Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Akvinský (1224/5-1284)

Quarto quaeritur utrum sit tantum una veritas qua omnia sunt vera. Et videtur quod sic: Anselmus enim dicit in libro De veritate31 quod sicut tempus se habet ad temporalia ita veritas ad res veras; sed tempus ita se habet ad omnia temporalia quod est unum tempus tantum; ergo ita se habebit veritas ad omnia vera quod erit tantum una veritas.
3 Praeterea, Anselmus in libro De veritate sic argumentatur: si plurium verorum sunt plures veritates, oportet veritates variari secundum varietates verorum; sed veritates non variantur per variationem rerum verarum, quia, destructis rebus veris vel rectis, adhuc remanet veritas et rectitudo secundum quam sunt vera vel recta; ergo est una tantum veritas. Minorem probat ex hoc quia destructo signo adhuc remanet rectitudo significationis, quia rectum est ut significetur hoc quod illud signum significabat; et eadem ratione, destructo quolibet vero vel recto, eius rectitudo vel veritas remanet.
SED CONTRA, Augustinus in libro De vera religione33, „Sicut similitudo est forma similium, ita veritas est forma verorum«; sed plurium similium plures similitudines; ergo plurium verorum plures veritates.
RESPONSIO. Dicendum quod, sicut ex praedictis patet, veritas proprie invenitur in inlellectu humano vel divino, sicut sanitas in animali; in rebus autem aliis invenitur veritas per relationem ad intellectum, sicut et sanitas dicitur de quibusdam aliis in quantum sunt effectiva vel conservativa sanitatis animalis. Est ergo veritas in intellectu divino quidem primo et proprie, in mtellectu vero humano proprie quidem sed secundario, in rebus autem improprie et secundario, quia nonnisi per respectum ad alteram duarum veritatum. Veritas ergo intellectus divini est una tantum, a qua in intellectu humano derivantur plures veritates, „sicut ab una facie hominis resultant plures similitudines in speculo“, sicut dicit glosa34 super illud „Diminutae sunt veritates a filiis hominum“; veritates autem quae sunt in rebus sunt plures sicut et rerum entitates.
Veritas autem quae dicitur de rebus in comparatione ad intellectum humanum, est rebus quodam modo accidentalis, quia, posito quod intellectus humanus non esset nec esse posset, adhuc res in sua essentia permaneret; sed veritas quae de eis dicitur in comparatione ad intellectum divinum, eis inseparabiliter concomitatur, cum nec subsistere possint nisi per intellectum divinum eas in esse producentem. Per prius etiam inest rei veritas in comparatione ad intellectum divinum quam humanum, cum ad intellectum divinum comparetur sicut ad causam, ad humanum autem quodam modo sicut ad effectum in quantum intellectus scientiam a rebus accipit: …
3“ Glossa Petri Lombardi super Psal. XI (PL 191, p. 155 A).
(5845, Von der Wahrheit – De veritate, Quaest.I; F.Meiner, Hamburg 1986, S. 24.)

Erasmus Rotterdamský (1508)

… Nam que tandem est iniquitas, cum omni uite insti tuto suos lusus concedamus, studiis nullum omnino lusum permittere, maxime si nuge seria ducant, atque ita tractentur ludicra ut ex his aliquanto plus frugis referat lector non omnino naris obese, quam ex quorundam tetricis ac splendidis argumentis? …
(Moriae encomium, staženo www. )

Tomáš Garrigue Masaryk (1895)

