Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka
Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Reaktibilita
Ladislav Hejdánek
(2008)
Parmenidés prý měl za to, že „vůbec vše, co jest, má prý jakési poznání“ (zl. A 46 z Theofrasta). Necháme-li zcela stranou, že „vykládá vnímání stejností“, jakož i jiné stránky jeho pojetí, můžeme na to docela dobře navázat i dnes, pokud vezmeme v úvahu, že na nižších (a zejména nejnižších) úrovních nemůžeme předpokládat nějaké „vnímání“- nebo „poznání“ v té podobě a v tom rozsahu, jak je známe ze své lidské zkušenosti. ,u
(Písek, 081214-1.)
vznik lístku: prosinec 2008
Reaktibilita
Ladislav Hejdánek
(2008)
Jak přesně chápat reaktibilitu?
Představa, že atomy jsou živé, je nakonec vlastně dost zajímavá, rádi bychom ji – přinejmenším jako hypotézu – připustili. Díky ní pak můžeme i u atomů uvažovat o reaktibilitě, což je také rozumný a pěkný princip. Ale přijde nám, že ne vše se dá převést na reaktibilitu živých atomů. Třeba když položíme máslo na rozehřátý radiátor, tak se to máslo rozteče. To asi není záležitost reaktibility těch atomů, nebo ano? Jak takovéto „kauzalistické“ příklady interpretovat v kontextu hejdánkovského systému?
Body k odpovědi:
Tohle nebudu detailněji rozvádět, ale aspoň stručně naznačím směr: ať je někde v základech vší skutečnosti (našeho univerza) cokoli, tedy už ne jen atomy, ani jen subatomární částice (kvarky atd.), ani energetická kvanta, ale třeba ty „superstrings“, vždycky půjde o nějaké „kousky“ dění, které sice s jinými souvisí, ale jen přes hranice, jimiž jsou od nich odděleny. A právě proto musíme i těm „superstrings“ přiznat určitou „míru“ reaktibility, tedy schopnosti akcí (mimochodem: termín „superstrings“ je matoucí, mělo by se říkat spíš „substrings“ nebo křížencovitě „hypostrings“). Jak to souvisí s „živostí“ nebo „předživostí“, to je přece věcí konvence, kde tu hranici právě MY potáhneme.
(Otázky a odpovědi k setkání s Ariány 4. 7. 08 – č. 3a.)
(Písek, 080703-4.)
vznik lístku: červenec 2008
Filosofie a reaktibilita | Reaktibilita a vesmír | Vesmír a reaktibilita | „Nesmrtelnost“ u Whiteheada
Ladislav Hejdánek
(2008)
Whitehead se v jedné přednášce vyjádřil na první poslech poněkud skepticky o filosofii, totiž že je pokusem „vyjádřit nekonečnost vesmíru omezenými výrazy jazyka“ (3581, str. 18). To však platí nikoli pouze o filosofii, ale o všech jsoucnech, dokonce i o těch „pravých“ (a právě o nich). Sám Whitehead chce přece „předpokládat, že všechny entity či faktory ve vesmíru jsou podstatně relevantní pro existenci všech ostatních“ (dtto, str. 95). To znamená, že sám vesmíru jako souhrn a výsledek všech těchto navzájem na sebe relevantně reagujících „entit a faktorů“ je závislý na míře této relevance. Možnosti jazyka nejsou přece omezenější než možnosti reaktibility těch nejjednodušších „entit a faktorů“, na kterých je celý vesmír tak závislý. Také ona reaktibilita má své meze, svou omezenost (Kozák mluvil o tom, že má více nebo méně „hrubý rastr“). Whiteheadem zmíněná „nekonečnost vesmíru“ tedy nesmí být mytizována jako jakási nedostižná dokonalost sama. „Poskládanost“ vesmíru z takto nejrůzněji nedokonalých a omezených „entit a faktorů“ nemůže být „dokonalejší“ než ty „entity a faktory“ samy – leda že by se toho „poskládání“ ujala nějaká iniciativa, která by byla méně omezená ve svých možnostech a schopnostech. A právě taková iniciativa si k tomu cíli vytvořila jazyk a vše další, co k němu náleží (a to nejen od počátku, ale postupně se stálou tendencí k zdokonalování). „Omezené výrazy“ (vyjadřovací schopnosti) jazyka byly s rozvojem jazyka a zejména myšlení (včetně všech nejsofistikovanějších prostředků vědců, ale také nejjemnějším „cítěním“ a nejhlubším „tušením“ básníků atd.) stále zdokonalovány, takže nejen všechny ostatní „entity a faktory“ ve vesmíru, ale dokonce vesmír sám tím musel být jakoby pozvednut na vyšší rovinu, máme-li také jazyk a myšlení lidí (a samého člověka, který je těchto výkonů schopen) uznat jako „entity či faktory“, které ergo musí být také „podstatně relevantní pro existenci všech ostatních“.
