Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Henri Bergson (1932)

Mysticismus a křesťanství se tedy neustále vzájemně podmiňují. Přesto nějaký počátek být musel. Fakticky stojí na počátku křesťanství Kristus. Z hlediska, které zaujímáme a z nějž je patrná božskost všech lidí, nezáleží na tom, zda je Kristus nazýván člověkem nebo ne. Nezáleží dokonce ani na tom, zda se nazývá Kristem. Ti, kdo šli až tak daleko, že popírali Ježíšovu existenci, stejně neodstraní kázání na hoře a jiná Boží slova z obsahu evangelií. Autorovi můžeme dát jméno, jaké se nám zachce nedokážeme však, aby autor nebyl. Není tedy potřeba, abychom tu řešili podobné problémy. Řekněme prostě – jestliže velcí mystikové jsou opravdu takoví, jak jsme je popsali, pak jsou původními, ale neúplnými napodobiteli a pokračovateli toho, čím byl plně Kristus evangelií.
On sám může být pokládán za pokračovatele izraelských proroků. Není pochyb o tom, že křesťanství znamenalo hlubokou proměnu judaismu. Bylo již mnohokrát řečeno, že náboženství, ještě podstatně národní, byl nahrazeno náboženstvím schopným stát se univerzálním, ...
(Dva zdroje morálky a náboženství, Vyšehrad, Praha 2007, str. 172.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Pojmové myšlení je založeno na tom, že můžeme jednotlivosti mínit jen s ohledem na to, co je jim společné resp. čím se sobě navzájem podobají. To zároveň znamená, že se odhlíží ode všeho, čím se od sebe jednotlivosti liší a co je na nich (nebo u nich) zvláštního. A o tom odhlížení od zvláštností (a tedy zamlouvání zvláštností) mluvíme jako o abstrahování. Uvážíme-li povahu tohoto přístupu, musí nám být jasné, že kdykoli chceme myšlenkově, tj. v této souvislosti pojmově, uchopit něco zvláštního nebo jedinečného (ergo opravdu, ,konkrescentně‘ skutečného), spousta zvláštností našemu uchopení nutně uniká. Již z toho musí být patrno, že pojmové myšlení (dosavadní) přes své obrovské výhody bude mít jisté meze, za kterými přestává být funkční. Tato potíž je významnějším myslitelům známa už odedávna, takřka hned od počátků filosofického myšlení. Proto se také již odedávna objevují způsoby (metody), jak zmíněné nedokonalosti čelit a jak ji překonat. Až dosud se však nic „systémového“ nezdařilo, a každý, kdo chce postihnout něco jedinečného, unikátního, sahá ať chce nebo nechce, k narativitě. Řešením nemůže být (jak ve sporu o univerzálie navrhovali nominalisté) obecniny prostě popřít jako pouze myšlené, jen subjektivně konstruované. Podobnosti mezi věcmi jsou skutečné, ale skutečnost věcí není založena na jejich podobnosti, která by musela být důležitější. Každá věc (každá skutečnost) musí napřed být, a teprve pak se může jinými věcem (jiným skutečnostem) v něčem podobat (nebo v něčem nepodobat).
(Písek, 150501-1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Aristotelův termín „oysia“ (ουσια) je možno (a po mém soudu třeba) chápat ve smyslu „samostatné bytosti“ či „samostatného jsoucího“ (jak už to někteří autoři udělali, např. Maurice Blondel). Zvláštní důraz ovšem – na rozdíl od Aristotela – je třeba položit na adjektivum „samostatný“, protože právě v tomto ohledu tu „straší“ – jak na to poukazoval Whitehead – hrubě chybné ztotožnění oné „samostatnosti“ s tím, co je svébytné již tím že „jest“, a to samo „sebou“ a „o sobě“, tj. bez čehokoli dalšího. Sám proto provádím tato upřesnění resp. tyto úpravy (už tedy nikoli s nárokem, že jde o interpretaci Aristotelova pojetí!): o oysia nelze mluvit všeobecně pro každou skutečnost, o které se tradičně mluvilo (a myslilo) jako o „jsoucnu“, nýbrž jen v případě některých „jsoucen“. Dělám proto rozdíl mezi jsoucny „pravými“ (u kterých mluvit o oysia má dobrý smysl) a „nepravými“ (u kterých mluvit o oysia nemá dobrý smysl). V čem tedy vidím základní odlišnost mezi obojím? Nepravá jsoucna jsou hromady, ať už hromady hromad anebo vposledu hromady pravých jsoucen; naproti tomu pravá jsoucna jsou celky (zajisté pouze relativní celky), tj. jsou to buď primordiální jsoucna (která je zapotřebí promyšleně přezkoumávat, což nyní nechávám stranou) anebo více či méně komplikované dynamické struktury aktivně zevnitř sjednocované. K tomu je ovšem třeba ještě něco důležitého dodat: žádné pravé jsoucno neobstojí (nemůže existovat, „být“, tj. vykonávat své „bytí“) bez vazeb na jiná jsoucna, ať už také pravá anebo na jejich hromady (a hromady hromad – ale také ty hromady mohou mít různou povahu, nikdy nejde o pouhé „položení vedle sebe“ při vzájemné netečnosti). A všechny ty „vazby“ musí být vykonávány, prováděny – a to na základě reaktibility toho či jiného druhu a úrovně. Jinak řečeno (a předběžně, protože by to potřebovalo velmi důkladný rozbor): Každé pravé jsoucno (zatím s výjimkou, jíž jsou ona primordiální jsoucna) je schopno vykonávat své bytí (tj. své událostné stávání se) pouze v „reálném“ (tj. dějícím se) kontextu s jinými jsoucny. Primordiální jsoucna musíme zatím považovat za nepříliš vyjasněnou výjimku, protože u nich se rozhoduje o tom, zda zůstanou pouze jsoucny virtuálními (protože z nějakých důvodů – či „příčin“? – nedošlo k žádnému navázání nějakých jejich styků resp. vazeb s jinými jsoucny) anebo zda k takovému aktivnímu navázání (byť zpočátku velmi primitivnímu) vskutku došlo, takže virtuální jsoucno se tím proměnilo v „reálné“ (což nutně má vliv na povahu jeho „výkonu bytí“ – nutně tím např. narůstá jak jeho komplikovanost, a v jejím rámci i časový rozsah jejího „bytí“ či „dějícího se trvání“).
(Písek, 111018-1.)

