Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Halík (2002)

Cesta k pravdě je cesta oprošťování. Ano, čas od času bychom měli vyjít do pouště a vnímat ono nic, nic – a zase nic, o kterém mluvili mystikové. Proč „otcové pouště“ hledali Boha, nejvyšší pravdu, právě zde? Možná v prvotní naivitě hledali někteří jen klidný, tichý prostor, v němž se více mohou věnovat přemýšlení o Bohu, aby o něm získali větší poznání. Poušť však není místem pro získání čehokoli, nýbrž pro odložení všeho. Bůh se na poušti zjevuje právě v té prázdnotě a mlčení – poušť není vnějším rámcem pro získání čehokoli, nýbrž pro odložení všeho. Bůh se na poušti zjevuje právě v té prázdnotě a mlčení – poušť není vnějším rámem, v němž se Bůh ukáže, ona sama je jeho obrazem. Bůh není žádné „něco“ – je dokonale oproštěn od všeho, je touto oproštěností. Bůh je prázdnotou – a proto všechny věci mohou být v Bohu, mohou tam být plně samy sebou. Dokonalá láska znamená umřít svobodně svým nárokům a dávat druhému prostor, aby byl sám sebou. Když si toto naplno uvědomíme, pak slovo apoštola, že „Bůh je láska“, přestává být pro nás sladkou frází.
Snad nejhlubší, co bylo vysloveno o Bohu, řekl Mistr Eckhart: Bůh není v tomto světě jsoucen, zde je „nic“ – a ty sám se musíš učinit „ničím“, aby ses s ním setkal – jako nahý s nahým. Dokud budeš lpět na čemkoli, dokud budeš fixován na věci a vědomosti, nebudeš vnitřně svobodný. Bůh, který je svoboda a pravda sama, se dává člověku natolik, nakolik je oproštěný, nakolik je svobodný od sebe sama.
(Co je bez chvění, není pevné, Praha 2002, str. 121.)

Tomáš Halík (2004)

Má odpověď a základní teze této úvahy zní: Evropa dneška není nekřesťanská ani nenáboženská. Je v určitém smyslu křesťanská a v určitém smyslu náboženská. Není však křesťansky náboženská. Náboženstvím Evropy dnes už není křesťanství a naše evropské křesťanství už není náboženství.
(Je Evropa dneška nekřesťanská a nenáboženská? in: 7330, Vzýván i nevzýván, Praha 2004, str. 22-23.)

Tomáš Halík (2004)

… Po letech přemýšlení o proměnách evropského křesťanství ve světle sociologie, teologie i historie musím dát za pravdu oběma těmto názorům zároveň. Má teze zní, že Druhý vatikánský koncil konec „katolicismu“ skutečně přinesl, nebo spíše zahájil – a učinil důležitý krok ke „katolicitě“; toto vykročení ovšem zůstává – a jak si ukážeme, zřejmě musí trvale zůstat – nedovršené.
Ano, souhlasím, že koncil přispěl ke konci „katolicismu“ – ale nikoliv v onom smyslu, jak bývá kritiky koncilu tato věta míněna. Neznamenal „konec církve“ ani ztrátu její identity – spíše umožnil církvi vyjít z jedné etapy jejích dějin. Koncilní obrat znamená poznání a uznání, že jeden dějinně podmíněný kulturně-sociální tvar církve vyčerpal své možnosti, že jeden trend a styl prožívání a vyjadřování víry se ocitl ve slepé uličce. Pokračovat v něm by znamenalo ohrozit katolicitu církve, vystavit se riziku, že se církev začne podobat sektě.
„Katolicismem“ zde míním jednu podobu církve, která se vyvinula v reakci na evropský novověk, na reformaci a modernizační proces. Byl to plod defenzivní mentality, který zřejmě započal protireformací a vyvrcholil na 1. vatikánském koncilu. Byla to tendence k budování striktně ohraničeného doktrinálně-institucionálního systému. Organismus církve, mystického Těla Kristova, se stále více začal identifikovat s pevně vymezenou organizací, institucí a její systematicky propracovanou doktrínou. Takto chápané křesťanství se ovšem stále více stává „-ismem“ mezi ostatními „-ismy“ novověku.
(7330, Vzýván i nevzýván, Praha 2004, str. 214.)

Ladislav Hejdánek (2008)

V běžné mluvě se bohužel málokdy náležitě rozlišuje mezi „objevem“ a „vynálezem“; odkladem toho je ostatně i to, že v jazyce nemáme vůbec náležité slovo pro „vynález“, které by i etymologicky poukazovalo na něco tak nového, že to muselo být právě „vynalezeno“ a nikoli pouze „nalezeno“. Ve světě jsou prostě některé skutečnosti, některé věci, které prostě jsou, a jsou tam od nepaměti, a čekají jen na to, až na ně někdo přijde, až je objeví a odhalí, až na ně ukáže tak, aby je viděli i ostatní. A pak jsou skutečnosti či „věci“, které nikdy předtím neexistovaly, dokud je někdo nevynalezl, tj. dokud je nevytvořil, nevykonstruoval nebo nevypěstoval, zkrátka kdo způsobil svým jednáním, svou aktivitou, svým činem, aby „byly“, a ta pak od té doby vskutku „jsou“ (dokud je něco nebo někdo nezničí nebo dokud se nerozpadnou, nepominou samy).
(Písek, 080125-5.)

Douglas Adams (2008)

„Chápu,“ řekl Richard, „a ještě taky ta drobnost s gravitací.“
„Gravitace,“ mírně pohrdavě zopakoval Dirk a pokrčil rameny, „ano, myslím, že něco taklového taky bylůo. Ačkoli to byl samozřejmě prachobyčejný objev. To prostě existovalo a čekalo na objevení.“
Vytáhl penci a hodil ji jen tak bezcílně mezi oblázky vedle vydlážděného chodníčku.
„Vidíš?“ prohlásil Dirk. „A nechávají ji puštěnou i přes víkend. Takže dříve nebo později si jí prostě někdo musel všimnout. Ale kočičí dvířka ... to je něco jiného. Vynález, čistě tvůrčí vynález.“
„Já bych řekl, že na nich nic není, že to bylo úplně jasné. To mohl vymyslet kdekdo.“
Dirk však nesouhlasil: „Jenom výjimečný duch dokáže přijít s něčím do té doby neexistujícím a přitom tak jasným, že to bije do očí. ...“
(Holistická detektivní kancelář Dirka Gentlyho, Praha 2003 str. 176.)