Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Václav Černý (1977-86)

... Prapodivný stav: v nápravu jsem pro celou dobu svého života nedoufal, nejmenší myšlenku na trest jsem v sobě neživil, ale pocit jednoho práva jsem v sobě uhasit nedovedl, práva skromničkého a nebolestného, kterého jsem se však necítil schopen vzdát až do konce svých dnů, ani pro sebe ani pro jiné, bylo to právo opovržení. Právo opovrhovat podvodem a zradou, a také podvodem výmluv a lítosti. Právo kdykoliv plivnout do tváře ubožáka, který si ji sám první poplival svou nízkostí. Právo neskrývat se svým opovržením. Právo nebýt obtěžován tichošlápky známého domácího chovu, v nichž nepřetržitě šumí a navěky bude šumět limonáda pseudohumánní smířlivosti a evangelia zapomnění, zapomnění na hanbu! ó bože, na ponížení!, na zradu! Možná že stránky, které jsem zde napsal, představují uplatňování tohoto práva. Neboť jsem si vždy dovedl dobře představit národ silný a důstojný, ač netrestá. Ale ztrátu schopnosti opovrhovat bych pokládal za znak chorobnosti již nevyléčitelné, za důkaz, že je národ již rozložen v samé své mravní podstatě, že ztratil instinkt duševní sebezáchovy a štítivosti k zlu. Ač-li i to není iluze, iluze tentokrát zcela osobní, kterou mi diktuje moje povaha a moje nejvlastnější mravní ústrojenství: nikdy jsem nebyl kale schopen opravdu a trvale nenávidět; talent opovrhovat byl ve mně však nevyčerpatelný. Suď mne Bůh!
(Paměti III. 1945-1972, Atlantis, Brno 1992, str. 251.)

Tom Stoppard (2004)

Řeší se tu v české politice v současnosti velmi zajímavá otázka, která, myslím, má určitou relevanci i v Británii. Mely by být určité názory zakázány, anebo měly by se trestně stíhat? V Británii máte případ [fašistické] British National Party. Zde v ČSR máme neřešitelnou otázku nezreformovaných komunistů. Mělo by jim být dovoleno, aby se účastnili politiky?
Jsem přesvědčen, že svobodná společnost a utlačitelská společnost se od sebe odlišují naprosto jasným způsobem. Charakteristickým rysem svobodné společnosti musí být, že lide musejí mít právo hovořit neodpovědně. A proto odpovídám na tuto otázku, že svoboda musí být svobodou projevu. Společnost by měla ochraňovat před neodpovědnými verbálními útoky tím, že bude zdravou společností, nikoliv stíháním lidí.
Co to znamená „zdravá společnost“?
Společnost musí být pružná, musí být silná, musí mít v sebe důvěru. Musí podporovat nejlepší hodnoty a zajistit, aby tyto nejlepší hodnoty byly akceptovány. Toho však nelze dosáhnout vězněním lidí,m kteří s vámi nesouhlasí, anebo jejich umlčováním.
(Z rozhovoru s Janem Čulíkem pro české vysílání BBC, 29.7.04, na www.)