Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Halík (2002)

Cesta k pravdě je cesta oprošťování. Ano, čas od času bychom měli vyjít do pouště a vnímat ono nic, nic – a zase nic, o kterém mluvili mystikové. Proč „otcové pouště“ hledali Boha, nejvyšší pravdu, právě zde? Možná v prvotní naivitě hledali někteří jen klidný, tichý prostor, v němž se více mohou věnovat přemýšlení o Bohu, aby o něm získali větší poznání. Poušť však není místem pro získání čehokoli, nýbrž pro odložení všeho. Bůh se na poušti zjevuje právě v té prázdnotě a mlčení – poušť není vnějším rámcem pro získání čehokoli, nýbrž pro odložení všeho. Bůh se na poušti zjevuje právě v té prázdnotě a mlčení – poušť není vnějším rámem, v němž se Bůh ukáže, ona sama je jeho obrazem. Bůh není žádné „něco“ – je dokonale oproštěn od všeho, je touto oproštěností. Bůh je prázdnotou – a proto všechny věci mohou být v Bohu, mohou tam být plně samy sebou. Dokonalá láska znamená umřít svobodně svým nárokům a dávat druhému prostor, aby byl sám sebou. Když si toto naplno uvědomíme, pak slovo apoštola, že „Bůh je láska“, přestává být pro nás sladkou frází.
Snad nejhlubší, co bylo vysloveno o Bohu, řekl Mistr Eckhart: Bůh není v tomto světě jsoucen, zde je „nic“ – a ty sám se musíš učinit „ničím“, aby ses s ním setkal – jako nahý s nahým. Dokud budeš lpět na čemkoli, dokud budeš fixován na věci a vědomosti, nebudeš vnitřně svobodný. Bůh, který je svoboda a pravda sama, se dává člověku natolik, nakolik je oproštěný, nakolik je svobodný od sebe sama.
(Co je bez chvění, není pevné, Praha 2002, str. 121.)

Tomáš Halík (2004)

Má odpověď a základní teze této úvahy zní: Evropa dneška není nekřesťanská ani nenáboženská. Je v určitém smyslu křesťanská a v určitém smyslu náboženská. Není však křesťansky náboženská. Náboženstvím Evropy dnes už není křesťanství a naše evropské křesťanství už není náboženství.
(Je Evropa dneška nekřesťanská a nenáboženská? in: 7330, Vzýván i nevzýván, Praha 2004, str. 22-23.)

Tomáš Halík (2004)

… Po letech přemýšlení o proměnách evropského křesťanství ve světle sociologie, teologie i historie musím dát za pravdu oběma těmto názorům zároveň. Má teze zní, že Druhý vatikánský koncil konec „katolicismu“ skutečně přinesl, nebo spíše zahájil – a učinil důležitý krok ke „katolicitě“; toto vykročení ovšem zůstává – a jak si ukážeme, zřejmě musí trvale zůstat – nedovršené.
Ano, souhlasím, že koncil přispěl ke konci „katolicismu“ – ale nikoliv v onom smyslu, jak bývá kritiky koncilu tato věta míněna. Neznamenal „konec církve“ ani ztrátu její identity – spíše umožnil církvi vyjít z jedné etapy jejích dějin. Koncilní obrat znamená poznání a uznání, že jeden dějinně podmíněný kulturně-sociální tvar církve vyčerpal své možnosti, že jeden trend a styl prožívání a vyjadřování víry se ocitl ve slepé uličce. Pokračovat v něm by znamenalo ohrozit katolicitu církve, vystavit se riziku, že se církev začne podobat sektě.
„Katolicismem“ zde míním jednu podobu církve, která se vyvinula v reakci na evropský novověk, na reformaci a modernizační proces. Byl to plod defenzivní mentality, který zřejmě započal protireformací a vyvrcholil na 1. vatikánském koncilu. Byla to tendence k budování striktně ohraničeného doktrinálně-institucionálního systému. Organismus církve, mystického Těla Kristova, se stále více začal identifikovat s pevně vymezenou organizací, institucí a její systematicky propracovanou doktrínou. Takto chápané křesťanství se ovšem stále více stává „-ismem“ mezi ostatními „-ismy“ novověku.
(7330, Vzýván i nevzýván, Praha 2004, str. 214.)

Karl Jaspers (1946)

Pokud jde o jednání, znamená očista nejprve nápravu. Politicky to znamená ... /85/
Ale náprava je ješště více. Kdo je jednou vnitřně zasažen vinou, na níž má podíl, chce pomáhat každému, komu zvůle bezprávného režimu ublížila.
Jsou dvě rozličné motivace, které se nesmí zaměňovat: požadavek pomáhat tam, kde je bída, lhostejno čím, prostě proto, že bída je blízko a vyžaduje pomoc – a zadruhé požadavek přiznat zvláštnín právo lidem, které hitlerovský režim deportoval a oloupil, vydrancoval nebo mučil, – a stejně tak emigrantům.
Obojí je plně oprávněno, ale v motivaci je rozdíl. Kde není pociťována vina, tam dochází ihned k nivelizaci vší bídy, k jejímun převedení na stejnou rovinu. Diferenciace osob postižených bídou je nezbytná, chci-li napravit, co jsem zčásti zavinil.
Tato cesta očisty prostřednictvím nápravy je nevyhnutelná. Ale očista je mnohem více. I náprava je míněna vážně a naplňuje svůj etický smysl jen jako důsledek naší očistné proměny.
Ujasnit si svou vinu znamenán zároveň ujasnit si svůj nový život a jeho možnosti. Z tohoto ujasnění vyvěrá vážnost a rozhodnutí.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 84-85.)

Karl Jaspers (1946)

Proto pro nás – jako pro jednotlivce – platí: nechceme se jenom tak snadno cítit nevinní, nechceme litovat sebe samy jako oběti neblahého osudu, nechceme očekávat pochvalu za utrpení, nýbrž chceme se sami sebe ptát, neúprosně si sami pro sebe ujasňovat: kde jsem cítil falešně, myslil falešně, jednal falešně – chceme hledat vinu tak dalece, jak jen možno, u sebe a ne ve věcech nebo u druhých, nechceme se vyhýbat otázce poukazem na bídu. To vyplývá z rozhodnutí obrátit se, každodenně se polepšovat. Zde stojíme před Bohem jako jednotlivci, ne už jako Němci, ne jako kolektiv.
(7149, Otázka viny, př. Jiří Navrátil, Praha 1969, str. 84-85.)