Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Jan Patočka (1946)

„Psát o něm – nebo mlčet o něm? Obojí je mně těžké.“a Nejen proto, že kulturní obzor Šaldův se nekryje s tím, co za svůj kulturní obzor považuje pisatel těchto řádek, a přece se ho úzce dotýká.; nýbrž že je ten člověk tak nesmírně včerejší a zároveň tak naléhavě dnešní; že přitahuje, láká, volá za sebou a vyvádí do hloubek a výšek, kterých sledovatel neviděl a nebyl schopen, ale kdesi uprostřed vrcholů se rozplývá a nechává nás samy; že je tak bohatý, skvělý a živý, že dodnes nikomu se nepodařilo najít formuli jeho bytosti podobným způsobem, jaký proň sama byl čímsi samozřejmým při jeho nesčetných diskusích a polemikách, kde se to takovými formulemi osobností jen hemží; formulemi, které jsou tajemstvím jeho kriticimsu, poněvadž základní metodickou pomůckou kritického myšlení. Ale to je zároveň, co v rozpacích, které nekritik a nehistorik pociťuje před Šaldou, má konečně vrch; musí jej vydráždit a vyprovokovat tento fakt, že Šalda nesmírně mnoho, nesmírně živě a „dravě“ myslí. Tím nechci Šaldu určovat jako intelektualistu; myšlení skutečné není věcí tzv. čistého intelektu, což je věc vykonstruovaná podle úpadkové a zmechanizované formy myšlenkové funkce, kde se obměňují a rozmělňují hotové myšlenkové recepty, nýbrž je neoddělitelné od vášně, poněvadž je inspirací, a kdy ne cele tou, aspoň vždy pokusem inspirací proniknout to, co nám život předkládá jako krvavou naléhavost životní. /133/
Tento stálý zápas myšlenkové inspirace a životní naléhavosti při naprostém převládnutí inspirace cítím u Šaldy jako jeho osobní příznak. Ale blízko toho leží právě důvod, proč mi u Šaldy něco připadá včerejším; jeho myšlenková inspirace je totiž sama projevem jeho nejústřednější víry, totiž víry ve vládu ducha ve světě, v jeho svrchovanost v zápase se vším cizím a hlavně v jeho spojitost s absolutním duchovním principem. ... Jest krátce u Šaldy přítomna ona víra 19. věku, kterou by bylo možno nazvat zbožněním nekonečného ducha, víra, která u něho nemá ovšem oné zákonité, klasicky uklidněné podoby, kterou přijímá u katedrových idealistů; ale inspirační pramen, třebaže tato tvorba je jím prolnuta daleko bezprostředněji, bolestněji, nekompromisněji, je vcelku týž. Šalda nevěří v naprostou césuru mezi lidským a božským, natolik je goethovec bez goethovské „pasivnosti“, ryzí teoretičnosti, intelektuálnosti. I lidské znamená mu posléze nekonečné: to je mu podmínkou, aby člověk mohl cosi znamenat vesmírně, spolupracovat se samotným Bohem na jeho nedotvořené podstatě a díle. Je-li toto stanovisko čímsi schopným ještě opakování, musí ukázat budoucnost; faktum je, že v dnešní době doznívá stále slaběji, a to i v zemích, kde donedávna jeho tradice byla nejsilnější. ...
-----------------------
a Tak začíná František Xaver Šalda svou stať Friedrich Nietzsche, in: Šaldův zápisník III (1930/31), str. 1. (Pozn.vyd.)
(Šalda mezi včerejškem a dneškem, in: Umění a čas I, Spisy 4, 2004, str. 132-33.)

Viktor Fischl (1993)

Vaše próza Kuropění se odehrává v podstatě na katolickém půdorysu.
Kuropění je knížka, kterou mám ze všeho, co jsem napsal, nejraději, je nejlyričtější z mých románů. V Kuropění se najde nejvíc z mého světového názoru, z mé teologie, chcete-li. Hledal jsem nejobecnější způsob diskuse o věcech věčných, o Pánubohu, o víře. Je Pánbůh? Není Pánbůh? V Kuropění není jediné jméno, které by odkazovalo na konkrétní místo. Šlo mi o to napsat knihu, která má platnost nadlokální… Zná ovšem vesnici z moravsko-slovenského pomezí, a ta je katolická. I proto je kněz Baltazar, jedna z hlavních postav románu, katolík. Mám určitý estetický obdiv ke katolictví. Katolické svátky a rituály se mi líbí a rád se na ně dívám. Hluboký vztah mi však chybí, nic mi to neříká. Je to hezké. Nábožensky mám daleko blíž k evangelismu.
(Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)

Viktor Fischl (1991)

… Filosofický čas je tedy velkolepý čas koexistence, který sice nevylučuje „napřed“ a „potom“, ale převrstvuje je ve stratigrafickém řádu. Toto je nekonečné dění filosofie, která sice prochází svými dějinami, ale nelze ji s těmito dějinami zaměňovat. Život filosofů, stejně jako vnější život jejich díla, se řídí běžnými zákony následnost; jejich vlastní jména však koexistují a září buď jako světelné body či stránky, které se k nám neustále navracejí jako mrtvé hvězdy, jejichž světlo je živější než kdykoli předtím. Filosofie je dění, a nikoli historie+ je to koexistence rovin, a nikoli postupné střídání systémů.
(7188, Co je filosofie ? přel. M. Petříček, Praha 2001, str. 54.)

Viktor Fischl (1993)

Která osobnost vás v období dospívání podstatně ovlivnila?
Člověk, který mě ovlivnil snad nejvíc ze všech, byl evangelík, český bratr Jaroslav Šimsa. Jako student jsem v Praze bydlel v YMCA a on byl generálním sekretářem akademické YMCA. Už v septimě jsem se poprvé zúčastnil letního tábora YMCA, kde jsem poznal řadu evangelických českobratrských osobností, které na mě měly hluboký vliv. To byli vážní věřící lidé – Emanuel Rádl a Josef Lukl Hromádka. Hromádka byl pro mě příliš ohebný, přizpůsobivý. Jak se později ukázalo, jeho přizpůsobivost šla až k poválečné spolupráci s komunisty. Kdežto Rádl byl člověk mého vkusu. Obdivoval jsem ho osobně a do dnešního dne všechno, co vím z filosofie, vím od Rádla z jeho přednášek, které jsem navštěvoval, přestože jsem studoval práva a později sociologii. Ale Rádl byl pro mě trochu příliš drsný, příliš tvrdý a přísný člověk. Nejlidštější ze všech byl právě Jaroslav Šimsa. To byl starší bratr, se kterým jsem mohl mluvit o všem. V té době jsem začal psát. První verše jsem publikoval, když mi bylo šestnáct sedmnáct; vyšly v literární revui Cesta (redigoval ji Miroslav Rutte). K vydání první knížky mi pomohl Šimsa. Znal se s tiskařem F.J. Müllerem, vydavatelem bibliofilií, a ten vydal v roce 1933 moji sbírku básní Jaro. V roce 1936 mi vyšly dvě další knížky: Kniha nocí a Hebrejské melodie. (Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)