Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Mezi světem idejí a světem běžné naší zkušenosti je zajisté mez, hranice, ale není to propast, dokonce ani mezera, „volné místo“, přerušení, distance, odloučenost, oddělenost. Proto Platónův termín chórismos je vlastně chybný, matoucí, od pravdy odvádějící. Ovšem chóris znamená nejen odloučený, oddělený (takže jen pro sebe, „privátní“), vzdálený, ale také odlišný, rozdílný, také „kromě“ (auβerdem) a zvláštní. To znamená, že konec konců můžeme u toho termínu zůstat a uspořit si tak hledání jména náhradního, jen musíme vždy řádně vysvětlit (objasnit), o jaký typ meze či hranice vlastně jde. Ze strany světa věcí, u nichž zdůrazňujeme jejich vnějšek a tedy předmětnost, je tato mez (chórismos) nepřekročitelná, tj. k idejím neexistuje žádný přístup zvnějška. Ideje samy svou vlastní „silou“ či „mocí“ nemohou rovněž do světa věcí zasahovat, tj. samy aktivně onu mez překračovat, nicméně mohou do světa věcí mířit, nasměrovat se tam, adresně se někam do toho světa věcí zaměřit, ale nikoli proto, aby tam něco udělaly, provedly, uskutečnily, „realizovaly“, nýbrž aby oslovily někoho, kdo toho naopak schopen jest. A to jsou subjekty, a to různé subjekty (ale všechny subjekty). Subjekty jsou jediná „pravá jsoucna“, která v pravém slova smyslu „existují“, tj. jsou to „existence“ – ex-sistence (případně ek-sistence). Liší se od běžných jsoucen (kterým eventuálně můžeme říkat „nepravá“) tím, že jsou schopny jakoby „vyjít ze sebe“, „vykročit ze sebe“, a to právě ve svých „akcích“ a „aktivitách“. Musíme se tedy tázat, jak to mohou pravé subjekty (jakožto pravá jsoucna) „dělat“, vykonávat, provádět, jak vlastně mohou být „aktivní“ a co to vlastně taková „aktivita“ je, co to takové „akce“ jsou. Ideje aktivní být nedovedou a nemohou; „věci“ (předměty) neznají jiný pohyb než setrvačný. Svět v tom významu, jako o něm běžně mluvíme, by byl nanejvýš jen ustavičným kolotáním, anebo spíš by vůbec nemohl být skutečný – prostě by nebyl žádný svět (v tom běžném významu). Skutečný svět je v každé chvíli, v každém okamžiku jen tím, co je nového a co to nové z toho, co je už minulostí, do aktuální přítomnosti přivádí (a co bylo přiváděno vším nesmírně mnohým a bohatým „novým“ již dříve, v minulosti): a všechno „nové“ je vždycky výtvorem nesmírně složité a mnohosměrné aktivity všech subjektů různých úrovní a schopností.
(Písek, 141005-2.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Václav Bělohradský cituje ve jednom svém textu pro studenty) Gianni Vattima, který „říká, že filosofování je umění dovést ideje – v dialogu s jejich možnými významy – až k soumraku, k okamžiku, kdy se z nich vytrácí nárok na věčnou platnost, kdy zapadají jako Slunce“. Přivolávat takový soumrak idejí je prý posláním civilizace Západu. – Když si náležitě odmyslíme Spenglera, který touto myšlenkou prosvítá, můžeme shledat na zmíněném pohledu také něco takříkajíc „pravdivého“, tj. něco, co ukazuje alespoň jeden aspekt tohoto „fenoménu“ jakoby ve světle „pravdy“. Uvážíme-li, že celá velká tradice západního myšlení je silně zatížena zpředmětňující tendencí, a uvažujeme-li „ideu“ nikoli „pozitivně platónsky“, nýbrž – v odvolání na Patočkův „negativní platonismus“ – jako „ne-jsoucno“, a my bychom raději řekli jako „nepředmětnost“, je onen vadný, ale světově významný pokus chápat „ideje“ jako předmětná jsoucna, vyňatá z prostoru i času, tedy jako něco „věčně platného“ a „věčně jsoucího“. Právě proto musíme najít nový způsob, jak myslit (chápat, koncipovat, tj. pojmově zachytit) „skutečnou“, tj. „pravou“ ideu, tj. ideu nikli „jsoucí“, nýbrž „přicházející“. Idea, která přichází, ještě není zachycena ani uchopena, ale přichází jako výzva, jako oslovení, apel. Ve chvíli, kdy je zaslechnuta a nějak myšlena, stává se už něčím také předmětně jsoucím, a to zároveň znamená nejen uskutečnění (a k tomu ovšem idea míří), nýbrž také jakési ponížení, jakýsi úpadek, totiž právě ono zpředmětnění. Jakmile si to filosofující myslitel začne uvědomovat, začne nutně rozlišovat mezi tím, co zachytil a uchopil, a tímto zachycením a uchopením samým. Skutečně nové, tj. trochu dnešní, ale zejména zítřejší a pozítřejší filosofování bude muset směřovat k tomu, dovést ony „uchopené ideje“ k jejich soumraku, tj. k soumraku jejich uchopení, ale jenom proto, aby tak v sobě dokázalo probudit novou vnímavost vůči oněm ideám přicházejícím, které dokáže rozpoznat za vším tím starým způsobem jejich zachycení a uchopení, který je de facto vůbec neuvolňoval, nýbrž naopak svazoval a korumpoval.
