Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Tzv. důkazy existence boží (Gottesbeweise) byly formulovány za docela konkrétní (myšlenkové) „situace“: o bozích se už delší čas pochybovalo, a to především proto, že už jako by nebyli „přítomni“ v lidských životech (v lidskému životě, neboť jde vždycky o jeden jediný, totiž právě „můj“ život, o mne samého). Každý takový „důkaz“ měl být zárukou toho, že nejde jen o výmysl, iluzi, falešnou představu apod. Někde docela na začátku tedy bylo „pochybování“, ale spíš jako pouhé naladění, nálada, nikoli ještě na základě formulovaných argumentů. To byla až další fáze: vynález pojmů přinesl možnost mínit něco s naprostou přesností a vracet se k tomu jako k „témuž“ (což ostatně odpovídalo archaické orientaci na praminulé, na archetypy, ale dosahovalo nesrovnatelné efektivity). Tím však byl exponován nový problém: nikomu nenapadlo se pokoušet o důkaz „existence“ čísel nebo geometrický obrazců. A přece měl být „bůh“ za pomoci pojmů myšlen (a definován) tak přesně jako třeba pravoúhlý trojúhelník. Když Aristotelés „definuje“ boha jako „to, co je jedno a co se nemění“, staví na tom, že „existují“ skutečnosti, které se mění, vedle jiných, které se nemění; a také na tom, že některých skutečností je více nebo mnoho, zatímco jiné jsou je jedny (a tedy jedinečné, takže se „nevyskytují“ ve více exemplářích a nemají ani jiné obdobné, s nimiž by mohly být srovnávány a eventuelně od nich i v něčem odlišovány, jak tomu bylo třeba v polytheismu). S příchodem křesťanství (navazujícího zásadně na židovské tradice, ale používajícího také myšlenkových prostředků řeckého původu, tedy ještě dále posouvajícího již v pozdním židovství zahájenou „synkrezi“ resp. „konkrezi“, tj. srůstání obou těchto tradic) už pochopitelně nemohlo postačit myslit (a definovat) Boha jako „ideálnou osobu“, tedy vlastně jako „ideálný“ geometrický obrazec (např. trojúhelník). A odtud ta nezbytnost myslit Boha-Otce v tak těsné spjatosti s Bohem-Synem (který je zároveň plně člověkem – vere homo!), a v neméně těsné, i když bytostně (kvalitativně) odlišné spjatosti s každým jednotlivým (a jedinečným) člověkem v podobě Ducha svatého, jako trojjediného Boha (Pána a Stvořitele všeho). Pochopit důležitost tohoto záměru je nesrovnatelně důležitější než jakkoli silný důraz na pevné držení dogmatu. To ovšem tradičním křesťanským theologům velmi často unikalo, takže raději zdůrazňovali nemožnost to plně pochopit pouhým lidským rozumem, a tak se pokoušeli v rámci tohoto „rozumu“ najít logické argumenty, kterými by bylo možno prokázat „skutečnost“ resp. „existenci“ (čímž se rozuměl „reálný výskyt“!) Boha aspoň oklikou, když ji nebylo lze „nahlédnout“ přímo.
(Písek, 080425-2.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

... Studium lidského vědomí, myšlení, mravního rozhodování a uměleckého tvoření, jakož i rozbor právních řádů a zákonů, podle kterých vznikají a kterými se řídí kulturní svazky, rodina, společnost, stát, hospodářský život, – to vše má kladný význam pro theologické myšlení i pro aktivitu víry. Theolog věří, že v lidském duchu, který je stvořen Bohem, jsou předpoklady, aby poznal stopy Božího díla ve světě a aby si uvědomil konkretní závazek vůči Bohu. Znalost zákonů a řádů kulturního a dějinného života umožňovala theologii a církve úspěšnější práci ve světě.
Bylo právě u nás upozorněno na důležitý fakt, že církev od svého počátku přála umění a umělecky tvořila a že z církevních otců a spisovatelů nikdo nebyl absolutním nepřítelem umění. Tato these je v naprostém souhlase s tím, co bylo právě řečeno o poměru církve k filo/159)sofii. Jako filosofie a ostatní kultura vůbec, tak i umění zvláště je v křesťanské církvi předmětem velmi kritického soudu. Nejvyšší hodnota a norma křesťanova života je nad světem v Bohu; filosofie a umění patří však ke světu stvořenému. Ale i umění a umělecká krása ukazují ve své čistotě k nadsvětnému řádu Božímu. Mají i theologicky své místo v oblasti činné víry.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 158-59.)

