Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Søren Kierkegaard (1843)

…; das Vergangene ist abgeschlossen, das Gegenwärtige ist nicht, nur das Zukünftige ist, und dies ist nicht.
(7046, Entweder / Oder, übers. Em. Hirsch, Düsseldorf 1964, S. 34.)
…; minulé je uzavřeno, přítomné není, jen budoucí je [skutečné], a to [právě] není.
(LvH, Písek 30.9.02.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Beten ist nicht sich selbst reden hören, sondern verstummen, so lange verstummen und warten, bis der Betende Gott hört.
(Die Lilie auf dem Felde und der Vogel unter dem Himmel – IV, 423)
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 97.)

Jan Bělehrádek (1939)

Teorie života. Každá věda směřuje k tomu, aby podala co možná úplný a ucelený obraz o svém předmětě. Mosaiku tohoto obrazu tvoří fakta, které ovšem je nutno řaditi podle určité soustavy a tmeliti k sobě. Tímto tmelem, který ukazuje na souvislost fakt, jsou domněnky (hypothesy) a teorie. Zejména tam, kde se nedostává fakt, je třeba vyplniti mezeru aspoň prozatímně vědeckou domněnkou, jež pak může býti ověřena nebo vyvrácena novými fakty. Hypothesy, jež vyplňují prozatímně mezery v soustavě fakt, se nazývají hypothesami pracovními, protože ukazují další směr práce. předmětu. Domněnky, které spojují velký počet fakt, dodávajíce jim jednotného logického vysvětlení a smyslu, se nazývají teoriemi. Z nich jsou v obecné biologii zvláště důležité teorie vývojová, podle níž se druhy vyvíjely ze starších a jednodušších během geologických období, a teorie buněčná, podle níž jest základním stavebním kamenem všech organismů vůbec buňka.
Jestliže vědecká domněnka nesouhlasí s nějakým novým faktem, musí býti odvolána nebo pozměněna (opravena). O některých životních úkazech je možné utvořiti dvě nebo několik stejně oprávněných různých domněnek, o jejichž platnosti rozhodne teprve bádání. – Ačkoliv hypothesy a teorie tvoří neodlučitelnou součást vědy, jest je rozlišovati přísně od skutečných fakt a nezapomínati na jejich prozatímnost a pomíjivost.
Tvoříme-li na základě biologických fakt teorie, můžeme zahrnovati stále širší oblasti fakt i s příslušnými hypothesami, až nakonec lze formulovati teorii tak širokou, že zahrnuje s jednotícího hlediska veškerou oblast biologických skutečností. Takové teorie vykládají jednotně „podstatu“ života a nazývají se teoriemi života:
1. Vitalismus učí, že ...
[2. Mechanismus (materialismus) považuje ...]
(0376, Obecná biologie I., Praha 21939, str. 15.)

Søren Kierkegaard (1844)

Wieweit kann die Wahrheit gelehrt Arden? Mit dieser Frage Allen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt Arden? Denn die Tugend Word ja wiederum als Einsicht bestimmt (vgl. Protagoras, Gorgias, Meno, Euthydem [Dialoge Platos]. Insofern die Wahrheit gelehrt Arden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden, also indem sie gelehrt werden soll, wird sie gesucht. Hier begegnet nun die Schwierigkeit, auf die Sokrates in Meno (§ 80 Schluß) als auf einen „streitlustigen Satz“ aufmerksam macht, daß ein Mensch unmöglich suchen kann, was er weiß, und ebenso unmöglich suchen kann, was er nicht weiß; denn was er weiß, kann er nicht suchen, da er es weiß, und was er nicht weiß, kann er nicht suchen, denn er weiß ja nicht, was er suchen soll. Die Schwierigkeit löst Sokrates denkend dadurch, daß alles Lernen und Suchen nur ein Erinnern ist, so daß der Unwissende bloß erinnert zu werden braucht, um sich von selbst zu besinnen, was er weiß. Die Wahrheit wird also nicht in ihn hineingebracht, sondern war in ihm. ...
(7476, Philosophische Brocken, übers. Liselotte Richter, Rowohlt 147, 1964, S. 12.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

... „Stát se křesťanem“ je – bezprostředně (vzato) – čímsi zcela prostým; ale měřítkem pro pravdu a niternost reflexivního vyjádření ve vztahu k onomu „státi se křesťanem“ je právě, jak cenné je to, od čeho se přitom reflexe odvrací. Neboť křesťany se nestáváme skrze reflexi, nýbrž v reflexi znamená „státi se křesťanem“ to, že tu je něco jiného, od čeho se odvracíme; nemůžeme se proreflektovat do toho, abychom se stali křesťany, nýbrž musíme se vyreflektovat z čehosi jiného, abychom se jimi stali – a tu je cosi zvláštního v tom, že stav křesťanství je už takový, že je třeba se (nejprve) vyreflektovat ze zdání, že křesťany (už) jsme. Povaha tohoto „jiného“ určuje, jak hluboký, jak smysluplný je pohyb reflexe. Určením reflexe je právě: že k tomu, abychom se stali křesťany, přicházíme z dálky a z jak velké dálky. Určení reflexe záleží na obtížnosti, která je tím větší, čím větší je odpovídající hodnota toho, co necháváme za sebou.
Takovouto měrou jsem, jak se domnívám, posloužil věci křesťanství, zatímco jsem byl sám uprostřed něho vychováván.
(5911, Samlede Varker, Bind 18, Gyldental 1964, S. 140.)