Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tom Stoppard (2004)

Řeší se tu v české politice v současnosti velmi zajímavá otázka, která, myslím, má určitou relevanci i v Británii. Mely by být určité názory zakázány, anebo měly by se trestně stíhat? V Británii máte případ [fašistické] British National Party. Zde v ČSR máme neřešitelnou otázku nezreformovaných komunistů. Mělo by jim být dovoleno, aby se účastnili politiky?
Jsem přesvědčen, že svobodná společnost a utlačitelská společnost se od sebe odlišují naprosto jasným způsobem. Charakteristickým rysem svobodné společnosti musí být, že lide musejí mít právo hovořit neodpovědně. A proto odpovídám na tuto otázku, že svoboda musí být svobodou projevu. Společnost by měla ochraňovat před neodpovědnými verbálními útoky tím, že bude zdravou společností, nikoliv stíháním lidí.
Co to znamená „zdravá společnost“?
Společnost musí být pružná, musí být silná, musí mít v sebe důvěru. Musí podporovat nejlepší hodnoty a zajistit, aby tyto nejlepší hodnoty byly akceptovány. Toho však nelze dosáhnout vězněním lidí,m kteří s vámi nesouhlasí, anebo jejich umlčováním.
(Z rozhovoru s Janem Čulíkem pro české vysílání BBC, 29.7.04, na www.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Zbavíme-li reformační tezi o ospravedlnění z pouhé víry (sola fide) historických a také teologických konotací a nánosů, nemusí tato myšlenka ztratit své oprávnění. Můžeme ji především aplikovat na život sám, přesněji na živé bytosti: veškerý život je založen vírou a z víry, ovšem chápané v kosmologickém významu. Nejde tedy o ospravedlnění z nějaké „věřivosti“, tedy tak říkajíc z „marného spoléhání“ (eventuelně „opovážlivého spoléhání“). Sama teze tedy může mít dobrá anebo falešný smysl podle toho, jak chápeme samu „víru“. Jinou věcí je ovšem to „ospravedlnění“ samo. Co to vlastně znamená? Když se něco již stalo a mělo to jak své důsledky a následky (i vzdálenější), proč to má či může být (nebo nebýt) ospravedlňováno? Nespočívá takové eventuelní ospravedlnění prostě už v tom, že to vedlo k dobrým koncům? Pokud ano, jaký smysl může takové „ospravedlnění“ mít v případě, že nakonec k ničemu dobrému nevedlo? Nebo toho ospravedlnění je zapotřebí právě v těch případech, kdy k ničemu dobrému nedošlo, ale „mělo“ dojít? Znamená takové ospravedlnění něco jako potvrzení, že se udělalo něco „správně“, ale přesto to dopadlo špatně v důsledku nepříznivých okolností atd.? Jakou funkci by však v tom mohla mít právě „víra“? Vždyť potom by právě ona „víra“ musela být „ospravedlněna“, třebaže k ničemu dobrému nedošlo, případně došlo k nejhoršímu. Je-li možné ospravedlnění z víry, jak může potom být ospravedlněna sama víra?
(Písek, 110510-2.)