Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

František Novotný (1934)

…
Zkrátka, referent soudí, že podávám příliš málo. Já naopak myslím, že podávám více než označuji na titulním listě. Tam čteme: Platon, Theaitetos, přeložil František Novotný. Přeložil, nikoli přeložil a vyložil. Mé úvody a poznámky, které přidávám, obsahují nejnutnější věci pro první orientaci nezasvěceného čtenáře. …
Ostatně i kdybych chtěl vykládat o všech problémech, které jsou spojeny s každým jednotlivým spisem Platonovým, nemohl bych to udělat; sotva by mi stačil život k práci, kterou jsem si učinil úkolem. Účel té práce je prostě tenzo: dát českým čtenářům do rukou Platonova díla v čitelném českém překladu, aby už jednou přestalo zahanbující braní skutečného nebo padělaného Platonova myšlení z druhé nebo desáté ruky. Já, filolog, dávám překlady, texty, prameny; výklady, kterých je podle správného soudu referentova tak potřebí, ať dají jiní. Kdo? Snad by to měli udělat naši filosofové.
(K posudku českého překladu Platonova Theaiteta, in: Česká mysl 30, 1934, str. 192.)

Jan Patočka (1934)

K námitkám p. prof. N., že v překladě je dán jen text, pramen a že jeho účelem je prostě, aby vzdělaný Čech četl Platona s týmž porozuměním jako Řek IV. stol. před Kr., odpovídám tolik, že mne zarážejí jakýmsi nehistorickým pochopením překladatelova úkolu. Především je každý překlad výkladem, protože překladatel musí právě své výrazy volit na základě porozumění, které má pro smysl překládaného díla. Za druhé není vůbec ani snad možno, aby vzdělaný Čech XX. stole. četl Platona tak, jako Řek IV. století, protože všechny předpoklady tohoto porozumění jsou jiné. Žijeme doslovně v jiném světě, kdežto onen Řek měl stejný svět jako Platon. Třeba slovo … /248/ … Zde je jeden z neustále se vtírajících perspektivních klamů, které jsou s to zmařit porozumění naivních čtenářů, nejsou-li patřičně upozorněni. K tomu, myslím, je úvod a poznámky; ukázat, v čem se Platon liší od nám běžného způsobu myšlení a literární práce.
(Odpověď p. prof. Novotnému o překladech Platonových spisů, in: Česká mysl 30, 1934, str. 247-48.)