Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Život státní a politický nemá pro národ té důležitosti, která se mu u nás tak často přisuzuje. Určitěji řečeno: politická samostatnost nás nespasí a nezachrání; byli jsme samostatní a svou samostatnost jsme ztratili, a jsou národové samostatní a přece nesvoji. Palacký dobře poznal a neúnavně kázal, jak politický osud našeho národa je závislý na tom, co on nazval „centralizací celé zeměkoule“, /124/ a jak tím jsme nuceni k asociaci se státy a s národy jinými, a jak se v té centralizaci světové můžeme udržet jen neúmornou prací osvětovou – hlasu toho politikové naši a my všichni jako bychom neslyšeli, a slyšíme-li jej, tož mu nerozumíme. Pojednáme o tomto problému malého státu později; zde budiž zatím stručně ukázáno na jeho dosah pro naši politiku.
Naše obrození se dovrší teprve, když se domůžeme svésprávy v jisté formě politické samostatnosti, neboť nejsme a nebudeme cele svými, pokud si nebudeme sami pány a správci. Avšak dosažení toho cíle stává se pořád těžším a nebude snadnější, i kdybychom plné samostatnosti politické dosáhli, neboť o to běží, i politické samostatnosti využít k své samobytnosti a k duchovní samostatnosti, a té ani politická samostatnost sama nám nezaručuje. Život státní a politický je jen skrovnější částí života duchovního.
(0065-I., Otázka sociální I., Praha 5(3)1946, str. 197.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1928n.)

Ptáte se, moje filosofie, moje noetika a metafyzika – pravda, literárně jsem jich soustavně nezpracoval, jen příležitostně to ono napsal; formuloval jsem si je pro foro interno, to se rozumí. Každý člověk má svou filosofii, chcete-li, svou metafyziku. Řeknu vám napřed: nikdy jsem se nevydával za filosofa, neřkuli za metafyzika –
A to říká profesor filosofie!
Právem. Učil jsem dějinám filosofie, filosofii dějin, učil jsem sociologii; pravda, svou filosofii, svou metafyziku jsem do toho uložil, ale souborně jsem ji nepřednášel ani nenapsal. Často se do filosofie počítá psychologie, etika, filosofie právní, filosofie dějin, sociologie a kdeco; ale to je nesprávná klasifikace věd. Toto všechno jsou odborné, samostatné vědy nebo části samostatných věd – ovšem, každá odborná věda má svůj filosofický základ, svůj blízký vztah k filosofii. Skutečné filosofické vědy jsou jenom dvě: logika s noetikou – a metafyzika. Filosofie – tím slovem se rozumí jednak jakási moudrost, hlubší jakési poznání a vědění, a za druhé celkový názor na svět i na život. Pro mne je filosofie, míním filosofie vědecká, pokus o celkový názor na svět i na život, implicite na ducha; měla by být úhrnem všeho vědění, syntézou všech věd – ale může dnes někdo obsáhnout všechny vědy, rozrostlé /208/ do takového odbornictví? Nu, nemůže, i kdyby byl sebeučenější. To je ten vážný problém: co je, co může být filosofie nebo metafyzika vedle věd odborných.
Čili je problém, může-li být filosofie a metafyzika vědou.
To ne. Filosofie, tedy i metafyzika, nemůže být jiná než vědecká, nesmí nikdy a v ničem být v rozporu s vědeckým poznáním. Říkám-li problém, myslím tím úkol; ten úkol je jasný, ale jeho řešení je těžké; nikdy v něm nebude řečeno poslední slovo v lidském poznání.
Ale abych vám odpověděl: moje filosofie, má noetika a metafyzika jsou implicite v mých literárních pracích; jsou obsaženy i v tom, co a jak jsem jednal -
(Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 207-08.)
(Pozn.: všude opraveno „filosozofie“ na „filosofii“; LvH.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1879)

Stal jsem se suplentem na zdejším gymnáziu, a sice proto, že musíme vydělávat hodně peněz; následkem okupace Bosny byl totiž můj bratr povolán do pole, zanechal svého obchodu, a tím ztratil mnoho peněz, které teď musíme vydělat. Proto supluji, dávám hodiny atd., takže jsem od časného rána do 8 ½ več. z domu. Můj duch je tím tak stísněn, že nejsem srdečného slova, nemluvě o dopisu, a proto raději vůbec nepíšu.
(dopis E. Husserlovi, Vídeň, 7. 1. 1879)
(ex: Jan Patočka, Masaryk (soubor připravený Chvatíkem a spol.), Praha 1979, str. 359.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Velká hesla zevšedňují. Proto tak často bývá nejlepším vlastencem, kdo nejvíce křičí a největšímu počtu se zalibuje. Zevšednělo heslo svobody, zevšedněly nejkrásnější ideje … V době takové není jiné pomoci, než držet se pevně starých uznaných pravd mravních a dle nich spravovat všecky své kroky. Vlastenectví, jak se hlásá, nedává teď pro život těch pevných pravidel, na kterých bychom žili a umírali. Prosté staré pravidlo „nelži!“ poučuje tisíckrát více než všecky bombastické řeči o vlasti a národu! Kdo nelže, kdo nezapírá pro prospěch své přesvědčení, kdo nepochlebuje ani jednotlivcům ani masám, kdo se nepřetvařuje – - to jsou mužové zlatí, ti prospějí národu. Plňme toto jediné přikázání, a farizejství a scholastika „vlastnecká“ vymizí a nebudeme jméno národa brát nadarmo.
(6746, Naše nynější krize, Praha 1948, str. 410.)
(7932, Česká otázka – Naše nynější krize – Jan Hus, Praha 2000, str. 295.)