Václav Bělohradský se odvolává na běžnou zkušenost, které nikdo nemůže uniknout, totiž „že každá skutečnost děraví jako lidská paměť a chátrá jako lidské tělo“, a potom to prostě aplikuje (bez náležité argumentace) na „ideje“: „vždyť ideje nejsou nic bez těl, v nichž se zabydlely“. Už z formlace samé je dobře patrno, že Bělohradský redukuje své chápání „skutečnosti“ na skutečnosti již uskutečněné, tj. zčásti zpředmětněné, představující určitou, ale částečnou změnu, určitý zásah do světa předmětnosti (za použití materiálu, který byl pro toto „sukutečnění“ po ruce a k dispozici). Přirovnání skutečnosti (tj. světa skutečností, které mají také předmětnou stránku) k paměti není tak docela od věci, ale je třeba je dovést ještě o nějaký ten krok dál. Skutečnosti (vnitrosvětné) nejen „chátrají“ (a to znamená mnohem víc než tzv. entropii – a zasluhuje to zvláštní pozornost a důkladnou analýzu, jak na to poukazuje třeba Whitehead, když zdůrazňuje problém „zanikání“), ale prostě pomíjejí a přestávají aktuálně „být“, tj. jejich „bytí“ se uzavírá a končí, a po tomto konci zůstávají už jen relikty, jež na sobě (v sobě) nesou jisté stopy toho, co pominulo. To vše však platí jen o skutečnostech vnitrosvětných, nikoli o skutečnostech „nepředmětných“, o kterých nelze říci, že „jsou“ (ve smyslu vnitrosvětného bytí), ale o kterých také vůbec neplatí, že prostě „nejsou“, že tedy „jsou ničím“, takže o nich nelze nic myslit ani říci. Právě naopak: nepředmtné skutečnosti přicházejí a stávají se výzvou k tomu, aby byly uskutečněny, tj. aby mohly díky aktivitě subjektů „srůstat“ s některými již „uskutečněnými“, tj. vnitrosvětnými skutečnostmi v nové subjektně sjednocené struktury, v „pravé“ události. Filosofové budou prostě muset vzít na vědomí, že „ideje bez těl“ (tj. ještě před jakýmkoli krokem k jejich „uskutečnění“ v rámci světa, tj. ze strany nějakých subjektů) nejsou „nic“, ale že jsou „skutečné“, byť nepředmětně skutečné.
