LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Here you will find a digitized image of Hejdánek's original filing cabinet. Its total volume is many thousand tickets. We publish them in parts as we handle them. At the moment we have worked out what prof. Hejdánek himself developed electronically. However, much work remains on paper cards. In addition to Hejdánek's extracts from reading, the filing cabinet also includes his own thought work from recent years, which cannot be found elsewhere.


<<    <   30 / 31   >    >>
records: 153

Historik filosofie

Milan Sobotka (2012)
Hegelovské bádání již dlouho nevychází z pozic vášnivých stoupenců či odpůrců Hegela, nýbrž pokouší se o prohloubené pochopení Hegelových myšlenek a Hegelovy argumentace.
A jak jsem již říkal, a asi to ještě zmíním, dějiny filosofie dnes nevytvářejí lidé, kteří by byli vášnivě pro či protihegelovští.
Velké filosofie nemívají slabá místa
Na druhou stranu není bez významu, jestliže filosof řekne, že Bůh je mrtev, což Hegel svou koncepcí vývoje ducha svým způsobem řekl.
Já se vyhnu této otázce, protože se mi zdá, že úlohu historika filosofie spojujete s tím, že zastává určitý vlastní filosofický názor, práce historika filosofie se ale odehrává na jiné rovině.
Stanovisko historika filosofie je, zdá se mi, ještě méně emfatické. Jakmile vstoupíte do filosofie a osvojíte si určité znalosti, pak vás to samo vede k tomu, abyste hledal paralely, zkoumal, zda se vyčerpaly možnosti určitého stanoviska, zda filosof správně argumentuje, hledáte širší zákonitosti. To neznamená přístup sine ira et studio v tom smyslu, že by vás filosofie nepřitahovala, nebyla pro vás hodnotou, nýbrž v tom smyslu, že nejste zastáncem, nebo protivníkem zkoumané pozice.
(rozhovor pro Nomád[v]u, in: .)
date of origin: leden 2012

Humanita sokratovská | Masaryk – praktický sokratismus

Jan Patočka (1945-50)
... onen jakýsi základní platonismus, od něhož se Masaryk neodpoutal přes svou empiricko-pozitivistickou metodu. Neboť metodicky ser mu ovšem zdá Platón primitivní a mytický; Masarykovo zkoumání smyslu v přírodě a dějinách je hypotetické a náznakové. Neboť celý tento filosofický úkol byl u Masaryka spíše jen naznačen než skutečně proveden. Masarykova filosofie je, jak bylo nesčetněkrát zdůrazněno, ustavičná orientace: po metodických možnostech vědy, po mravní nemoci doby, po sociálních a národních problémech, po otázkách války a revoluce, přičemž [při] rozmanitosti mravních úkolů mu na mysli tkví pevně cíl mravní jednoty života; a při této mravní orientaci jako by aplikoval sókratovskou elenktickou moudrost negativní orientace, kritické=ho vylučování toho, co je nesprávné, co nesouhlasí s vlastním jednotným smyslem – tak dalece tu převažuje kritika nad kladným konstruováním ideálů a zásad. Tento praktický sokratismus – v kritickém zkoumání a ovládnutí životních i kulturních impulsů neztrácet ze zřetele životní jednotu a pevně stát k zvolenému životnímu smyslu – byl u Masaryka tím nejpůsobivějším a působil, že Masaryk, který svůj filosofický program, jak mnozí uznávají, neprovedl soustavně teoreticky, byl humanitou vtělenou.
(Věčnost a dějinnost, in: Sebrané spisy, sv. I, Péče o duši 1, Praha 1996, str. 147.)
date of origin: říjen 2011

Historici a minulost

Ladislav Hejdánek (2012)
Bedřich Loewenstein ve svém „autorském dovětku“ (sám jej označuje za „sebekritický“, což ovšem moc neplatí) říká, že „historici minulost nekonstruují, i když nemají před sebou neutrální objekt zvaný minulost, a výsledek bádání závisí i na našem způsobu tázání“. To je polopravda, těžící z nepozornosti těch, kdo to čtou. Kdyby opravdu platilo, že historici minulost nekonstruují, pak je třeba se tázat: a kde se tedy minulost vlastně bere? Vždyť minulost vlastně „není“ – proto se o ní mluví jako o „minulé“, kdysi proběhlé, ale dnes už „nejsoucí“! Z minulosti pozůstávají různé relikty, předměty, písemné záznamy, obrazy a obrázky (dnes už i magnetofonové a jiné nahrávky nebo natočené filmy apod.). Ale sama minulost je pryč; to, co z ní zůstává, je přítomné, protože díky různým „materiálům“ přetrvalo. A na základě těchto materiálů je možné postavit, sestavit, konstruovat jakýsi celkovější obraz té nebo oné události jakožto části toho, co se kdysi stalo, ale co samo bylo „obklopeno“ mnoha jinými událostmi a spolu s nimi se podílelo na tom, co tehdy „bylo“, ale dnes už není. Takže ono Loewensteinova polopravda je založena na dvojím omylu: především na tom, že historici minulost nekonstruují. Ta mylnost a to odvádění pozornosti od podstatného spočívá v tom, že ovšem minulost jako to, co kdysi proběhlo a skončilo, ale dál už není, nejen historici, ale vůbec nikdo nemůže ovlivňovat dodatečně tak, aby to tehdy bylo proběhlo jinak. Tato kdysi byvší minulost proběhla a odplynula, a tu ovšem nejen historici, ale vůbec nikdo nemůže dodatečně, tj. dozadu změnit tak, aby opravdu byla jiná než skutečně byla. Ale to, co historici „popisují“, co „interpretují“ a „líčí“ jako aktuálně míněnou skutečnost, není ona již nejsoucí minulost, nýbrž aktuálně dnes a tím či oním historikem líčená a interpretovaná „historie“, tedy dnešní líčení, jak to (prý) tehdy bylo. A pokud se historik nechce omezit na překládání oněch reliktů, které nám z oné minulosti zbyly, musí je nějak dávat do souvislostí (v nichž momentálně už nejsou), musí je zařadit a interpretovat – tedy jinak řečeno, musí z nich stavět svou konstrukci minulosti, a musí (měl by) to dělat tak, aby jeho konstrukci neodporoval žádný z oněch reliktů, které po kdysi skutečné minulost zbyly.
(Písek, 121227-1.)
date of origin: prosinec 2012

