LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (2003)

Problém nevzniká teprve jeho pochopením, ale „je“ tu už dříve, než byl někým pochopen čili než na něj někdo zareagoval. Problém zkrátka v určité situaci (také myšlenkové situaci) máme, ať chceme nebo nechceme, a ať o tom víme nebo nevíme. (Srovnání třeba se situací v šachové hře: hráč se může dostat do problémů, aniž si toho je vědom, a dokonce aniž si to hned uvědomí jeho soupeř. Naproti tomu přihlížející dobrý šachista ten problém může vidět mnohem dříve, než se objektivoval chybným tahem prvního hráče, takže už vidí správnou strategii, jak je oné chyby, vyvolavší problém, možno využít a partii třeba i vyhrát nebo přinejmenším získat rozhodující výhodu.) Vzniká tu vážná otázka, jakým vlastně způsobem je možno takový problém „vidět“, registrovat, rozpoznat. Šachová hra je jen zjednodušující příměr, ale i tu je možné jít v analýze poměrně dost daleko. Proč vlastně onen přihlížející dobrý šachista může o problému vědět ještě dříve, než nastal v důsledku chybného tahu jednoho z hráčů? Může tomu tak být např. proto, že zná nějakou klasickou partii, sehranou velmistry, kde se podobná situace vyskytla (anebo nějaká analogie této možnosti). Ale to se skutečnému problému vyhneme: někdo musel ten problém registrovat jako první, ať už absolutně nebo jen relativně – např. onen přihlížející dobrý šachista nemusel žádnou analogickou situaci znát, ale má – řekněme – pro šachovou hru „cit“, umí myslet nejen na základě zkušenosti, která je ovšem vždy nezbytná, aby se takový „cit“ vypěstoval a natrénoval, ale také „intuitivně“. Co to vlastně v takém případě znamená? Co je to intuice? Je to jakási zvláštní vnímavost vůči skutečnostem, které (ještě) nejsou, ale mohly by být, mohlo by k nim dojít, aniž by k nim nutně muselo něco ukazovat. Slovo „intuice“ pokrývá tolik různých možných významů, že si z nich lidé vybírají vždy jen některé. Tak tomu je vlastně u většiny termínů, pokud jejich význam není upřesňován pojmově. A to je právě v případě „intuice“ nesnadné, neboť jde právě o jakýsi „krycí název“ a nikoli o téma, které má být precizováno a prozkoumáno. A to otvírá pro nás možnost poukázat na „intuici“ jako vnímavost pro nepředmětné skutečnosti. A právě proto je třeba jen s velkou opatrností mluvit o „objektivitě“ problému (a je lépe mluvit o jeho „skutečnosti“, přičemž skutečnost je to, co je buď výsledkem nějakého „skutku“, tedy aktu, anebo co k nějakému skutku, aktu, aktivitě vede. (Písek, 030811-1.)

Nikolaj Alexandrovič Berďajev (1940)

... Rozhodující význam v poznávání má emocionální přijetí nebo odmítnutí, obtížně vyjádřené. Nejradikálnější intelektualismus a racionalismus může být vášnivou emocí. Intuice je vždy nejen intelektuální, ale i emocionální. Svět není myšlení, jak si myslí filosofové, kteří zasvětili svůj život myšlení. Svět je vášeň a vášnivá emoce. Ve světě je dialektika vášně. Ochlazení vášně způsobuje každodennost.
(Vlastní životopis, př. M. Válková, Olomouc 2005, str. 111.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Henri Bergson (1932)

Tím ovšem překračujeme závěry Tvořivého vývoje. Chtěli jsme se co možná nejtěsněji držet faktů. Neprohlásili jsme nic, co by jednoho dne biologie nemohla ověřit. Než k takovému ověření dojde, přijali jsme výsledky, které nám filosofická metoda, jak ji chápeme, dovolila pokládat za pravdivé. Zde jsme již jen v oblasti pravděpodobného. Musíme si však stále opakovat, že filosofická jistota má stupně, že využívá jak intuici, tak úsudek, a pokud může mít intuice, opírající se o vědu, nějaké pokračování, může jím být jedině mystická intuice. A skutečně, závěry, které jsme tu představili, přirozeně, ač ne nutně, doplňují závěry našich předchozích prací. Tvořivá energie, která by byla láskou a která by chtěla sama ze sebe vydat bytosti hodné lásky, by mohla tímto způsobem rozesít světy, jejichž materialita, jako protějšek božské duchovnosti, by prostě vyjadřovala rozdíl mezi tím, co je stvořené, a tím, co tvoří, mezi řadou rozlišených not symfonie a nedílnou emocí, jež je nechala ze sebe vystoupit. Ve všech těchto světech by životní vzmach a hrubá hmota představovaly dva doplňující se aspekty stvoření, život by byl hmotou, již proniká, rozdělen na různé bytosti, a síly, které v sobě nese, by zůstávaly sloučené, nakolik by to dovolovala prostorovost hmoty, v níž se projevují. Toto vzájemné pronikání nebylo možné na naší planetě; vše nasvědčuje tomu, že hmota, jež tu doplňuje život, je jen málo vhodná k tomu, aby podporovala jeho vzmach. Počáteční impuls tedy vyvolal rozbíhající se evoluční pohyby a neudržel se bez rozdělení až do konce. Dokonce i na linii, v níž proběhlo to nejpodstatnější z původního impulsu, se nakonec jeho působení vyčerpalo, anebo spíše přímý pohyb se proměnil v kruhový. Lidstvo, jež je na konci linie, se točí v tomto kruhu. Takový byl náš závěr. Abychom na něj navázali jinak než pouze nahodilými předpoklady, nezbylo než sledovat to, co /185/ nám ukazoval mystik. Životní proud, který proniká hmotou a je bezpochyby jejím důvodem, jsme jednoduše chápali jako daný. A v případě lidstva, které se nachází na konci hlavní linie, jsme se neptali, zda má nějaký jiný důvod než sebe sama. Mystická intuice tuto dvojí otázku klade tím, že na ni odpovídá. K existenci byly povolány bytosti určené k tomu, aby milovaly a byly milovány, neboť tvořivá energie má být určena láskou. Protože jsou odlišné od Boha, jenž je touto energií samotnou, musely tyto bytosti povstat ve vesmíru, a proto také povstal vesmír. A aby takové bytosti mohly vzniknout v části vesmíru, kterou představuje naše planeta, a pravděpodobně v celé sluneční soustavě, musely vytvořit druh a tento druh vyžadoval spoustu dalších druhů, jež jej připravovaly, podporovaly nebo byly odpadem po něm. Jinde možná existují jen zásadně rozdílní jedinci, pokud se ještě vůbec objevují v množství a jsou smrtelní. A také možná byli vytvořeni naráz a úplně. Na zemi je v každém případě druh, který je důvodem všech ostatních druhů, jen částečně sám sebou. Dokonce by ani nepomyslel na to, aby se takovým stal zcela, kdyby se některým jeho zástupcům nepodařilo osobním úsilím, jež se připojilo k celkové práci života, prolomit odpor, který kladl nástroj, zvítězit nad hmotností, tedy nalézt Boha. Těmito lidmi jsou mystikové. ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, přel. Jos. Hrdlička, Praha 2007, str. 184-85.)