Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (1994)

O nespokojenosti pravé a nepravé
Člověk je podle Arnolda Gehlena nedostatková bytost. Pro přežití v tvrdých podmínkách není přírodou nijak zvlášť dobře vybaven. Kdyby se byl spokojil tím, co takto dostal, těžko by býval přežil, ale rozhodně by se nedostal na špičku vývoje. Člověk se stal člověkem, protože se nespokojil s tím, čím byl od přírody obdařen. Nespokojenost stála u kolébky lidstva, ale provázela od té doby člověka po všechny věky až do dneška. A nebyla to jen nespokojenost s okolnostmi a podmínkami, do kterých byl postaven, ale také nespokojenost se sebou samým. Dokud člověk ví, že na sobě má co vylepšovat, je hoden jména člověk. Jakmile začne být sám se sebou spokojen nebo se sám sobě líbit, zvláště pak jakmile nějaké nedostatky bude svádět jen na okolnosti a na druhé, začne upadat a přestávat být v pravém smyslu člověkem. Okolnosti je třeba brát tak, jaké jsou – málokdy je máme možnost okamžitě změnit. Vědět, že nám jsou nepříznivé, to je docela správné a máme na to plné právo. Správný člověk si nedělá iluze ani o okolnostech, ani o sobě. Obojí musí chtít neustále zlepšovat. V poslední době vidíme kolem sebe mnoho nespokojených lidí, a sami jsme také často nespokojeni. Je to téměř jakýsi národní zvyk si na všechno stěžovat a ve všem vidět nepřízeň situace a osudu. Možná, že to je tak nápadné především proto, že dříve to nebylo bez nebezpečí dávat svou nespokojenost tak najevo. Už i politikové si toho musí všímat a mají za to, že by se k tomu měli nějak vyjádřit. Možná je to trochu i uráží: ve srovnání s jinými zeměmi bývalého tzv. „socialistického“ bloku jsme na tom mnohem lépe než ostatní, stále slyšíme, že máme pevnou korunu atd., mnohé se i docela zjevně změnilo k lepšímu – a mezi lidmi je kupodivu „stále ještě tolik nespokojenosti“. Není pak divu, že politikové jsou nespokojení s touto nespokojeností a že ji chtějí vrátit na hlavy těch, kdo jsou nespokojení. A tak slyšíme, že ti nespokojení se nedovedou přizpůsobit novým okolnostem, které vyžadují nejen kvalifikaci, ale také schopnost této kvalifikace efektivně využít. Na tom něco je: člověk už odedávna dovedl velmi efektivně využít těch nevelkých darů, kterých se mu dostalo od přírody, zcela vynikajícím způsobem. Neměl ostrost orlího zraku, neměl zdaleka tak dokonalý čich jako jeho pes, nedosahoval rychlosti koně nebo pardála, ale uměl ty své nedokonalé kvality přece jenom lépe „prodat“. Máme se tedy snad učit od přírody a ocenit úspěchy na trhu i tam, kde kvalita není nejlepší, jen když se umí prosadit? (Praha, 940117-1.)
(V rozhlase natočeno 17.1.94.) (Praha, 940117-1a.)
Nedávno nám byla připomenuta Hayekova myšlenka, že z hlediska společnosti je největším uměním člověka jeho schopnost co nejlépe využít vlastních schopností resp. předností, že tedy nejdůležitější nejsou jeho přednosti samotné. Myslím, že Hayek nemá pravdu pouze v tom, že to tak je z hlediska společnosti. Je to tak z hlediska toho, kdo svých omezených schopností dovede využít lépe než někdo jiný, jehož schopnosti, nápady, projekty jsou lepší, byť také omezené, jenomže se nedovede prosadit tak tvrdě. Z hlediska společnosti je důležité to nenechat všechno na tom, jak kdo umí svých schopností využít, nýbrž dohlížet na to, aby v soutěži nehrála hlavní roli soutěživost, tím méně nevybíravá tvrdost, nýbrž kvalita a dodržování jistých norem a pravidel. A neméně důležitá je také kvalita, tj. úroveň kupujících, jakož i jejich schopnost spoluurčovat podmínky na trhu. Zkrátka: i zde musíme rozlišovat nespokojenost pravou a nepravou. Také s trhem a s vývojem podmínek na trhu můžeme být nespokojeni pravým způsobem, nejen nepravým. Neexistuje žádný mechanismus, který by nepotřeboval čas od času nějakých korekcí. A bez nespokojenosti bychom ani nevěděli, že je v některých ohledech oprava či náprava nutná. (V rozhlase natočeno 17.1.94.) (Praha, 940117-1b.) 04-02 st.Reflexe – 1 LvH, 1994

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)