Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Aristotelés (-706)

Filosofická učení, o nichž jsme pojednali, vystřídala soustava Platónova, která se k nim jednak namnoze při/50/pojovala, jednak, srovnáme-li ji s filosofií italských myslitelů, má mnoho osobitého. Platon se totiž již v mládí seznámil s Kratylem a s Herakleitovým míněním, že všechny jevy smyslové zkušenosti jsou v stálém toku a že o nich není vědění, i podržel takové mínění též v pozdějších letech. Když pak Sokrates, pomíjeje otázky týkající se celé přírody, pojednával o otázkách mravního života a hledal tu to, co jest obecné, a první svoje přemýšlení zaměřil k pojmovému vymezování, souhlasil s ním a na základě takového názoru měl za to, že při vymezování pojmů běží o něco jiného než o předměty smyslového vnímání; soudil totiž, že je nemožné obecně platné určení některého předmětu smyslového světa, poněvadž se stále mění. A tak onen druh jsoucna nazval ideami a mínil, že věci smyslové oblasti jsou mimo ně a že všechny mají jméno od nich. Neboť mnohost věcí soujmenných s ideami má prý jsoucnost tím, že má v nich účast. Slovem „účast“ však změnil jenom jméno; neboť Pythagorovci říkají, že věci jsou napodobením čísel, a Platon tvrdí, že účastí; ale to je jenom jiné jméno. Avšak co jest to účast v ideách anebo napodobení, přenechali zkoumati jiným.
Mimo to Platon ještě učí, že uprostřed vedle předmětů smysly vnímatelných a vedle idejí jsou předměty matematické, které se od vnímatelných liší tím, že jsou věčné a nehybné, a od idejí tím, že jest jich mnoho stejných, kdežto idea jako takové jest po každé jenom jedna samostatná.
Ježto se pak domníval, že ideje jsou příčinami jiných věcí, mínil, že jejich prvky jsou prvky všeho, co jest. Tak prý počátky jsou velikost a malost jako látka, jako podstata však prý jsou jedno; neboť z oněch podle účasti v jednom prý se stávají z idejí čísla. Učením, že jedno /51/ jest samostatnou podstatou a žer se o žádném jiném jsoucnu jedno nedá vypovídati, mluvil podobně jako Pythagorovci a s nimi rovněž učil, že čísla jsou pro všechny jiné věci příčinou jejich podstaty. Ale jeho osobitým učením jest, že neomezené nepojal jako jednost, nýbrž jako dvojitost a skládal ji z velikosti a malosti; rozdíl jest ještě v tom, že čísla klade mimo smyslovou oblast, oni však tvrdí, že čísla jsou věci samy a že matematickým předmětům nevykazují místo uprostřed mezi nimi a ideovými čísly.
...
A 6. 987a,b
(0176, Metafysika, přel. Ant. Kříž, Praha 1946, str. 49-51.)

Aristotelés (-706)

Nach den genannten Philosophen folgte die Lehre Platons, welche sich in den meisten Punkten an diese anschloβ, jedoch auch einige Eigentümlichkeiten hatte im Gegensatz zu den Italienischen Philosophen. Da er nämlich von Jugend auf mit dem Kratylos und den Ansichten des Herakleitos bekannt geworden war, daβ alles Sinnliche in beständigem Flusse sei, und daβ es keine Wissenschaft davon gebe, so blieb er auch später bei dieser Annahme. Und da sich nun Sokrates mit den ethischen Gegenständen beschäftigte und gar nicht mit der gesamten Natur, in jenen aber das Allgemeine suchte und sein Nachdenken zuerst auf Definitionen richtete, brachte dies den Platon, der seine Ansichten aufnahm, zu der Annahme, daβ die Definition auf etwas von dem Sinnlichen Verschiedenes gehe; denn unmöglich könne es eine allgemeine Definition von irgendeinem sinnlichen Gegenstande geben, da diese sich in beständiger Veränderung befänden. Was nun von den Seienden solcher Art war, nannte er Ideen; das Sinnliche aber sei neben diesem und werde nach ihm genannt; denn durch Teilhabe an den Ideen existiere die Vielheit des den Ideen Gleichnahmigen. Dieser Ausdruck ,Teilhabeʻ ist nur ein neues Wort für die ältere Ansicht; denn die Pythagoreer behaupten, das Seiende existiere durch Nachahmung der Zahlen, Platon, mit verändertem Namen, durch Teilhabe. Was denn aber eigentlich diese Teilhabe oder diese Nachahmung sei, das haben sie andern zu untersuchen überlassen. Ferner erklärt er, daβ auβer dem Sinnlichen und den Ideen die mathematischen Dinge existieren, als dazwischen liegend, unterschieden vom Sinnlichen durch ihre Ewigkeit und /41/ Unbeweglichkeit, von den Ideen dadurch, daβ es der mathematischen Dinge viel gleichartigen gibt, während die Idee selbst nur eine ist. (b) Da nun die Ideen für das übrige Ursachen sind, so glaubte er, daβ die Elemente der Ideen Elemente aller Dinge seien. Als Stoff nun seien das Groβe und das Kleine Prinzipien, als Wesen das Eine. Denn aus jenem entständen durch Teilhabe am Einen die Ideen, die Zahlen. Daβ er das Eine selbst als Wesen erklärt und nicht als Prädikat eines davon verschiedenen Dinges, darin stimmt er mit den Pythagoreern überein, und ebenso setzt er gleich diesen die Zahlen als Ursache der Wesen für alles übrige; eigentümlich aber ist ihm, daβ er anstatt des Unbegrenzten als eines einzigen (Prinzips) eine Zweiheit setzt und das Unbegrenzte aus dem Groβen und Kleinen bestehen läβt, und ferner die Zahlen getrennt neben dem Sinnlichen annimmt, während jene behaupten, die Zahlen seien die Dinge selbst, und das Mathematische nicht zwischen den Ideen und dem Sinnlichen setzen. Daβ er nun das Eine und die Zahlen neben die Dinge setzte (als von diesen getrennt), und nicht wie die Pythagoreer, und die Einführung der Ideen war begründet in dem fragenden Denken in Begriffen; denn die Früheren hätten noch keinen Anteil an der Dialektik.
A 6. 987a,b(6443, Metaphysik, neubearbeit. Übers. von H. Bonitz, Meiner 31989, S. 39-41.)