Hromada jako „jednotlivost“ | „Individuum“ jako problém | Jednotlivost jako problém

Ladislav Hejdánek (2014)
Každodenní zkušenost nám napovídá, že ve světě kolem sebe můžeme rozpoznávat jednotlivé předměty, ale zároveň i to, že na vnímání a pochopení těchto jednotlivostí se velmi silně a aktivně podílíme také my sami, totiž že ty jednotlivosti jakoby vybíráme nebo ještě spíš vykrajujeme z toho, co se nám otvírá tak trochu jako chaos nebo přinejmenším jako komplikovaná směsice něčeho, co většinou můžeme nadále rozpoznávat jako jednotliviny (a to bez záruky, že to opravdu, tj. ve skutečnosti, jednotliviny jsou). Tak např. na stromě můžeme rozpoznávat jednotlivé větve, lístky nebo květy, ale je na nás, abychom je správně chápali jako součást onoho stromu. Na druhé straně také onen strom vnímáme jako spjatý s půdou, z níž roste, ale i s okolním prostředím, a přece jej správně rozpoznáváme jako jednotlivost, i když od prostředí oddělitelnou často pouze za cenu jejího poškození, tj. narušení její „vnitřní jednoty“, její „integrity“. Z toho se ukazuje, že to, co rozpoznáváme svými smysly jako „skutečné“, můžeme za „skutečnost“ považovat v některých případech jen s velkou obezřetností. Někdy ono považování za skutečnost může mít oporu v tom, že tak činí i jiní lidé, tj. v konvenci, ale kritický pohled nebo bližší zkoumání ukáže, že jde o něco velmi problematického. Tradiční chápání jednotlivosti jako něčeho nedělitelného (viz „individuum“) naprosto neobstojí. Vše komplexnější než „primordiální“ lze „dělit“ – záleží jen na tom, zda to dělení naruší integritu takto děleného, nebo zda taková integrita prostě chybí (takže jde o pouhou hromadu). Pouhá hromada je skutečná, ale není „jsoucí“, protože to není „pravé jsoucno“ (každé „pravé jsoucno“ je totiž „jedno“, je jednotou, integritou, která může být „dělením“ narušeno nebo zlikvidována). Hromada se může jevit jako jednotlivost (resp. může být považována za jednotlivost), ale nemůže a nesmí být považována za „pravé jsoucno“.
(Písek, 141224-1.)
date of origin: prosinec 2014

Hromady a „pravá jsoucna“

Ladislav Hejdánek (2012)
V evropské myšlenkové tradici byl velmi často mylně rozeznáván anebo přímo zanedbáván fundamentální rozdíl mezi pravými a nepravými jsoucny, jinak a přesněji řečeno, mezi vnitřně integrovanými jsoucny a hromadami. Možná, že jedním z důvodů byly obtíže, s kterými se setkávaly pokusy o stanovení nějaké pevné a nepřekročitelné hranice, dokonce snad propasti mezi obojím. Takové potíže však známe i v řadě jiných případů (život x neživot; duše x bez duše; duch x bezduchost; atd.), nesmí to však nikdy vést k tomu, že jakýkoli rozdíl popřeme, a to ani v případě, že nás poznání skutečnosti nutí k popření resp. relativizování „krajních hodnot“. Tak jako třeba Teilhard de Chardin odmítal mluvit o „neživé hmotě“ a volil termín „předživý“, ale zároveň sám život považoval za cosi stále pokračujícího a jdoucího „vpřed a výš“, bylo by možno mluvit o tom, že ryzí hromady (pouhé agregace) nejsou vlastně vůbec možné, protože může jít vposledu pouze o hromady pravých jsoucen, a ta jsou nadána reaktibilitou. Zároveň je však nezbytné si myšlenkově upřesnit rozdíl mezi vzájemnými reakcemi oddělených jsoucen, při nichž oddělenost jsoucen zůstává nenarušena (resp. nepřeklenuta), a na druhé straně mezi takovými vzájemnými (nebo jen zdánlivě jednostrannými) reakcemi pravých jsoucen, která známe třeba jako symbiózu nebo jako zařazení původně oddělených jsoucen jako „materiálu“ do výstavby pravého jsoucna vyšší úrovně, a podobně.
(Písek, 120907-1.)
date of origin: září 2012