Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Søren Kierkegaard (1843)

…; das Vergangene ist abgeschlossen, das Gegenwärtige ist nicht, nur das Zukünftige ist, und dies ist nicht.
(7046, Entweder / Oder, übers. Em. Hirsch, Düsseldorf 1964, S. 34.)
…; minulé je uzavřeno, přítomné není, jen budoucí je [skutečné], a to [právě] není.
(LvH, Písek 30.9.02.)

Søren Kierkegaard (1813-55)

Beten ist nicht sich selbst reden hören, sondern verstummen, so lange verstummen und warten, bis der Betende Gott hört.
(Die Lilie auf dem Felde und der Vogel unter dem Himmel – IV, 423)
(3916, Religion der Tat [Auswahl], Kröner, Leipzig 1930, S. 97.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Od doby, kdy Max Planck přišel se svou slavnou konstantou, se termín „kvantum“ zabydlel v teoretické fyzice v docela zvláštním významu, který připomíná starořecký koncept tzv. atomu. Z filosofického hlediska jde o pozoruhodný případ skvělé starořecké intuice, ovšem velmi těsně spjaté s určitým předsudečným, totiž zpředmětňujícím myšlením. Ta předsudečnost spočívá především v tom, že složitější se redukujícím způsobem převádí na jednodušší, přičemž se některé významné aspekty skutečností odkládají stranou, prostě se od nich abstrahuje. A právě to pak umožňuje všechny ty kvantifikace a matematické konstrukce. Jednou z nejdůležitějších takových redukcí je odhlédnutí od časovosti a času. Leukippos a Démokritos to provedli tím, že čas (a vůbec pohyb a změny) zcela marginalizovali jeho vyloučením do „vnějšku“: atomy „padají shora dolů“. Vnitřek atomů je zcela homogenní a neměnný. A proto lze potom vše, co se při „padání“ atomů „děje“ (jak se zachytávají o sebe a jak tvoří shluky apod.), prohlásit za pouhé „zdání“. Tento předsudečný přístup přetrvává v pozadí dodnes, a to nejen v tom, že sama kvanta byla považována za takové „atomy“ v nejnovější podobě, ale že i dnes jsou takto chápány ony dosud jen matematicky konstruované „superstrany“. Ovšem v jedné věci lze právem vidět posun a dokonce pokrok: fyzikové vzali na vědomí, že se kvantum někdy může „chovat“ jako částice, ale jindy jako vlna. A „struna“ se vůbec nikdy nechová jako částice, ale může se někdy „zauzlit“ tak, že to jako částice vypadá, eventuelně ve spojení s jinými podobně zauzlenými strunami to větší částice vskutku jakoby vytváří. Stále ovšem ještě do uvažování o superstranách intervenuje starý předsudek, že navzdory obrovské různosti takových strun jde o „jeden jediný objekt“ (jak to někteří formulují). Zatím se nikde neobjevuje ani náznak toho, že by někdo vzal v úvahu onen „děj“, jímž je chování superstruny, jako „událost“, z níž by bylo zapotřebí vycházet (a nikoli od ní abstrahovat). Podezřelá je už ona zpředmětňující koncepce „struny“ jako kratičké zkřivené úsečky; ale je to pokrok od Zénona, který ještě i úsečku rozdělil na body, aby mohl dokazovat, že v bodě není žádný pohyb možný (takže k každém okamžiku je šíp na nějakém místě, kde se však nepohybuje, nýbrž tam stojí).
(Písek, 080921-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Jak je to s tím kvantem, které zakládá trvání?
Fyziky v našich řadách zaujala jedna poznámka pod čarou, kde se píše: „Asi nejdokonalejším a nejefektivnějším typem takového periodicky opakovaného návratu k sobě, byť na velmi nízké úrovni, je ‚trvání‘ energetických kvant, pohybujících se prostorem rychlostí c a jen velmi pomalu ‚stárnoucích‘.“ Je to kmitání, nebo se to dá vyložit i jinou představou? To, co se píše v textu, by nasvědčovalo tomu kmitání, ale to je jen matematický popis něčeho, co vlastně ve skutečnosti tak vůbec nemusí být. Rádi bychom věděli, kde by bylo možné si o takovýchto úvahách něco dalšího přečíst nebo zjistit.
Body k odpovědi:
Žádné trvání nemůže být založeno ani na atomech, ani na protonech (pokud vím, jsou protony nejtrvalejšími „jsoucny“ v našem vesmíru – jejich poločas rozpadu prý je mnohokrát delší než odhadovaná doba trvání celého vesmíru – pokud ten neskončí právě rozpadem posledního protónu, ony totiž protóny prý také stále vznikají, nejenom zanikají – co tomu říkáte, páni fyzici?), ani na těch „substrings“, nebo na čem ještě – nýbrž právě na jejich reaktibilitě. Trvání v tradičním chápání, tj. ve smyslu naprosté neměnnosti, neexistuje, to je možno pouze „myslet“ (a to jen „nepředmětně“, totiž jako v matematice); trvání může být jen aktivně založeno a udržováno „pravými jsoucny“, tj. takovými jsoucny, které jsou schopny akcí, které se ustavily jako „subjekty“ a jsou schopny na sebe navzájem reagovat a navazovat takovým způsobem, že si některé rysy či vlastnosti či „něco“ dovedou předávat jako kolík ve štafetě. „Reaktibilita“ (a reakce atd.) je tedy něco jako – řečeno aristotelsky – „kategorie“; není ji možno „definovat“ odkazem na vyšší „pojem“.
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 43a.)
(Písek, 080703–4.)