(Písek, 060720-1 a 060720-2)

Ladislav Hejdánek (2006)

Vyhraďme slovo „idea“ (které co možná očistíme od řady původně platónských a později všelijak upravovaných významových rysů) pro to, co k nám – pokud jsme náležitě připraveni – přichází, abychom byli inspirováni (tedy jako „nápad), ale co nadále jakoby „vede“ naše další myšlení, pokud se vést necháme, a co nás tedy orientuje (resp. co nám umožňuje, abychom se orientovali) v dalším rozvažování, myšlenkovém projektování a dočasné nebo v některých případech třeba i značně dlouhodobé sledování některých myšlenkových strategií. Porozumění myšlenkám i vůbec myšlení druhých myslitelů zůstává politováníhodně na povrchu, pokud neporozumíme, kterými „ideami“ bylo jejich myšlení „vedeno“ a na které „ideje“ svým myšlení „reagovali“ (neboť reagovat lze – možná víc, než bychom si dovedli pod vlivem dosavadních myšlenkových tradice představit a dokonce jen připustit) právě svou myšlenkovou aktivitou. Kant se přiblížil tomuto chápání „ideje“ svou myšlenkou „regolativnosti“, jenže tuto regulativnost spojoval s „neměnností“. Pokud rozhodným způsobem skoncujeme s jakýmkoli zpředmětňováním „idejí“, musí nám být jasno, že je nemůžeme ztotožňovat s žádnými „intencionálními koreláty“, a to nejen s nám dobře známými intencionálními objekty (předměty), ale také s intencionálními non-objekty, ne-předměty, s nimiž máme ještě pramalou myšlenkovou zkušenost, ale které mají (alespoň v našem odhadu) v budoucnosti hrát úlohu neméně vynikající, než jakou hrály v minulosti při budování velkých filosofických systémů a druhotně dokonce v obecném způsobu myšlení. I když se možná někomu může zdát, že se nabízí ztotožnění „idejí“ s intencionálními nepředměty, byla by to hrubá chyba. Vztah mezi (ovšem příslušným) intencionálním nepředmětem, který je (bude) naším myšlenkovým „konstruktem“ (byť nového typu) na jedné straně a ideou (příslušnou), která by eventuelně byla naším intencionálním aktem za pomoci onoho intencionálního nepředmětu „míněna“, je mutatis mutandis jakousi obdobou vztahu mezi určitým intencionálním předmětem, který je rovněž naším myšlenkovým konstruktem, sloužícím k přesnějšímu zaměření našeho intencionálního aktu mínění nějaké skutečnosti, a onou skutečností, kterou nelze se žádným naším myšlenkovým konstruktem ztotožňovat. „Idea“ je jakousi „samostatnou skutečností“ (nebo přinejmenším jakousi „složkou“ či „větší“ nějaké rozsáhlejší samostatné skutečnosti, neboť o povaze „struktury“ nepředmětného světa, tj. světa nepředmětných skutečností, toho zatím víme jen velmi málo, a to nikoli pro jeho „nepoznatelnost“, nýbrž proto, že dosavadní způsob našeho poznávání a vůbec myšlení je pro jeho poznávání spíše překážkou než pomocí), ale v žádném případě naším výtvorem.
(Písek, 060620-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Pokusme se „pojmout“ ideu (pochopitelně nikoli tradičním, tj. zpředmětňujícím způsobem) jako „partikulární“ ryzí nepředmětnost, tj. přesněji vyjádřeno: ryzí ne-předmět. V tom smyslu by idea byla tím, co se na nás adresně obrací jako nepředmětná výzva, abychom ji svým myšlením (tj. výkonem svého myšlení) zaregistrovali, pojali za svou a eo ipso myslili. V tom případě musíme bedlivě rozlišovat mezi ideou samou (jakožto ryzí nepředmětností) a naším myšlenkovým pokusem ji uchopit (a ten se musí dít v naší mysli a za pomoci jejích myšlenkových výkonů, které jsou součástí světa, v němž žijeme, což znamená, že mají také svou předmětnou stránku, takže už nejsou ryzí nepředmětností resp. ryzími ne-předměty).
(Písek, 060720-3.)

Václav Bělohradský (2006?)

Jeden z mistrů postmoderního filosofování, italský filosof Gianni Vattimo, říká, že filosofování je umění dovést ideje – v dialogu s jejich možnými významy – až k soumraku, k okamžiku, kdy se z nich vytrácí nárok na věčnou platnost, kdy zapadají jako Slunce. Přivolávat takový soumrak idejí je posláním civilizace Západu. Filosofuje, kdo myslí to, co nazýváme „skutečnost“, jako hru interpretací, v níž nelze rozlišit jednou provždy mezi zdáním a bytím a kde se „pocit skutečnosti“ šíří jako kruhy na vodě, do níž hodíme kámen. A jako ty kruhy se i vytrácí.
(ex Maglia – viz Archiv)