Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Pokud nechceme za „slovo“ označit libovolnou skupinu zvuků nebo písmen, musíme trvat na tom že každá taková skupina se stává slovem teprve ve spojení s více méně určitým „významem“. Toto spojení však není „reálné“ („objektivní“), nýbrž „stává se“ a „odhaluje se“ teprve díky přístupu toho, kdo onoho slova nějak prakticky užívá (např. v rozhovoru). Má-li druhý účastník rozhovoru (partner) zaslechnutým zvukům, „hláskám“ (nebo při písemném projevu za sebou napsaným písmenům) porozumět, musí jim připsat (přisoudit, k nim připojit) nějaké významy (většinou nejde jen o jeden) aktivně sám, samozřejmě s oporou obeznámenosti zvyky v daném jazyce.
(Písek, 121226-3.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Takové „slovo“ je docela zvláštní skutečností; je skutečností už tím, že je vůbec něčím jen proto, že je vysloveno, tj. uskutečněno (ať už hlasově nebo písemně), tj. má svůj původ ve skutku, v činu. Ovšem pokud se soustředíme výhradně na jeho uskutečněnost, tj. vyslovenost hláskami nebo zpodobenost písmeny, opomíjíme to nejdůležitější, totiž jeho význam či smysl. Pak ovšem takové „slovo“, redukované na svou uskutečněnost, tedy vyslovenost nebo napsanost či vytištěnost, přestává být skutečným slovem; jako děti jsme žasli nad tím, jak se nám smysl některého slova začal vytrácet, až docela zmizel, když jsme je mnohokrát za sebou stále znovu opakovali. Určitá skupina písmen, stejně seřazených, může mít v různých jazycích naprosto odlišný význam. (Příklad: ) Podobně stejné nebo velmi podobné zaznění několika zvuků může v různých jazycích znamenat něco zcela jiného. (Příklad: ) Avšak nejen to; totéž slovo může znamenat něco jiného i v témž jazyce, pokud je provázeno odlišnými dalšími slovy, neboť spojení či seřazení dalších slov, do jejichž kontextu je určité slovo zapojeno, může mít rozhodující vliv na jeho význam. Proto najdeme v každém důkladnějším slovníku vždycky celou skupinu slov v jiném (nebo i témž) jazyce, jež mají přeložit nebo vyložit význam onoho slova základního. A někdy to není možné bez uvedení alespoň malého kousku kontextu, např. fráze. Co to znamená pro náš problém, v čem spočívá význam slova? Ten význam je jistě zčásti a relativně trvale spjat s pouhou vnější podobou slova, ale naprosto rozhodujícím způsobem je tvořen zapojením toho slova do kontextu několika a nejčastěji mnoha dalších slov, do celé věty, někdy dokonce do většího výkladu, do celé studie, ba do knihy (také do určité tradice atd.). Proto je zejména ve filosofii tak časté (a dokonce nezbytné) přečíst co nejdůkladněji nejen jednu velkou knihu, ale vše, co autor napsal, když chceme co nejpečlivěji určit, jaké významy v jeho myšlení (v jeho filosofii) má určité slovo, určitý právě jím používaný termín; a v takových případech nám žádný všeobecný slovník, ani ten nejrozsáhlejší, nakonec nepomůže.
(Písek, 120521–1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Max Scheler začíná hned v třetím odstavci své knížky „Místo člověka v kosmu“ touto větou: „Již slovo a pojem ,člověk‘ obsahuje záludnou dvojznačnost, a jestliže ji neprohlédneme, nemůžeme se problému zvláštního místa člověka ani chopit.“ (čes. překlad, str.45). Každému, kdo pozorně naslouchá, musí být nápadné, že se tu o „člověku“ mluví v trojím odlišném smyslu: něco jiného je slovo „člověk“, něco jiného „pojem člověka“, a obojí se ještě více liší od „skutečného“ člověka, jehož místa ve světě resp. v kosmu se chceme dopátrat. Mluví-li Scheler o „dvojznačnosti“ slova ,člověk‘, chápe zřejmě slovo jako něco, co má význam, co něco znamená, co je tedy něčím víc než pouhým označením, pouhým znakem. Naproti tomu není vůbec jasné, co by mohl mínit dvojznačností pojmu ,člověk‘: jak může mít pojem dva nebo dokonce více významů, tj. znamenat dvě nebo více „věcí“? Není pak vhodnější mluvit o dvou nebo více různých pojmech? O „pojmu“ má smysl mluvit právě jen proto, že na rozdíl od pouhého slova, které může mít různé významy, má sám význam pouze jeden jediný, a to právě proto přesným, že může být několikerým způsobem velmi přísně a přesně vymezen. Zatímco význam slova může být upřesňován jen tak, že je ho užíváno v různých souvislostech a tudíž vždycky jen přibližně a nepřesně), pojem může být vymezen nejprve základně, aby pak mohl být dále a dále upřesňován, někdy obohacován a rozšiřování co do obsahu, jindy přesnějším a přesnějším odlišováním o jiných, dokonce i velmi blízkých a podobných pojmů (které tím jsou ovšem také upřesňovány a blíže vymezovány; ostatně právě toto vymezování pojmů je možné vždy jen zároveň pro několik blízkých pojmů, a to tak, že se jejich vzájemné podobnosti, ale i odlišnosti vymezují vůči řadě dalších, už zcela nepodobných pojmů, které však k sobě nějak „logicky“ náleží). Můžeme také mluvit o objasňování významu slov výkladem, vypovídáním, zkrátka narativně, zatímco pojmy upřesňujeme logicky, tj. jejich vymezováním za pomoci jiných pojmů.
