Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Zdá se, že hlavní vadou (chybou) „teorie chaosu“ je zachovávání zpředmětňujícího způsobu myšlení, v němž je zcela pomíjena problematika tzv. reaktibility. Sféra tzv. „nahodilosti“, dnes už běžně pojmenované jako sféra „motýlího efektu“, by se nemohla zvětšovat, prohlubovat a nemohla by se prosazovat stále víc se posilujícím způsobem, kdyby nebylo už na její úrovni a případně později i na vyšších úrovních spousty dalších „událostí“, schopných proměňujících se možností reagování na takové jedno mávnutí motýlího křídla. Reaktibilita a její relativní, zejména na nejnižších úrovních velmi omezená nepředvídatelnost je předpokladem a základem možnosti vzniku zesilujících (ale také zeslabujících !) systémů, díky kterým někdy (ale rozhodně ne vždycky !) dochází v mocným efektům, prostou kauzalitou nevysvětlitelným. Právě proto, že nejde o „kauzalitu“ ve starém smyslu, nedokáže se žádná taková „anomálie“ sama o sobě udržet a nakonec se jakoby rozpadne. To je pro nás důvodem pro předpoklad všeobecné reaktibility o jistém rozmezí „tolerance“: bez takového zásadního fenoménu, jakým je jistá minimální „neurčitost“ odpovědi na „identickou“ výzvu, se některé obory napříště už prostě neobejdou (a to nutně musí ovlivnit naše chápání skutečnosti obecně). Tím to však ještě zdaleka nekončí: potud by totiž stále ještě mohlo být za uspokojující považováno po mém soudu velmi nedostatečné řešení, totiž že bychom ono „chování“ v rámci příslušné „tolerance“, tj. v mezích určitých mantinelů, které jsou pro pohled z makroperspektivy nakonec rozhodující, považovali za „nahodilé“. To je však zase jen rekurs k dosavadnímu způsobu uvažování, v němž se stalo běžným drobné odchylky považovat za nedůležité nebo dokonce naprosto bezvýznamné, protože se ve výsledku navzájem nutně vyrovnávají a nivelizují. Má-li „teorie chaosu“ vykročit na poněkud perspektivnější cestu (než je třeba zkoumání, jak se chovají kapaliny nebo plyny apod., tj. jak dochází k rozsáhlejším statistickým odchylkám – a nic víc), musí se vydat slibnějším směrem, totiž musí domyslet předpoklady oné reaktibility, o níž byla řeč. Každá reakce je de facto akce; a každá akce musí mít svůj určitý subjekt, který je té akce schopen. Koncept reaktibility je nutně součástí konceptu subjektu jako „pravého jsoucna“; a každý subjekt je třeba chápat jako zásadně odlišný od pouhého „objektu“. To však znamená právě nový způsob celého myšlení: subjekt nesmí být v našem myšlení nikdy zcela redukován na pouhý „objekt o sobě“. Každý „objekt“ je pouhá konstrukce, která může metodicky v některých případech užitečně sloužit, ale nesmí být generalizována („ideologizována“ za způsob zpředmětňujícího myšlení, jež jsme zdědili od starých Řeků a od té doby v mnoha ohledech nejen zdokonalili, ale také vysoce zproblematizovali). Teorie chaosu tedy musí být napříště vyzbrojena několika novými pojmovými prostředky (vlastně konstrukcemi), s nimiž zatím nepracuje a – jak to vypadá – ani pracovat zatím není schopna.
(Písek, 080616-3.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)