Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2008)

Patočka říká (7243, s. 25): „Výsledek každého setkání je určitý dojem, určitá zkušenost, AISTHÉSIS.“ Už bylo řečeno, že o skutečném „setkání“ lze mluvit jen tam, kde jde o aktivu na obou stranách, tj. že pouhé potkání (natož pouhé míjení) ještě zdaleka není setkáním. Ale jak může být „věc“ aktivní (pokud to je vskutku „věc“ a nikoli bytost nebo subjekt)? Jen tak, že aktivní subjekt propůjčí něco ze své aktivity oné pouhé „věci“ a „představí“ ji aktivně sám sobě, když se věc nemůže subjektu aktivně „představit“ sama. A to je právě případ, kdy se (aktivní) subjekt-událost potkává s nějakou hromadou, které není vnitřně sjednocena a tudíž nemá subjekt (event. není subjektem). Subjekt-událost může mít nějaký „dojem“ setkání, a může dokonce na toto nepravé setkání nějak reagovat, jako by to bylo nějaké (pravé) jsoucno (ačkoli ve skutečnosti není). V takovém případě proto nebudeme mluvit o skutečném (pravém) setkání, nýbrž o nepravém setkání, kdy subjekt, který se potkává s nějakou hromadou a takříkajíc „mylně“ na ni reaguje, jako by to byl nějaký druhý subjekt. – Vůbec je ve fenomenologii jakýsi – řekl bych – relikt „animismu“: když slyším takové formulace, jako že se nám věci „dávají“, že „vyvstávají do jasnosti“ a podobně, vadí mi, že to – možná dokonce cílevědomě – zastírá zásadní rozdíl mezi hromadami a skutečnými celky, tj. subjekty. Je ovšem třeba přiznat, že z hlediska subjektu, který se „setkává“ s hromadou, může v něm někdy vyvstávat „dojem“, eventuelně „zkušenost“, tedy AISTHÉSIS (třeba na velmi nízké úrovni reaktibility), jako by opravdu šlo o setkání aktivní i z druhé strany, tj. ze strany ve skutečnosti neaktivní „hromady“. Ale uznání, že k takovým „omylům“ vskutku někdy dochází, nemůže ještě sloužit jako argument pro zanedbávání rozdílu mezi skutečným setkáním, jaké je možné jen mezi dvěma aktivním i subjekty. „Dojem“, že hromada je celek, je stejně mylný a neplatný, jako „dojem“ opačný, totiž že celek je hromada, tedy že subjekt je pouhá „věc“, pouhý „předmět“.
(Písek, 080209-1.)

Emmanuel Lévinas (1983)

Le sens du cheminement philosophique varie pour celui qui le parcourt selon le moment ou le lieu où il essaie d’en rendre compte. C’est du dehors seulement que l’on peut embrasser et juger un tel devenir. Au chercheur lui-même ne reste que la ressource de décrire les thèmes qui le préoccupent à l’arrêt même où il essaie de faire le point.
(La conscience non intentionnelle, přednáška v Bernu 1983,
in: François Poirié, Emmanuel Lévinas, Lyon 1987, p. 151.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Dále práci charakterizuje vedle této přesnosti – pozornost. Vědecky pracovat znamená být pozorným. Dej pozor! Jiného logického pravidla není. Celý experiment není než dávat pozor. A to není jen intelektuální vlastnost, nýbrž i mravní: konstatovat pravdu, neklamat ve vědě sebe ani jiných.
A my pořád zúmyslně nebo nezúmyslně nedáváme pozor.
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 31-32.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

Po stránce logické je otázka: do které míry mě učí logika (podstatně individuální), a pokud má pravdu kolektivum? V praxi samé se řeší tato otázka tím, že se uznává princip majoritní, …
(0024, Jak pracovat, Praha 1946, str. 66.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1898)

V duchu tohoto positivistického historismu hledá Engels pravdu v procesu poznávání samém, v dlouhém historickém vývoji vědy, …
(Otázka sociální I, Praha 1946, str. 87-88.)