Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Halík (2002)

Cesta k pravdě je cesta oprošťování. Ano, čas od času bychom měli vyjít do pouště a vnímat ono nic, nic – a zase nic, o kterém mluvili mystikové. Proč „otcové pouště“ hledali Boha, nejvyšší pravdu, právě zde? Možná v prvotní naivitě hledali někteří jen klidný, tichý prostor, v němž se více mohou věnovat přemýšlení o Bohu, aby o něm získali větší poznání. Poušť však není místem pro získání čehokoli, nýbrž pro odložení všeho. Bůh se na poušti zjevuje právě v té prázdnotě a mlčení – poušť není vnějším rámcem pro získání čehokoli, nýbrž pro odložení všeho. Bůh se na poušti zjevuje právě v té prázdnotě a mlčení – poušť není vnějším rámem, v němž se Bůh ukáže, ona sama je jeho obrazem. Bůh není žádné „něco“ – je dokonale oproštěn od všeho, je touto oproštěností. Bůh je prázdnotou – a proto všechny věci mohou být v Bohu, mohou tam být plně samy sebou. Dokonalá láska znamená umřít svobodně svým nárokům a dávat druhému prostor, aby byl sám sebou. Když si toto naplno uvědomíme, pak slovo apoštola, že „Bůh je láska“, přestává být pro nás sladkou frází.
Snad nejhlubší, co bylo vysloveno o Bohu, řekl Mistr Eckhart: Bůh není v tomto světě jsoucen, zde je „nic“ – a ty sám se musíš učinit „ničím“, aby ses s ním setkal – jako nahý s nahým. Dokud budeš lpět na čemkoli, dokud budeš fixován na věci a vědomosti, nebudeš vnitřně svobodný. Bůh, který je svoboda a pravda sama, se dává člověku natolik, nakolik je oproštěný, nakolik je svobodný od sebe sama.
(Co je bez chvění, není pevné, Praha 2002, str. 121.)

Tomáš Halík (2004)

Má odpověď a základní teze této úvahy zní: Evropa dneška není nekřesťanská ani nenáboženská. Je v určitém smyslu křesťanská a v určitém smyslu náboženská. Není však křesťansky náboženská. Náboženstvím Evropy dnes už není křesťanství a naše evropské křesťanství už není náboženství.
(Je Evropa dneška nekřesťanská a nenáboženská? in: 7330, Vzýván i nevzýván, Praha 2004, str. 22-23.)

Tomáš Halík (2004)

… Po letech přemýšlení o proměnách evropského křesťanství ve světle sociologie, teologie i historie musím dát za pravdu oběma těmto názorům zároveň. Má teze zní, že Druhý vatikánský koncil konec „katolicismu“ skutečně přinesl, nebo spíše zahájil – a učinil důležitý krok ke „katolicitě“; toto vykročení ovšem zůstává – a jak si ukážeme, zřejmě musí trvale zůstat – nedovršené.
Ano, souhlasím, že koncil přispěl ke konci „katolicismu“ – ale nikoliv v onom smyslu, jak bývá kritiky koncilu tato věta míněna. Neznamenal „konec církve“ ani ztrátu její identity – spíše umožnil církvi vyjít z jedné etapy jejích dějin. Koncilní obrat znamená poznání a uznání, že jeden dějinně podmíněný kulturně-sociální tvar církve vyčerpal své možnosti, že jeden trend a styl prožívání a vyjadřování víry se ocitl ve slepé uličce. Pokračovat v něm by znamenalo ohrozit katolicitu církve, vystavit se riziku, že se církev začne podobat sektě.
„Katolicismem“ zde míním jednu podobu církve, která se vyvinula v reakci na evropský novověk, na reformaci a modernizační proces. Byl to plod defenzivní mentality, který zřejmě započal protireformací a vyvrcholil na 1. vatikánském koncilu. Byla to tendence k budování striktně ohraničeného doktrinálně-institucionálního systému. Organismus církve, mystického Těla Kristova, se stále více začal identifikovat s pevně vymezenou organizací, institucí a její systematicky propracovanou doktrínou. Takto chápané křesťanství se ovšem stále více stává „-ismem“ mezi ostatními „-ismy“ novověku.
(7330, Vzýván i nevzýván, Praha 2004, str. 214.)

