Zde najdete digitalizovanou podobu Hejdánkovy originální kartotéky. Její celkový objem čítá mnoho tisíc lístků. Zveřejňujeme je po částech, jak je zvládáme zpracovávat. V tuto chvíli máme zpracované to, co prof. Hejdánek sám vypracoval elektronicky. Zbývá ovšem mnoho práce na papírových kartičkách. Kromě Hejdánkových výpisků z četby obsahuje kartotéka také jeho vlastní myšlenkovou práci z posledních let, kterou nejde dohledat jinde.
Tom Stoppard
(2004)
Řeší se tu v české politice v současnosti velmi zajímavá otázka, která, myslím, má určitou relevanci i v Británii. Mely by být určité názory zakázány, anebo měly by se trestně stíhat? V Británii máte případ [fašistické] British National Party. Zde v ČSR máme neřešitelnou otázku nezreformovaných komunistů. Mělo by jim být dovoleno, aby se účastnili politiky?
Jsem přesvědčen, že svobodná společnost a utlačitelská společnost se od sebe odlišují naprosto jasným způsobem. Charakteristickým rysem svobodné společnosti musí být, že lide musejí mít právo hovořit neodpovědně. A proto odpovídám na tuto otázku, že svoboda musí být svobodou projevu. Společnost by měla ochraňovat před neodpovědnými verbálními útoky tím, že bude zdravou společností, nikoliv stíháním lidí.
Co to znamená „zdravá společnost“?
Společnost musí být pružná, musí být silná, musí mít v sebe důvěru. Musí podporovat nejlepší hodnoty a zajistit, aby tyto nejlepší hodnoty byly akceptovány. Toho však nelze dosáhnout vězněním lidí,m kteří s vámi nesouhlasí, anebo jejich umlčováním.
(Z rozhovoru s Janem Čulíkem pro české vysílání BBC, 29.7.04, na www.)
vznik lístku: březen 2006
Jan Patočka
(1952)
V čem nyní spočívá podstatný nedostatek, podstatný prohřešek mytického vědomí? Především nikoli v tom, že dělá v čase kvalitativní rozdíly, podstatné césury; nikoli v tom tedy, že se pozvedá z mrtvé šedi, z nesmyslného trvání a opakování toho, co běžně a bez otázek se považuje za neodvratně reálné; nikoli v tom, že rezignuje úplně, jako ti, kdo trpí naprostým nedostatkem jakékoli důvěry v možnost obnovy života, ať se tato jejich rezignace tváří blazeovaně, nebo pateticky. Toto falešné opakování, falešná perpetuita, je stav, jemuž chybí skutečná věčnost; je vyhýbáním před výzvou pravé budoucnosti.
Ani v tom nespočívá prohřešek mytického vědomí, že klade budoucnost na nepravé místo do časového světa; neboť místo minulého /136/ prasvěta, který je ovšem pro mytické vědomí nejvíce charakteristický, může mytické vědomí položit pouhým přesunutím akcentů budoucí, eschatologický svět, svět, v němž najdou vyplnění lidské a často příliš lidské touhy, v něm mytická pradoba, prasvět, nabývá svého symetrického protějšku.
Není třeba spatřovat tento mytický nedostatek v tom, že vůbec klade do času něco více než naši lidskou odpověď na bezpodmínečnou výzvu, že se snaží učinit souměřitelným to, co je celou svou podstatou incommensurabile? A nespočívá pak vskutku pravý lidský prožitek času v aktu víry, který zároveň vidí realitu v jejím střízlivém rouše, beze vší idealizace a bez iluzí o našich schopnostech uchopit se jí v jejím celku, a nespouští ze zřetele absolutní požadavek a jeho nesouměřitelnost?
(Čas, mýtus, víra, in: Péče o duši I, Praha 1996, str. 134; původně Křesť. revue XIX, 1952, č. 3-4, str. 135-36.)
vznik lístku: duben 2013