Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tom Stoppard (2004)

Řeší se tu v české politice v současnosti velmi zajímavá otázka, která, myslím, má určitou relevanci i v Británii. Mely by být určité názory zakázány, anebo měly by se trestně stíhat? V Británii máte případ [fašistické] British National Party. Zde v ČSR máme neřešitelnou otázku nezreformovaných komunistů. Mělo by jim být dovoleno, aby se účastnili politiky?
Jsem přesvědčen, že svobodná společnost a utlačitelská společnost se od sebe odlišují naprosto jasným způsobem. Charakteristickým rysem svobodné společnosti musí být, že lide musejí mít právo hovořit neodpovědně. A proto odpovídám na tuto otázku, že svoboda musí být svobodou projevu. Společnost by měla ochraňovat před neodpovědnými verbálními útoky tím, že bude zdravou společností, nikoliv stíháním lidí.
Co to znamená „zdravá společnost“?
Společnost musí být pružná, musí být silná, musí mít v sebe důvěru. Musí podporovat nejlepší hodnoty a zajistit, aby tyto nejlepší hodnoty byly akceptovány. Toho však nelze dosáhnout vězněním lidí,m kteří s vámi nesouhlasí, anebo jejich umlčováním.
(Z rozhovoru s Janem Čulíkem pro české vysílání BBC, 29.7.04, na www.)

Václav Klaus (1994)

K přemýšlení o nás mne nicméně přinutil podnětný esej Günthera Nenninga v rakouském týdeníku Profil, věnovaný dvoustému výročí smrti Maximiliena Robespierra (28.července 1794). Sám jsem před časem přemýšlel o tom, věnovat Robespierrovi samostatný sloupek, a marně jsem hledal nějaký bezprostředně aktualizační tón, který by byl adresnější než standardní úvaha o zákonité logice vnitřní dynamiky všech revolucí a který by vedl k Ortegovu eseji o Zániku revolucí a ke striktně konzervativnímu postoji vůči francouzské revoluci.Nenning připomněl něco jiného. Připomněl, že se Robespierre opíral o decentralizované, samovolně vznikající jednotky, které se nazývaly „sociétés populaires“. Není náhoda, že i Marx v roce 1871 v Paříži podobné organizace – komuny – považoval za „konečně objevenou formu skutečné demokracie“. Dnes by bylo možné označit je – spolu se socioložkou H.Arendtovou – za občanské iniciativy. Řekl bych, že by bylo možné nazývat je společně s D.Kroupou (a snad i Janem Patočkou, který byl ostatně stejně jako Arendtová Heideggerovým žákem) základem samosprávné demokracie a občanské společnosti. Robespierre dobře pochopil souvislost občanských iniciativ („sloupů svobody, jak říkal) a revoluce, pochopil jejich úlohu v permanentnosti revoluce (která ho však tak vytrestala!) a v nepřetržitém „drobení existujícího řádu“. Jak už jsem mnohokrát argumentoval, v pozadí myšlenky občanských iniciativ, samosprávné demokracie a občanské společnosti není decentralizace, ale nedůvěra ve stát a hledání jiné, skutečné demokracie. Je proto zcela falešné předhazovat nám, kteří nejsme obhájci Robespierrů, ale ani Heideggerů a frankfurtské školy, nedostatek demokratičnosti, nechuť k decentralizaci a nadměrnou oblibu centralizovaného státu. My se „pouze“ obáváme, že Robespierrovy „sociétés populaires“ nebyly, nejsou a nebudou stavebními kameny skutečné svobodné společnosti a že myšlenka tzv. samosprávy (aktivní, bezprostřední, nezprostředkované účasti každého občana na vládnutí) vedla v dějinách (1794, 1871, 1917, nakonec i v roce 1968) k něčemu úplně jinému než k idylce občanské společnosti. (Pohled na naši zemi zvenčí, in: Lid.noviny 8.8.94, s. 5.)