Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2011)

Přihlédneme-li k tomu, co nám náš jazyk předříkává, zdá se, že „otázka“ je plodem, výsledkem, rezultátem tázání jakožto naší vlastní aktivity; naproti tomu problém musí být nejprve rozpoznán, viděn, nahlédnut, aby něco „daného“ mohlo být postaveno do jeho pole, do jeho světla či perspektivy, tj. aby mohlo jeho rozpoznání být uplatněno, tedy aby se ono „dané“ vyjevilo nejen ve své „danosti“, ale jako pouhý „materiál“, s nímž je možno a někdy také nutno něco podniknout. A v průběhu této jakoby proměny pouze daného v něco, co s tím je třeba udělat, se to „pouze dané“ nutně stává čímsi neúplným, nedokončeným, dalo by se říci: pouhou možností s tím něco počít, dát tomu to správné místo, tu pravou podobu, nějako to dotáhnout a, pokud je zapotřebí, také to nějak opravit a napravit, nezůstávat jen u toho, že to „použijeme“ tak, jaké to je. V jazyce se uhostilo to, že „zproblematizování“ chápeme jako zpochybnění a zamítnutí, jako opovržení a znectění, ale tento význam byl do jazyka vnesen a má svůj původ jinde, nikoli v nahlédnutí problému a třeba i problematičnosti. Jde o jakousi nedbalost a povrchnost v tom, jak je chápána sama „danost“: to, co je „dáno“, není bráno dost vážně a je jakoby přehlíženo. Tato nevážnost, pokud jde o to „dané“, je však hluboce mylná, představuje falešnou orientaci v životě a ve světě – a právě proto ji nemůžeme chápat jako vyvozenou z nahlédnutí „problému“, a tím i „problematičnosti“ toho „daného“. Všechno „dané“ je více nebo méně „problematické“; ale to vůbec neznamená, že se bez toho můžeme obejít. Problém sám není ničím daným, ale má smysl jen ve vztahu k něčemu „danému“ (které tím ovšem „problematizuje“, ale v žádném případě nezavrhuje). Problém tím, že se „ukazuje“ jako problematičnost určitého „daného“, je vlastně sám k tomu danému zaměřen, je na to „dané“ orientován, a to znamená, že s ním nějak počítá, že je bere vážně, že ukazuje, co je třeba s ním podniknout. A tak tedy problém (a každá problematizace) ukazuje nepochybně do budoucnosti, k tomu, co je třeba udělat, co „býti má“, ale zároveň vždycky také něco z toho „daného“, tj. z minulosti, berou s sebou, „pojímají“ je do svých plánů a projektů, i když to „dané“ chtějí změnit. Změnit neznamená vyměnit za něco jiného, nýbrž právě „napravit“
(Písek, 111006-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Rozdíl mezi problémy první filosofie a problémy tzv. druhých filosofií spočívá v tom, že všechny problémy druhých filosofií, které ostatně v naprosté většině spadají v totéž (v „jedno“) se základními, tzv. teoretickými problémy odborných věd, jsou principiálně neřešitelné bez odvolání na nějaké (určité) řešení problémů první filosofie, zatímco problémy první filosofie mohou být demonstrovány a jakoby „přiblíženy“ za pomoci příkladů z filosofií druhých, eventuelně odborně vědeckých (v jakési „popularizační“ podobě), ale jsou svébytné a samostatné a mohou být formulovány a zejména řešeny také pouze v rámci samotné první filosofie (která si proto musí ovšem vytvořit náležitý myšlenkový, případě pojmový aparát, pochopitelně ve významu neredukovaném na pojmovost řeckého typu). Přitom je třeba stále pamatovat na to, že vlastní problémy nelze ztotožňovat s tím, jak je ta která filosofie myšlenkově (a případně pojmově) uchopuje, jak je formuluje a jak s nimi potom pracuje. Jen pokud na tento rozdíl pamatujeme, můžeme se vyhnout mylnému ztotožňování toho, jak s určitým problémem pracuje (tj. jak jej myšlenkově uchopuje a formuluje první filosofie, některá z druhých filosofií a případně – někdy – také určitá věda ve své teorii).