Jan Patočka (1948-52)

Ale v tom je právě jeden ze svodů jazyka, který je určen prakticky k označování realit, že i nejsoucno nás učí chápat jako předmětné nejsoucno, tudíž jako pouhý relační pojem, jak to učinil již Platón v Sofistovi a po něm mnozí jiní. Jako relační pojem, jako vztah mezi jsoucími věcmi, se nejsoucno dá fixovat a zachytit; ale Platón též věděl, že nejsoucno se skrývá, že je podstatně v skrytu a že se nám původněji než jako pojem, do něhož je hledí zaklít naše zpředmětňující myšlenka, jeví jako moc určující náš život.
V jakém smyslu určuje náš život moc jiná, než jsou předmětnosti, které se vyskytují v univerzu, jsou v něm dány a které nezbývá než uznat? ...
(Písek, 141115-2.)

Jan Patočka (1947–50)

Tento čtvrtý bod pak znamená, že se neodpoutávám toliko od přítomného jako takového, abych se uchyloval k jiným časovým dimenzím, nýbrž od jsoucího vůbec; všecko, co jest, mi nedostačuje, celé jsoucno překračuji. Časové vědomí není nic jiného než vědomí tohoto překročení.
Překročení jsoucího však není možné, nevyskytuje-li se, neposkytuje-li k němu opory něco jiného než universum jako soubor konečných jsoucen. Aniž bychom dovedli universum učinit svým předmětem a tak se nad ně reálně povznést, aniž bychom přestávali být jeho součástí, jsme osloveni něčím, co nelze považovat za jsoucno ve smyslu obsahu universa; toto oslovení nás vůči universu uvolňuje, dovoluje nám, abychom se v něm vcelku orientovali. Očekávání, příští zcela jiného je v pozadí všeho časového pohybu. Teprve na podkladě tohoto oslovení a na základě možného příslibu radikální obnovy je možná časová perspektiva a následkem časové perspektivy skutečné zachycení plynutí jako takového – pomocí plynutí pak a jako jeho rámec také časový svět.
(Studie o času I, in: Péče o duši III, Praha 2002, str. 629.)