Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2012)

Trangrese je schopna pouze taková událost, která je už předtím schopna sebevýkonu (tj. nejen výkonu svého bytí, ale návratu k sobě ze svého odstupu od sebe), tedy která je schopna nejen transience (transitivnosti), ale transgrese. Předpokladem této zdánlivě základní schopnosti pravé události je ovšem sebeustavení události jakožto subjektu, a protože předpokladem této proměny virtuální události v událost „reálnou“ je nejen její transience (transitivnost), ale také schopnost vykročení události ze sebe a překročení vlastních mezí směrem k jiným událostem a zase návratu k sobě, je tudíž právě transgrese v čemsi (v nějaké své složce) něčím původním, originérním, z pouhé transitivnosti neodvoditelným. Transgrese má proto v transienci (resp. ve schopností k ní) pouze jeden z předpokladů (možná přesněji: jednu z podmínek), ale nikoli základ ani zdroj, a tak musíme zdroj či „počátek“ transgrese připsat nikoliv události samé, nýbrž zřejmě jejímu „ne-bytí“ (a tím spíše „ne-jsoucnosti“). Jinak řečeno, základem transgrese musí být buď totéž nebo něco aspoň velmi přibližně podobného základu počátku (a základu) bytí události samé (a tím i předpokladu jejího aktivního sebevýkonu). Takže platí, že na počátku každé skutečné „akce“ není jen sám subjekt (jakožto dosud daný, rozumí se od chvíle, kdy si ho událost ustavila resp. kdy se sama stala subjektem), ale něco velmi blízkého a snad i podobného tomu, jak byla sama událost vyvolána k „bytí“. Dalo by se proto snad právem říci, že tak jako každá pravá událost vyvstává (emerguje, rodí se atd.) z „ničeho“, podobně z „ničeho“ začíná také každá její skutečná akce. A protože není žádné pravé transgrese bez akce či aktivity příslušné události, a každá taková akce nutně začíná jak v rámci události, tak mimo její rámec, totiž opět z „ničeho“, je třeba tu předpokládat něco podobného, co se pokoušíme přiblížit při výkladu „víry“ jakožto zároveň „daru“ a zároveň „výkonu“, totiž „dělání víry“ (jde o „víru dělající“, která však sama není a nemůže být pouhým výkonem dělání, výkonem jakékoli aktivity).
(Písek, 120617-2.)

Josef Čapek (1936-39)

Ve všem co jest, je sklon či aspoň možnost nabývati děje, osudu.
(Psáno do mraků, Praha 1970, str. 269.)

Tomáš Garrigue Masaryk (1892)

