Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2015)

Je třeba si osvojit (a tudíž skutečně brát za svou a stále upevňovat) zásadu či pravidlo, že všude tam, kde se (a to sebeúspěšněji) pokoušíme o kvantifikace čili o měření a počítání, touž měrou se vzdalujeme od skutečnosti, byť jen v jistém smyslu (neboť měříme-li něco, nepřestává tu ono „něco“ být čímsi skutečným). Je to možno dokumentovat už na samých počátcích „filosofie“ (která se zrodila vlastně jako dvojče s geometrií či vůbec matematikou): již do krajnosti domyšlené „jedno a všechno“ nepřehlédnutelně ukazuje onen nepřekročitelný rozpor se „skutečností“, která je (jak všichni víme) pluralitní. A i tam, kde je pluralita zavedena do samých počátků, je veškerá „skutečnost“ zbavena své skutečnosti – vše jsou jen atomy a prázdno; ostatek je pouhé zdání. Docela zvláštním způsobem to dokládá vývoj teoretického myšlení v současné fyzice, v níž jsou zbavovány „skutečnosti“ i takové ještě relativně nedávno zdůrazňované jevy, jako je gravitace, nebo dokonce jakékoli „síly“ vůbec (a vše je nahrazováno matematickými formulemi). A co nelze kvantifikovat, tj. uchopit matematicky a pak s tím matematicky pracovat, je odkázáno do říše předsudků (a tedy neskutečností).
(Písek, 150326-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Když chceme „něco“ počítat resp. když chceme s takovým počítáním začít, jsme orientováni na to, co je tomu „počítanému“ společné, zatímco od jednotlivých odlišností odhlížíme jako od „detailů“. Ne tedy, že bychom ty rozdíly neviděli nebo dokonce popírali, ale necháváme je jakoby stranou, nezajímáme se o ně (aspoň v tu chvíli, když je počítáme). Tak např. při prodeji nebo kupování třeba jablek nebo melounů apod. se pokoušíme zvládnou jisté rozdíly mezi velikostí |(nebo kvalitou atd.) jednotlivých jablek nebo melounů tím, že určité množství jablek zvážíme (a odhlédneme od toho, kolik jich vlastně prodáváme nebo kupujeme), nebo že různě veliké melouny zvážíme a budeme finančně hodnotit podle váhy a nikoli podle kusů. Právě v takovýchto situacích praktického rozhodování se vlastně pokoušíme odvést pozornost zejména kupce od jedinečnosti toho, co kupuje, a započítáváme mu jen cosi co do váhy přesně určeného, ale skutečnou kvalitu vlastně zamlouváme či necháváme stranou, mimo hlavní pozornost. Jinak bude ovšem k celé věc přistupovat ten, kdo nepovažuje „míru“ za nejdůležitější, ale bude si vybírat „to nejlepší“.
(Písek, 150626-2.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dobře Dostojevský porozuměl naší době přechodní, porozuměl, jak reformací a renaissancí a těmto v zápětí vědou rozrušena byla víra křesťanských národů a jak posud byť /22/ i v různých formách boj se vede mezi těmito dvěma názory o svět, menšina bojujících vynikne nad strany bojující a usmíří si požadavky minulosti s přítomností v harmonický celek, velká většina bojem má srdce rozervané i hlavu. Tato rozervanost je nemocí našeho věku, je zejména nemocí Ruska, v němž protivy starého a nového názoru jsou ještě ostřejší.
Proti této rozervanosti, končící beznadějností a tupostí Dostojevský staví světlé typy usmířené celosti. Této choroby XIX. století, té zvláštní bezpůdnosti, jež podle „Otcův a dětí“ Turgeněva ničeho neuznává, ničeho nectí a ke všemu se odváží s kritického hlediska, tohoto všedního liberalismu-nihilismu, Dostojevský téměř nenávidí. Proti tomuto umrtvení mravnímu i tělesnému Dostojevský rozlévá „řeky vody živé“; jednotlivec i národové udržují se jedinou silou, a tj. síla nepřetržitého a neustálého potvrzování svého bytí a záporu smrti. Pracuj každá ve svém oboru pro celek, pracuj a žij radostně, ne beze všech pochybností, ale silný dosti, promysliti se k harmonii srdce a hlavy.
To je hledání Boha. „Dobuďte si Boha prací“ – velí Šatov Stavroginu („Běsi“).
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, str. 21-22.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Tímto positivistickým historismem mnozí moderní lidé ztrácejí schopnost určitě se rozhodovat. … Kdo vidí pravdu jen ve vývoji historickém, může si ovšem takto den ze dne stavět mínění vedle mínění a nemusí ho to zarážet.
(Otázka sociální I, Praha 1946, str. 182.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

To není jen v parlamentě, nýbrž více méně všichni se podřizujeme většině: většina to řekla. Co je minorita, co je individuum? Je třeba vytknout pravidla, podle kterých se pravda určuje. Pravda není závislá na majoritě, je výsledkem práce individuální; proto pořád se určují práva, tj. pravda minority, proto dnešní problém pro parlament je: učinit takový řád volební, který by zaručoval mínění celku. …
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 61.)