(Písek, 130717-2.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Správněji by měl tento pokus nést pojmenování „Krátké uvedení do některých problémů méontologie“. V žádném případě nechová její autor úmysl takovou filosofickou disciplínu zakládat, natož ji začít budovat v systematické podobě. Navzdory tomu je i v takovém případě zapotřebí mít na paměti, že tu rozhodně nelze jen nějak poskládat předváděné „problémy“ jako nějaké kaménky vedle sebe, jako kdyby později stačilo je jen nějak pečlivěji pospojovat (ne-li pouze poslepovat). Proto se mi jeví jako nejvhodnější začít výkladem, jak vlastně máme rozumět slovu tak často vyslovovanému až zneužívanému: co to vlastně je takový „problém“?
Slyšíme to každou chvíli, a často to řekneme sami: „je tu problém“, nebo „máme tu před sebou vážný problém“. Může takový „problém“ opravdu nějak „být“? Anebo je takový problém vždy neodlučně spjat s námi nebo prostě s tím nebo s těmi, kdo ten problém „mají“? Je to problém jenom náš (pouze náš vlastní, soukromý) – anebo je něčím pro nás, a nejen pro nás, ale třeba také pro jiné? Máme jen „dojem“, že tu „je“ pro nás nějaký problém – anebo tu ten problém opravdu je, i když to nevíme a i když to třeba vůbec ani netušíme? A je možné, že tu „je“, i když to neví ani netuší vůbec nikdo? Pokud ano, jak vlastně dochází k tomu, že tento ještě nikomu neznámý a třeba nikým ani netušený „problém“ může někdo odhalit, objevit a rozpoznat?
(Písek, 140917-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Naše vědomí nám umožňuje, abychom se vztáhli k nejrůznějším skutečnostem, ale také k tomu, co přesně vzato „skutečné“ vůbec není. Uvažujeme-li proto o tzv. vědomí problému (německy „Problembewußtsein“), je na místě otázka, čeho vlastně si je „vědomí problému“ vskutku vědomo? – něčeho skutečného, anebo spíše něčeho, co skutečné vlastně není, dokud to právě svým vědomím spolu s onou „skutečností“ do svého „vědomí problému“ nějak nazahrneme? Necháme-li tedy ono „vědomí“ stranou a soustředíme-li se pouze na to, k „čemu“ se vztahuje, tj. „čeho“ si je vědomo, můžeme se snad právem soustředit na povahu „problému“ samého, bez ohledu na to, zda si ho je někdo vědom či není. Vědomí problému je tedy jednak vědomím, ale svou intencí míří mimo sebe, tedy k onomu „problému“, který součástí ani složkou vědomí není, nýbrž je – přesně vzato – intencionálním „ne-předmětem“ vědomí, tj. „předmětem“ ve smyslu „tématem“, ale nikoli něčím, co může být zvnějšku registrováno a popsáno. Co je tedy tento „problém“ sám? Jak řečeno, není ničím „objektivním“, „objektivně reálným“, tj. zvnějšku uchopitelným. Přesto o tom mluvíme, jako by takový problém byl „před“ námi, což jak se zdá sugeruje předmětnost, objektivnost. Jak tomu rozumět? Nebylo by přijatelným řešením, kdybychom ono „před“ pochopili jako časově poukazující do budoucnosti? Tak bychom si umožnili dodatečné pochopení nějaké starší situace, v níž určitý člověk nebo lidé určité společnosti měli problémy, které však náležitě nerozpoznali, a to ke své škodě. V takovém případě – když se na to díváme z doby pozdější – je zřejmé, že v té starší situaci ten problém (nebo ty problémy) byly sice skutečné, ale vzhledem k tomu, že nebyly rozpoznány, nelze o nich mluvit jako o „objektivních“, neboť nebyly učiněny předmětem, objektem žádného porozumění (tím mohly být učiněny třeba až po delší době, když už vlastně nebyly „aktuální“).
(Písek, 130525-1.)

Jan Patočka (1934)

… pohlíží na věc pouze jako historik; co však znamená filosoficky, tj. za předpokladu, že metafysické problémy mají určitou objektivitu, v jejíchž rozmanitých úrovních se pohybují filosofické systémy? To jsem se pokusil vysvětliti motivem transcendence, který podle mého názoru přináší křesťanství a který je něco zcela jiného než „transcendentno“ positivistů. …
(Odpověď Filosofické revui, in: Česká mysl 30, 1936, str. 62.)