme a že se můžeme s opovržením odvracet od rozvoje lidského myšlení a poznávání. Musíme se pokoušet rozumět vlastní minulosti (a tedy i svým starším i nedávným omylům), ale nesmíme klást meze a překážky dalším krokům v poznávání a promýšlení poznaného (a také dějin poznávání).
(Písek, 141102-1.)

Ladislav Hejdánek (2005)

Alkidamas (5. stol. př. Kr.) prý podle jedné ze scholií k Aristotelově rétorice napsal (3478, Zlomky, s. 174): „Bůh dal všem svobodu; nikoho neučinila příroda otrokem.“ Pozoruhodné na tomto citátu (zlomku) je ono dvojí odlišné určení: od boha a od přírody. Svobody se dostává všem, a to od boha; od přírody se každému dostává lecčeho, ale nikomu se od přírody nedostává (údělu) otroctví. Bylo by zajímavé zkoumat podrobněji, jak chápal vztah mezi bohem a přírodou (pochopitelně, kdyby byl k dispozici potřebný text). Musíme se však spokojit alespoň tím, že – jak všechno naznačuje – obojí rozlišoval. Od přírody (FYSEI) není otroctví, ale od přírody není ani svoboda. Naproti tomu od boha je svoboda, nikoli však otroctví; a svoboda je pro všechny, neboť bůh ji dal všem. Otevřena zůstává otázka, zda vše, co je od boha, je vždycky určeno všem; naproti tomu je zcela zřejmé, že příroda přiděluje různým různě: barvu očí nebo vlasů, mohutnost svalů nebo křehké kosti apod. Nicméně pokud jde o otroctví, je to „vynález“ čistě lidský, a nemůže se opírat o nic, co by bylo „od přírody“. To by ovšem mohlo za jiných okolností vést k závěru, že také svoboda je nikoli od přírody, nýbrž pouhý „lidský vynález“. Ale to právě neplatí: bez božského „daru“ by svobody nebylo. Bůh proto není nijak rozpuštěn do všeobecnosti jen proto, že svobodu (a možná řadu dalších atributů) dal všem. (Písek, 051127-1.)

Martin Heidegger (1966)

H: Touto otázkou se dostáváte opět tam, kde náš rozhovor začal. Smím-li odpovědět krátce a snad poněkud masivně, ale na základě dlouhého zamyšlení: filosofie nebude moci způsobit žádnou bezprostřední změnu nynějšího stavu světa. To neplatí jen o filosofii, nýbrž o všech pouze lidských myšlenkách a touhách. Už jenom nějaký bůh nás může zachránit. Vidím jedinou možnost záchrany, totiž v myšlení a básnění se připravovat na to, že se objeví bůh, nebo na to, že bůh nebude našemu zániku přítomen; abychom totiž, hrubě řečeno, prostě „nepošli“, nýbrž když už zanikneme, abychom zanikli před tváří boha nepřítomného. /34/
S: Je nějaká souvislost mezi vaším myšlením a příchodem tohoto boha? Je zde podle vašeho názoru nějaká kauzální spojitost? Myslíte si, že můžeme boha myšlením přivolat?
H: Nemůžeme ho myšlením přivolat. V našich silách je nanejvýš připravovat pohotovost k očekávání.
S: Ale můžeme tomu pomoci?
H: První pomocí by mělo být připravování pohotovosti. Svět nemůže být skrze člověka, ale ani bez člověka, tím, čím je a jak je. To souvisí podle mého názoru s tím, že to, co nazývám oním odedávna tradovaným, mnohoznačným a nyní opotřebovaným slovem „bytí“, potřebuje člověka, že bytí není bytím, pokud člověk není použit k jeho zjevování, uchovávání a utváření. Bytnost techniky vidím v tom, co nazývám „Ge-stell“. Slyšíme-li tento název poprvé, je velmi snadné pochopit jej nesprávně, ale jestliže věc správně promyslíme, vidíme, že to, co se jím míní, poukazuje do nejhlubších dějin metafyziky, které ještě dnes určují náš pobyt, strukturu naší existence. Vláda tohoto „Gestell“ znamená: člověk je vydán na povel [gestellt] jisté moci, která si ho nárokuje a vyzývá ho; je to moc, která se zjevuje v bytnosti techniky. Právě ve zkušenosti toho, že je člověk vydán diktatuře [gestellt sein] něčeho, čím sám není a co sám nemá pod kontrolou, ukazuje se mu možnost nahlédnout, že je využíván bytím. V tom, co /35/ je moderní technice nejvlastnější, se právě skrývá možnost učinit zkušenost s tímto využíváním a připravovat se na ony nové možnosti. Dopomáhat k tomuto nahlédnutí: víc myšlení nezmůže a filosofie je u konce.
(Už jenom nějaký bůh ..., interview, Praha 2012, str. 33.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Už Platón (např. v Politeii II, 19 – s. 97) argumentuje, že „bůh není původcem všeho, nýbrž jen dobrého“, neboť „jest bytost jednotná a vůbec nevystupuje ze své vlastní podoby“. Tuto argumentaci převzali i křesťané, a proto byla vždy znovu řešena otázka „unde malum“. Řešení, že zlo je důsledkem lidského hříchu, je neuspokojivé již proto, že třeba přírodní katastrofy jsou evidentně zlem, ale nebývají zaviněny člověkem; a pokud jsou interpretovány jako tresty, nedává to obvykle dobrý smysl (dopadají totiž na lidi bez rozdílu, podobně jako svit slunce nebo déšť, nejsou adresné).
(Písek, 110130-1.)