Tomáš Halík (2002)

Pro modernu byla hlavním nástrojem zlepšování světa věda, která připisovala – na rozdíl od ostatních přístupů ke světu – atribut objektivity. Dnes vidíme, že i pohled vědy nese s sebou vždy horizonty nedotázaných předpokladů. Můžeme se buď vzdát nároku na dosažení objektivity a ponořit se do bezbřehého relativismu a skepse, nebo nastoupit ještě jinou cestu k „objektivitě“, než bylo hromadění poznatků a experimentů. Je-li objektivita plod ctnosti spravedlnosti, pak cesta k ní vede prohlubováním citlivosti pro odlišné a uznáváním legitimity práv druhého, neustálým překračováním vlastního horizontu, kladením sebe sama „do závorky“. Není někdy tady základ skutečné, a nejen slavnostně proklamované „etiky pro věk globalizace“? Není někde tady odpověď na úzkost těch vědců, kteří si uvědomují, že ne všechno, co „můžeme“ – ve smyslu „dokážeme to, umíme to“ –, také „můžeme“ ve smyslu mravní oprávněnosti a globální zodpovědnosti? Když jsme na cestě, po níž nás vedla hesla „podmanit si svět“, „uskutečnit sebe sama“, „vědění je moc“, „čas jsou peníze“, „vše je dovoleno“ etc., došli už tak daleko, /121/, neuměli bychom se rozpomenout také na zcela opačný pohyb života?
(Co je bez chvění, není pevné, Praha 2002, str. 120–21.)

Elias Canetti (1967)

Instinktivně cítím sympatie ke všem experimentům a jejich nositelům. Proč? Protože mají dost vzdoru, aby se postavili na začátek, jako by se před nimi nebylo nic událo. Protože jsou vedeni přesvědčením, že důležité je,. co člověk dělá sám. Protože zcela nečekaně tu rozhoduje jednotlivý člověk, někdo, kdo si to osobuje, ale také bere na sebe. Protože vyžadují svéhlavost a dvě vlastnosti, které jsou ve vzájemné kombinaci nejdůležitější: odbojnost a trpělivost.
Instinktivně cítím nedůvěru ke všem experimentátorům. Proč? Protože jim jde o úspěch a chtějí se prosadit. Často se ukáže, že to, co odhodili jako balast, vůbec neznali, chtějí se dostat na vrchol s menším zavazadlem, snadněji. Akceptují jakékoli spojence, projevují pochopení pro mocenskou strukturu světa takovou, jaká je, nevybíravě používají všeho, co nepatří do nejužší sféry experimentu, k jeho propagování. Ať vynechali cokoli, když dobývali to své nové, zčistajasna je to tu zas, totiž jako jejich zbraň. Žijí často v klikách, tvoří kotérie, zvažují, počítají, správcují. Kontrast mezi jejich pravým cílem a tím, jak se veřejně prezentují, je donebevolající. Sami tento kontrast zdůrazňují, musejí ho zdůrazňovat, neboť každý vyvažující kompromis mezi oběma aspekty jejich existence by zrušil jejich experiment jako takový.
Co však mají dělat? Co se dá v tomto světě očekávat? Jejich experiment chce žíz, mají proto umřít hlady? Rozených mučedníků je mezi nimi pramálo. Svůj odboj provozují ve velmi úzce vymezené oblasti a je docela dobře možné, že zbytek jejich osobnosti tím není ani v nejmenším dotčen. Když se sdružují, pak v přesvědčení, že je ti druzí chápou a jde jim o totéž; nacházejí v nich napodobitele a živí tím svůj odboj. To, co se od nich očekává, odpovídá asketickému postulátu a často nemá s tím novým, o co se pokoušejí, nic společného. Veřejnost si v podstatě přeje, aby se ve svém experimentu projevili jako blázni a nakonec ztroskotali. Později, když se opravdu zblázní nebo zemřou, prostě už nepřekážejí, přijdou možná druzí na to, co oni vykonali, a využijí toho. O těchto napodobitelích není třeba mít valné mínění, využívají prostě toho, co už bylo vymyšleno, ale to koneckonců děláme všichni.
Přejeme si tedy čistotu experimentu, jeho výlučnost a přísnost. Jen tak mu věříme, chceme ho mít bez jeho příběhu. Vynálezci a světci splývají v jednu postavu.
Je možné, že tato pomyslné dvojdomá postava je monstrum, zrůdný plod periody rozpadajících se náboženství. Avšak je také možné, že nemáme zapotřebí ničeho víc než této postavy.
(Tajné srdce hodin, Odeon, Praha 1989, str. 36-38.)