Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Už v antice mělo slovo plebs a adjektivum plebeius kromě základního v podstatě neutrálního smyslu také význam pejorativní, ba opovržlivý. Je třeba se tázat, jaký to mohlo mít důvod (či jaké důvody, protože jich mohlo být víc). Bylo by nepochybně omylem to chtít vykládat jen jako produkt pýchy a nadutosti nobility, která ohrnovala nos nad prostým lidem. Nemůže být sporu o tom, že „lid“ nebo aspoň jistá jeho část se chová někdy nízce a hanebně. Ovšem právě tak nízce a hanebně se někdy chová také „nobilita“. Dalo by se proto snad soudit, že vzhledem k tomu, že jak vyšší, tak nižší vrstvy společenské mají jak své přednosti, tak také své stinné a hanebné stránky, má i slovo „lid“ (kdysi plebs, řecky DÉMOS) více konotací, z nichž některé podle okolností a kontextu jsou zvýrazňovány, zatímco ty druhé potlačovány. Kriticky hodnotící až odsuzující významy slova „plebejský“ jsou tedy plně oprávněny, a v jistých kontextech mohou naprosto převažovat. Řekneme-li tedy, že v nějaké společnosti nebo dokonce v nějakém národě jsou silné nebo dokonce převládající plebejské tendence, může to být výstižným charakterizováním, pokud to je založeno na skutečných poznatcích a platných důvodech. To znamená, že nemusí jít o pouhou „nadávku“.
[lat. plebeius (od plebs); něm. s Plebejertum, plebejisch]
(Písek, 061125-1.)