Josef Lukl Hromádka (1931)

Jak se Bůh může dát poznat? Jak může sama sebe dát člověku? Je nás jasno ze všeho toho, co jsme dosud řekli, že poznání Boha není možno ani spekulací, ani mystickým vytržením, ani estetickými dojmy. Co touto cestou poznáme, je buď sebeklam, přelud a hračkářské žonglérství anebo jen nejasné tušení metafysického prazákladu kosmického. Bůh Stvořitel je něco jiného než /84/ nehybná substance světová, totalita kosmu, přírodní zákonitost a životní proces. Nedá se nahmatat a najít, ani odhalit a zkonstatovat, ani esteticky zažít a okusit. Může být poznán pouze tak, že sám, v konkrétní dějinné chvíli, osobně člověka postaví před otázku života a smrti, sám se mu osobně přiblíží tak, aby zmlkla všechna spekulace a mystika, všechno estetické požitkářství a sobělibé umravňování a aby člověk buď přijal plnost milosti anebo aby se proti Bohu nepřístupně zabarikádoval. (Tyto barikády proti Bohu mohou se vystavět i s pobožnou soběstačností.)
Křesťan vyznává, že Bůh Stvořitel přišel v určitém, dějinném člověku, Ježíši Kristu, který se narodil z dějinně určité ženy, žil za určitých dějinných okolností, trpěl za římského prokurátora Pontia Piláta, skutečně umřel a skutečně byl pohřben. Pilát v krédu má důležitou úlohu tohoto dějinného svědectví. Bůh Stvořitel nemůže se jinak zjevit a nemůže se člověku jinak darovat, než v dějinných událostech a v konkrétní lidské osobnosti. Pouze tak lze poznat všechnu vážnost, naléhavost, neodbytnost a nesmlouvavost Božího zjevení a Boží přítomnosti. To už nestačí mít správný pojem Boha a logicky přesné poznání, nestačí se uklidňovat pozvolným mravním pokrokem nebo vznešenou mravní ideou. Obecenství s Bohem neděje se pomocí pojmů ani mravních idejí, nýbrž v bdělé osobní pohotovosti přijmout jeho samého, uznat jeho stvořitelská práva, uposlechnout ho a dát si darovat plnost jeho milosti. „Ježíš Kristus, Syn Boží jediný“, „jednorozený“ (μονογενής) znamená, že Bůh jen jednou a neopakovatelně přišel na svět, že Slovo jen jednou se stalo tělem a že kdo tento příchod zaspí nebo zasní, prospekuluje anebo promulguje, zůstane navždy hluchý pro Boží apel.
(0668, Křesťanství v myšlení a životě, Praha 1931, str. 83-84.)

Søren Kierkegaard (1844)

Wieweit kann die Wahrheit gelehrt Arden? Mit dieser Frage Allen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt Arden? Denn die Tugend Word ja wiederum als Einsicht bestimmt (vgl. Protagoras, Gorgias, Meno, Euthydem [Dialoge Platos]. Insofern die Wahrheit gelehrt Arden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden, also indem sie gelehrt werden soll, wird sie gesucht. Hier begegnet nun die Schwierigkeit, auf die Sokrates in Meno (§ 80 Schluß) als auf einen „streitlustigen Satz“ aufmerksam macht, daß ein Mensch unmöglich suchen kann, was er weiß, und ebenso unmöglich suchen kann, was er nicht weiß; denn was er weiß, kann er nicht suchen, da er es weiß, und was er nicht weiß, kann er nicht suchen, denn er weiß ja nicht, was er suchen soll. Die Schwierigkeit löst Sokrates denkend dadurch, daß alles Lernen und Suchen nur ein Erinnern ist, so daß der Unwissende bloß erinnert zu werden braucht, um sich von selbst zu besinnen, was er weiß. Die Wahrheit wird also nicht in ihn hineingebracht, sondern war in ihm. ...
(7476, Philosophische Brocken, übers. Liselotte Richter, Rowohlt 147, 1964, S. 12.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

... „Stát se křesťanem“ je – bezprostředně (vzato) – čímsi zcela prostým; ale měřítkem pro pravdu a niternost reflexivního vyjádření ve vztahu k onomu „státi se křesťanem“ je právě, jak cenné je to, od čeho se přitom reflexe odvrací. Neboť křesťany se nestáváme skrze reflexi, nýbrž v reflexi znamená „státi se křesťanem“ to, že tu je něco jiného, od čeho se odvracíme; nemůžeme se proreflektovat do toho, abychom se stali křesťany, nýbrž musíme se vyreflektovat z čehosi jiného, abychom se jimi stali – a tu je cosi zvláštního v tom, že stav křesťanství je už takový, že je třeba se (nejprve) vyreflektovat ze zdání, že křesťany (už) jsme. Povaha tohoto „jiného“ určuje, jak hluboký, jak smysluplný je pohyb reflexe. Určením reflexe je právě: že k tomu, abychom se stali křesťany, přicházíme z dálky a z jak velké dálky. Určení reflexe záleží na obtížnosti, která je tím větší, čím větší je odpovídající hodnota toho, co necháváme za sebou.
Takovouto měrou jsem, jak se domnívám, posloužil věci křesťanství, zatímco jsem byl sám uprostřed něho vychováván.
(5911, Samlede Varker, Bind 18, Gyldental 1964, S. 140.)