Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Budoucnost
Søren Kierkegaard
(1843)
…; das Vergangene ist abgeschlossen, das Gegenwärtige ist nicht, nur das Zukünftige ist, und dies ist nicht.
(7046, Entweder / Oder, übers. Em. Hirsch, Düsseldorf 1964, S. 34.)
…; minulé je uzavřeno, přítomné není, jen budoucí je [skutečné], a to [právě] není.
(LvH, Písek 30.9.02.)
vznik lístku: leden 2003
Modlitba
Søren Kierkegaard
(1813-55)
Beten ist nicht sich selbst reden hören, sondern verstummen, so lange verstummen und warten, bis der Betende Gott hört.
(Die Lilie auf dem Felde und der Vogel unter dem Himmel – IV, 423)
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 97.)
vznik lístku: březen 2005
Idea a ideologie | Ideologie a idea
Jan Patočka
(1946)
Mluvíme o pojetí a ideji a chtěli bychom tyto dvě věci určitěji rozlišit. Pojetí člověka je teorie o něm, a to teorie, která může stát vedle jiných teorií; teorie, pokud nás neangažuje. Takové pojetí se může stát mýtem či ideologií, která angažuje, která vychází vstříc našim tendencím, potřebám, prostě silám, které v nás dřímou, aby je vedla, usměrňovala, shrnovala k potřebám společenské akce.
Nicméně ideologie, ačkoli nás angažuje, zachycuje, zavazuje, chápe se člověka vnějškově, jako určité síly v celkovém komplexu sil, síly, které třeba použít k určitému sociálnímu cíli, který sám jedině je cenný a platný, takže od něho teprve vše ostatní, ne v poslední míře chtění a činnost jednotlivce, dostává svůj význam. Naproti tomu idea je něco odlišného: idea musí být vtělena, a toto vtělení v životě týká se našeho /126/ nejvlastnějšího nitra a nemůže k němu nikdy být lhostejné; idea na nás apeluje nikoli snad, abychom se „dali do jejích služeb“, nýbrž abychom v ní byli, v ní existovali.
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 125-26.)
vznik lístku: červenec 2007
Socialismus jako ideologie a jako idea | Socialismus jako idea | Ideologie x idea | Idea x ideologie
Jan Patočka
(1946)
Ideologie jakožto působící teorie nemůže se sama vymknout z mezí logiky teorie, logiky, která na svůj předmět pohlíží zvenčí. Naproti tomu ideová logika má tu zvláštnost, že není jen pouhým „přemýšlením o věci“, nýbrž identifikací s ideou. Takovou logiku v klasickém specimen máme u Sókrata, který přemýšlí p tom, co je dobré, s tím výsledkem, že dobro nekonstatuje (naopak, pouhý konstatující výměr jeho myšlení stále nějak uniká), ale že se dobrým stává – že se dobré v samém tomto životě a myšlení usidluje. Avšak idea člověka je v podařte stále táž, jen historická situace, v níž se uskutečňuje, se mění, jen hlavní fronta, proti níž se staví, je vždy jiná. Idea je lidská svoboda; idea člověka je idea lidské svobody. Pohlížet na člověka ryze věcně zůstane vždy naprostým opakem ideje. Proto je socialismus idea: Tvrdí a ztělesňuje lidskou svobodu v rozdílu od hospodářského útlaku a vykořisťování člověka člověkem. Proto je však též v nepřekonatelném napětí s naturalistickou ideologií. Podle logiky ideje je člověk s to žíti z vlastního pramene, podle věcné logiky jen z celkového kontextu věcí; podle jedné je lidský svět autonomní, samoúčelný svět bratrských vztahů, podle druhé jen obraz věcného pořádku; podle první je původem vší hodnoty, tím nejvážnějším, podle druhé naprosté ničil ceny, tím nejlehčím; jedna zná rozdíl mezi tím, co je dovoleno a co nikoli, druhá jen rozdíl mezi tím, co lze a nelze provést. Rozdíl dvojí logiky je též důvodem toho, co mnozí cítili jako tak zvláštní diskrepanci v moderním socialismu, totiž posvěcení prostředků účelem. Toliko ve věcné logice platí neutralita prostředků, poněvadž jsou to pouhé příčiny věcných následků a nezáleží na ničem jiném než na účinku; v ideové logice toto neplatí, poněvadž tu nejde o pouhý výsledek věcný, nýbrž o uskutečnění člověka, o to, aby životně, vnitřně splynul s ideou, která mu kyne; a tu je jasné, že ji v sobě neuskuteční, pakliže vyvine vlastnosti a síly, které s ní jsou v zásadním rozporu, jestliže lidskost bude uskutečňovat nelidským násilím, pravdu a upřímnost umlčováním a lhaním, bratrství ovládnutím zevně i zevnitř. ...
(Ideologie a život v ideji, in: Umění a čas I., Spisy 4, Pha 2004, str. 129.)
vznik lístku: červenec 2007
Pravda jako „nejsoucí“
Søren Kierkegaard
(1844)
Wieweit kann die Wahrheit gelehrt Arden? Mit dieser Frage Allen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt Arden? Denn die Tugend Word ja wiederum als Einsicht bestimmt (vgl. Protagoras, Gorgias, Meno, Euthydem [Dialoge Platos]. Insofern die Wahrheit gelehrt Arden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden, also indem sie gelehrt werden soll, wird sie gesucht. Hier begegnet nun die Schwierigkeit, auf die Sokrates in Meno (§ 80 Schluß) als auf einen „streitlustigen Satz“ aufmerksam macht, daß ein Mensch unmöglich suchen kann, was er weiß, und ebenso unmöglich suchen kann, was er nicht weiß; denn was er weiß, kann er nicht suchen, da er es weiß, und was er nicht weiß, kann er nicht suchen, denn er weiß ja nicht, was er suchen soll. Die Schwierigkeit löst Sokrates denkend dadurch, daß alles Lernen und Suchen nur ein Erinnern ist, so daß der Unwissende bloß erinnert zu werden braucht, um sich von selbst zu besinnen, was er weiß. Die Wahrheit wird also nicht in ihn hineingebracht, sondern war in ihm. ...
(7476, Philosophische Brocken, übers. Liselotte Richter, Rowohlt 147, 1964, S. 12.)
vznik lístku: září 2010