Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Articulus quartus
Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokud chceme pojmově konstruovat model „události“, nesmíme se omezit na vnějšek, ale ani jen nitro události, ale musíme počítat také s „okolím“ události, pokud je nějak ovlivněno tím, že je v něm událost přítomna. A právě toto ovlivňování „okolí“ míníme, když mluvíme o „poli“. Událost tím, že a jak probíhá, nevykonává jen své vlastní „bytí“, ale vytváří už tímto výkonem samým kolem sebe jakési „pole“, které nelze charakterizovat ani jako vnější podobu události, ani jako její „nitro“. Toto „pole události“ můžeme zvnějšku pozorovat a popisovat pouze tak, že pozorujeme a popisujeme okolní události a jejich „reakce“ na toto pole; už to samo vylučuje jakoukoli přímou „objektivaci“, tj. popis pole, jako bychom je mohli izolovat ode všeho toho, co se v tom poli vyskytuje a děje. Ovšem také jiné události vytvářejí kolem sebe své vlastní pole, a tato různá pole se překrývají, prostupují a vytvářejí jakési obecné (tj. pro všechny tam se vyskytují a dějící události společné) místní pole. Tím je způsobeno, že žádné „univerzální pole“ neexistuje a nemůže existovat, protože v každé „lokalitě“ se takové „obecné“ vytváří jinak, z jiných zdrojů a na základě odlišných způsobů reakcí v daném místě probíhajících událostí. To vše platí ovšem pouze za předpokladu, že určitá událost v určité lokalitě vstoupila do kontaktů s jinými událostmi, což můžeme také charakterizovat jako eventuelní proměnu události z virtuální na „reální“ (snad lépe než „reálnou“). To se děje dvěma způsoby resp. dvojí aktivitou: určitá událost reaguje na několik (řadu a někdy velké množství) událostí kolem sebe, a z druhé strany zase tyto jiné (okolní) události reagují na onu určitou událost, kterou máme na mysli a kterou sledujeme (modelově). – Toto „obecné pole“ má tedy celou řadu vlastností, které však nemohou být pozorovány přímo, nýbrž pouze prostřednictvím přesného a náročného pozorování a popisu zvnějšku sledovatelného chování událostí, účastnících se svými vzájemnými reakcemi a s nimi spojenými způsoby svého vzájemného „působení“ na vytváření onoho „obecného pole“ (a to se ovšem neobejde bez úvah a rozvažování na základě pojmových a myšlenkových hypotéza teorií, které budou vždy v pokušení redukcionismu).
(Písek, 120701-3.)