(Písek, 0800513-3.)
vznik lístku: květen 2008
Pravda jako „nejsoucí“
Søren Kierkegaard
(1844)
Wieweit kann die Wahrheit gelehrt Arden? Mit dieser Frage Allen wir beginnen. Dies war eine sokratische Frage oder wurde es durch die sokratische Frage: Wieweit kann die Tugend gelehrt Arden? Denn die Tugend Word ja wiederum als Einsicht bestimmt (vgl. Protagoras, Gorgias, Meno, Euthydem [Dialoge Platos]. Insofern die Wahrheit gelehrt Arden soll, muß sie ja als nichtseiend vorausgesetzt werden, also indem sie gelehrt werden soll, wird sie gesucht. Hier begegnet nun die Schwierigkeit, auf die Sokrates in Meno (§ 80 Schluß) als auf einen „streitlustigen Satz“ aufmerksam macht, daß ein Mensch unmöglich suchen kann, was er weiß, und ebenso unmöglich suchen kann, was er nicht weiß; denn was er weiß, kann er nicht suchen, da er es weiß, und was er nicht weiß, kann er nicht suchen, denn er weiß ja nicht, was er suchen soll. Die Schwierigkeit löst Sokrates denkend dadurch, daß alles Lernen und Suchen nur ein Erinnern ist, so daß der Unwissende bloß erinnert zu werden braucht, um sich von selbst zu besinnen, was er weiß. Die Wahrheit wird also nicht in ihn hineingebracht, sondern war in ihm. ...
(7476, Philosophische Brocken, übers. Liselotte Richter, Rowohlt 147, 1964, S. 12.)
vznik lístku: září 2010
Víra a reflexe | Reflexe a niternost
Søren Kierkegaard
(1813-55)
... „Stát se křesťanem“ je – bezprostředně (vzato) – čímsi zcela prostým; ale měřítkem pro pravdu a niternost reflexivního vyjádření ve vztahu k onomu „státi se křesťanem“ je právě, jak cenné je to, od čeho se přitom reflexe odvrací. Neboť křesťany se nestáváme skrze reflexi, nýbrž v reflexi znamená „státi se křesťanem“ to, že tu je něco jiného, od čeho se odvracíme; nemůžeme se proreflektovat do toho, abychom se stali křesťany, nýbrž musíme se vyreflektovat z čehosi jiného, abychom se jimi stali – a tu je cosi zvláštního v tom, že stav křesťanství je už takový, že je třeba se (nejprve) vyreflektovat ze zdání, že křesťany (už) jsme. Povaha tohoto „jiného“ určuje, jak hluboký, jak smysluplný je pohyb reflexe. Určením reflexe je právě: že k tomu, abychom se stali křesťany, přicházíme z dálky a z jak velké dálky. Určení reflexe záleží na obtížnosti, která je tím větší, čím větší je odpovídající hodnota toho, co necháváme za sebou.
Takovouto měrou jsem, jak se domnívám, posloužil věci křesťanství, zatímco jsem byl sám uprostřed něho vychováván.
(5911, Samlede Varker, Bind 18, Gyldental 1964, S. 140.)
vznik lístku: říjen 2004