... Vidím chyby a vady politického zřízení, jako je vidím v zařízeních ostatních, a proto chci ve službě pokroku stát proti těm chybám a vadám všem a na celé čáře; jednostranná oposice velmi snad se zvrhá v revoluci, a já chci sloužit sociální reformaci. Reformace vyžaduje a předpokládá však netoliko oposici politickou nebo náboženskou a tak dále, nýbrž oposici filosofickou, tj. kritiku na celé čáře a koncentrickou a ovšem kritiku plynoucí z celkového přesvědčení filosofického a z úsilí, zaměnit staré novým.
S tohoto stanoviska nepokládám za hlavní věc polemizovat pouze proti jednotlivým projevům té nebo oné politické myšlenky; je-li vůbec myšlenkou, a nikoli více méně mechanickým napodobením, je myšlenkou z celé soustavy politických názorů, a ty politické názory zase jsou částí celkového nazírání na život. Přihlížím proto k tomuto poslednímu zřídlu nynějších mínění politických, vědeckých a všech mínění vůbec. Dnes, kdo myslí, donikat musí k principiím – úryvkovitého konání a myšlení máme dost, více než snášíme, vždyť právě v něm je zřídlo nynější krise světové, jejíž speciálním projevem je také naše nynější krise národní a politická.
(6746, Naše nynější krise, in: ČO + NNK, Praha 1948, str. 271.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1895)

Nesdílím-li tedy názor, že ...; a nesdílím-li konečně teorie Marxovy právě tak, jak nesdílím učení jeho odpůrců – sdílím přece úplně přesvědčení těch, kteří vůkol sebe v naší společnosti vidí mnoho a mnoho nespravedlnosti a kteří proto hlásají, že musíme spravedlnosti zjednat průchod. Přesvědčení toto pokládám za docela oprávněné.
Vyložil jsem v České otázce a nebudu to zde opakovat, že humanitní ideál, ideál český, je dnes ideálem sociální reformace – to znamená, že se musí dostat spravedlnosti těm, jimž se jí podle našich nynějších řádů nedostává, tedy dělníkům a všem, kteří jsou vyloučeni od svobodné práce kulturní. Protože nesouhlasím s Marxem, nejsem k tomu slep, že naši dělníci jsou utlačováni.
(6746, Naše nynější krise, in: ČO + NNK, Praha 1948, str. 270.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Mnohoznačné slovo „reformace“ (nejčastěji ovšem vztahované k reformátům Lutherovi a Kalvínovi atd.) je navíc zatíženo nejasným rozlišením mezi „formou“ a „obsahem“. Reformovat něco znamená změnit či upravit formu, aniž by byl nějak narušen obsah (tj. jako by obojí bylo možno oddělit, nejen odlišit). Naproti tomu slovo „rekonstrukce“ se zdá poukazovat na změny závažnější, totiž týkající se samotné „konstrukce“, tedy něčeho vskutku „nosného“, nikoli pouze povrchového (zatímco ostatní stavbu či spíše obsahový materiál lze zachovat.). Reformovat např. filosofii tedy znamená změnit něco spíše druhotného, aniž by filosofie přestala být filosofií; přitom ovšem zůstává zatím skryto, co je právě to, co filosofii dělá filosofií a co nesmí být ani narušeno, natož ztraceno. Naproti tomu rekonstrukce by ve filosofii mohla znamenat revizi nejen okrajovou, nýbrž „centrální“. Přitom počáteční „re-“ v obou případech poukazuje na jakýsi „návrat“ k čemusi původnímu, tedy v češtině „opravu“ či „nápravu“ (což charakterizovalo myšlenku Komenského „všenápravy“, tz. panorthosie). Lze tedy mít za to, že všechny tyto názvy či termíny je třeba považovat za silně zpochybňované samotnou myšlenkou „vývoje“ a zejména „pokroku“. Že tento rys protikladnosti běžně uniká pozornosti, je třeba připisovat tomu, že málo dbáme na vlastní významy slov a zejména na jejich hlubší, etymologické významové souvislosti. (Právě Bretonem zmíněný Spinozův termín „emendatio“ na tom není o nic lépe, protože jde o vychytání a opravení vad a chyb, tj. o odstranění toho, co tam vlastně nepatří, co není správné, k čemu došlo omylem apod.)
(Písek, 121021-1.)