Dobře Dostojevský porozuměl naší době přechodní, porozuměl, jak reformací a renaissancí a těmto v zápětí vědou rozrušena byla víra křesťanských národů a jak posud byť /22/ i v různých formách boj se vede mezi těmito dvěma názory o svět, menšina bojujících vynikne nad strany bojující a usmíří si požadavky minulosti s přítomností v harmonický celek, velká většina bojem má srdce rozervané i hlavu. Tato rozervanost je nemocí našeho věku, je zejména nemocí Ruska, v němž protivy starého a nového názoru jsou ještě ostřejší.
Proti této rozervanosti, končící beznadějností a tupostí Dostojevský staví světlé typy usmířené celosti. Této choroby XIX. století, té zvláštní bezpůdnosti, jež podle „Otcův a dětí“ Turgeněva ničeho neuznává, ničeho nectí a ke všemu se odváží s kritického hlediska, tohoto všedního liberalismu-nihilismu, Dostojevský téměř nenávidí. Proti tomuto umrtvení mravnímu i tělesnému Dostojevský rozlévá „řeky vody živé“; jednotlivec i národové udržují se jedinou silou, a tj. síla nepřetržitého a neustálého potvrzování svého bytí a záporu smrti. Pracuj každá ve svém oboru pro celek, pracuj a žij radostně, ne beze všech pochybností, ale silný dosti, promysliti se k harmonii srdce a hlavy.
To je hledání Boha. „Dobuďte si Boha prací“ – velí Šatov Stavroginu („Běsi“).
(Spisy F.M.Dostojevského, in: 0282, Studie o F.M.Dostojevském, Praha 1932, str. 21-22.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Tázat se, „co“ se mění, když konstatujeme změnu, dává smysl pouze za předpokladu, že tu opravdu lze po celou dobu probíhající změny můžeme potvrdit (nebo aspoň předpokládat), že to, co se mění, zůstává jako totožné, identické. Nejzřejmější to je u živých bytostí, např. u člověka: člověk se narodí jako novorozenec, pak se stane dítětem, vyroste v mladého člověka, dospěje, zestárne a posléze zemře – ale po celý svůj život to je jeden jediný člověk, tentýž uprostřed všech svých proměn. Jinak tomu je ovšem v případě, že nejde o žádné takto sjednocené, se sebou totožné „jsoucno“, nýbrž o pouhou, více méně nahodilou a nějak se rychleji nebo pomaleji měnící hromadu. Ale hromadu čeho? Ovšemže zase hromadu nějakých jsoucen, třeba hromadu velkých i malých kamenů, písku, zeminy a ještě všeličehos, co se uvolnilo z nějakého podmáčeného vrchu nebo stráně. Také zde můžeme mluvit o počátku nebo zase konci takového sesuvu, ale záleží to do jisté míry na nás, kam ten počátek nebo konec dáme, co za počátek nebo konec považujeme (podobně se to má i s různými událostmi či ději historickými, jako je třeba válka). Zajisté tu nejde a nemůže jít o nějakou libovůli či svévoli z naší strany, ale rozhodně tu nejde o pouze konstatovatelnou fakticitu, kterou bychom mohli brát jen na vědomí. V dějinách ovšem je vždycky pohromadě těch „změn“ a „proměn“ mnoho, a ne všechny jsou relevantní pro posouzení toho, kde jsou skutečné „začátky“ a kde skutečné „konce“. To dost přesvědčivě ukazuje, že tzv. nepravé události či změny vlastně nemají sjednocujícího, integrujícího „nositele“ (ve smyslu substrátu nebo substance). Ale jak tomu je u zmíněných živých bytostí, třeba právě u člověka: můžeme totožnost (identitu) určitého člověka chápat jako takovou substanci, takový substrát? Pak by to znamenalo, že ke změně (k dění) dochází jen jakoby na povrchu takového pravého „jsoucna“, zatímco to, „co“ (nebo „kdo“) je tím sjednocujícím, se vlastně neděje, nemění, ale že všechno proměnlivé může probíhat jen na základě onoho „co“ nebo „kdo“ jako jakéhosi nositele, který se však sám nemění. Aplikováno na život (život je přece změna, jak se říká!) to pak vede k absurdnímu závěru, že to, „co“ žije, nebo ten, „kdo“ žije, se nemění – a tedy vlastně nežije. Myslím, že je zcela zřejmé, že toto chápání je naprosto neudržitelné a že musíme hledat, v čem spočívá ten omyl, ale také jak se ho vystříhat a najít chápání jiné, lepší.
(Písek, 140627-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Všechno se zdá nasvědčovat tomu, že je vše podrobeno proměnám, změnám; vše se mění, všechno je v pohybu – jak ostatně řekl už dávný Hérakleitos. Některé změny jsou rychlé, jiné pomalé; některé změny jsou pro nás významné, jiné se nám zdají být – v závislosti na našich zájmech a potřebách – nedůležité. Obecně vzato máme tendenci se zajímat o změny nepříliš rychlé (ty nejrychlejší ostatně vůbec nejsme schopni vnímat), a těm velmi pomalým věnujeme svou pozornost pouze jako materiálu, z něhož jsme schopni něco vytvořit (a máme zájem na tom, aby náš výtvor trval a sloužil aspoň nějakou rozumnou dobu). Tak dochází k tomu, že stavíme proti sobě změnu a trvání, ale to jen z praktických důvodů, tedy jen v rozsahu našich zájmů. Kdysi došlo k docela zvláštní změně v našem vnímání a hodnocení změn, to když si někteří lidé začali všímat změn na obloze: východ, zenit a západ Slunce, východ, zenit a západ Měsíce, vycházení a zapadání hvězd obecně a některých hvězd zvláště apod. To ovšem šlo o změny zvláštní povahy, totiž o pohyby, při kterých to, co se pohybovalo, zůstávalo zároveň v jakési své trvalosti, zdánlivé neměnnosti. Velmi brzo jsme se totiž naučili rozpoznávat změny něčeho, co jakoby zůstává mimo změnu, a změny, při kterých se něco proměňuje v něco jiného, odlišného. Pohyby třeba listů na stromech nebo stonů trávy apod. nás upoutají teprve tehdy, když se zdají naznačovat, že jimi někdo hýbá, tedy když se zdají poukazovat na něco jiného, dalšího. Jinak řečeno, zajímá nás taková vlastně nezajímavá, nedůležitá změna jen proto, že nás ve skutečnosti upozorní na něco jiného, co onu změnu způsobilo. K tomu je zapotřebí rozpoznávat více než změnu, je třeba rozpoznávat celou řadu změn, které zachovávají určitou souvislost, tedy na „dění“. A ovšem také rozpoznávat souvislosti mezi různými typy dění. Jeden typ takových souvislostí je mimořádně zajímavý (a pro člověka perspektivní), a to je rozpoznávání toho, jak změny jednoho druhu po sobě zanechávají změny docela jiného druhu jako své „stopy“. To zase předpokládá ještě něco dalšího: musíme být schopni od sebe jednak odlišovat dějové změny různých druhů, tedy rozpoznávat nejen jejich souvislosti, ale také jejich „ne-souvislosti“, jejich vzájemné ohraničení. A jakmile začneme blíže zkoumat povahu ohraničení změn, dostáváme se k významnému pojetí událostnosti a událostí. Nejčastěji sice to záleží na nás, kde ty hranice vidíme resp. kde je stanovíme, ale i v takových případech to nebývá zcela subjektivní a svévolnou záležitostí, ale má to větší nebo menší „dobrý smysl“. Nakonec se tedy dříve nebo později dostáváme k pochopení a pojetí tzv. pravých událostí, jejich počátky a průběh i jejich konec jsou vskutku jejich vlastní rysy, jimž se naše rozpoznávání a chápání musí přizpůsobit.
(Písek, 150522-2.)