(Písek, 110808-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Názor a mínění: těchto dvou slov se obecně užívá takřka promiscue, tj. tak, že je můžeme kdykoli prostě zaměnit. Je to důsledkem jakési všeobecně na vše doléhající entropie, v našem případě entropie jazykové. Jazyková kultura a kultivovanost však spočívá v tom, že aktuální význam slova právě užitého v nějakém určitém kontextu je vždy doprovázen povědomím toho, co toto slovo „říká“ samo, co nám jakoby předříkává, jaký význam či jaké významy nám do naší „myšlenky“ vsunuje a jak nám tu naši „myšlenku“ jaksi upravuje, jak ji provází, takže po jejím vyslovení (vyjádření ve slovech) se bude spoluozývat i těm, kdo naší promluvě naslouchají (eventuelně kdy náš text s větším nebo menším porozuměním čtou). Proto se např. Karel Čapek dopustil chyby, když napsal, že ve skutečnosti „slovo neskrývá svůj význam v sobě, nýbrž je obrostlé významy jako kámen mechem nebo strom jmelím. Anebo je pokryto významy tak jako skála kulturním nánosem“ (Kritika slov, předmluva – 3427, str. 13). Chyba jeho přirovnání spočívá jednak v tom, že zatímco kámen se pod mechem (téměř) nemění, a zatímco strom je jmelím vysáván, a přitom kámen bez mechu je stále kamenem a strom bez jmelí zůstává tím, čím byl a je, tj. sám sebou, slovo „neobrostlé významy“ prostě a dobře přestává být slovem, tj. bez těch „významů“ z něho zůstává jen sled několika zvuků nebo skupina několika písmen. Stručně a jasně to tedy znamená, že slovo, které nemá v sobě nebo nenese s sebou význam, není žádným slovem, nýbrž je pouhou kulisou, skořápkou bez jádra, kůží staženou ze zvířete, vnějškem bez duše. Slovo prostě má význam – anebo to není slovo. A tento význam rozhodně není pro slovo čímsi zvnějšku přilepeným, dodatečně přidaným – v tom smyslu má v sobě jistou „pravdivost“ či spíše jen částečnou „správnost“, když se mluví o „obsahu slova“. Ovšem pak tam musíme vidět další chybu: slovo není prázdná nádoba, kterou je teprve možno a třeba naplnit nějakým „obsahem“. Tady jde zase jen o jakousi metaforu, ovšem vadnou, mylnou, prostě nepravé přirovnání. Mezi slovem-slupkou a slovem-obsahem je organický, živý vztah, asi trochu podobný vztahu mezi atomy, molekulami a makromolekulami v živém organismu. Tak jako je možno každý živý organismus rozdělit, rozkrájet atd. až na molekuly a atomy, ale nikdy obráceně z těch atomů a molekul ten organismus nelze sestavit či sestrojit, tak lze slovo rozdělit na jeho vnější podobu a „obsah“, tj. „vnitřní“, „niterný“ význam či smysl, ale nikdy z částí, zlomků a ani jejich „sestavení“ nikdy nezjistíme ani nedáme dohromady žádný „význam“, pokud se nebudeme opírat o něco dalšího, např. kontext, jiná slova (ale opravdová slova, nikoli zase je vnější podobu či stránku) apod.
(Písek, 120521–2.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dobře Dostojevský porozuměl naší době přechodní, porozuměl, jak reformací a renaissancí a těmto v zápětí vědou rozrušena byla víra křesťanských národů a jak posud byť /22/ i v různých formách boj se vede mezi těmito dvěma názory o svět, menšina bojujících vynikne nad strany bojující a usmíří si požadavky minulosti s přítomností v harmonický celek, velká většina bojem má srdce rozervané i hlavu. Tato rozervanost je nemocí našeho věku, je zejména nemocí Ruska, v němž protivy starého a nového názoru jsou ještě ostřejší.
Proti této rozervanosti, končící beznadějností a tupostí Dostojevský staví světlé typy usmířené celosti. Této choroby XIX. století, té zvláštní bezpůdnosti, jež podle „Otcův a dětí“ Turgeněva ničeho neuznává, ničeho nectí a ke všemu se odváží s kritického hlediska, tohoto všedního liberalismu-nihilismu, Dostojevský téměř nenávidí. Proti tomuto umrtvení mravnímu i tělesnému Dostojevský rozlévá „řeky vody živé“; jednotlivec i národové udržují se jedinou silou, a tj. síla nepřetržitého a neustálého potvrzování svého bytí a záporu smrti. Pracuj každá ve svém oboru pro celek, pracuj a žij radostně, ne beze všech pochybností, ale silný dosti, promysliti se k harmonii srdce a hlavy.
To je hledání Boha. „Dobuďte si Boha prací“ – velí Šatov Stavroginu („Běsi“).
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, str. 21-22.)