Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2002)

Známý, v učebnicích i jindy stále připomínaný výrok Francise Bacona, že „vědění je moc“, je třeba domyslet (a možná dokonce i v budoucnosti ještě domýšlet). Obvyklý výklad je příliš triviální: že ten, kdo ví, má výhodu proti tomu, kdo neví. A mít výhodu znamená být schopen jí využít k nadvládě, tedy mocensky. Tento příliš jednoduchý, protože zjednodušující výklad se totiž vůbec netáže po subjektu onoho vědění, které mu má zjednat výhodu nad jinými subjekty, kterým ono vědění chybí. Základní otázkou a otázkou první důležitosti je, co takové vědění udělá se subjektem, který se vědění dopracuje. A velmi důležité je také, jak vůbec chápeme vědění: je „předmětem“ vědění vždycky a výhradně něco daného, co musíme prostě vzít na vědomí? Kdyby tomu tak bylo, těžko by mohlo platit, že vědění je něco, co zvyšuje a umocňuje naši moc nad druhými, neboť vědění by muselo končit tím, že jen konstatuje to, co je dáno. Moc, která se opírá o vědění, není totiž prostým důsledkem (následkem) toho, že „víme“, ale vyplývá z toho, že toho „vědění“ dovedeme využít. Moc nevyplývá z vědění toho, co „jest“, co je „dáno“, ale z toho, že své úmysly, své plány a programy (které ze žádných „daností“ nevyplývají) dokážeme uzpůsobit tak, že méně narážejí na „dané“ skutečnosti, jež jim někdy stojí v cestě a že tedy jsou snáze proveditelné, uskutečnitelné. To je negativně a tedy provokativně vyjádřeno v jiné známé formulaci, totiž Hegelově, že svoboda je „poznaná nutnost“. Takto formulováno jde o chybu, o omyl; jde o to, že svoboda vědoucí o nutnostech je vlastně účinnější, podstatnější než svoboda, která se láme a troskotá na nutnostech (ale také „nemožnostech“ čili svých mezích), o nichž neví. Svoboda potřebuje ke svému uplatnění vědění o daných skutečnostech, ale nespočívá v tom, že u nich zůstane, že se s nimi smíří, ale že je schopna jejich poznáním a využitím všech dostupných poznatků uskutečnit něco, co dáno není, co se k tomu „danému“ ani nepřimyká a co je nenapodobuje, neimituje ani jen nerozmnožuje (nemultiplikuje), ale něco, co tu není, co tu ještě nebylo a co je zapotřebí teprve udělat, provést, uskutečnit. „Vědění“ o tom, co tu není, ale co by tu mohlo a mělo být, co tu chceme mít a co je naším cílem, je neméně důležité než vědění o tom, co tu už je, co je dáno a s čím jako s daným musíme počítat. A ona Baconem zmíněná „moc“ je mnohem víc založena na našem vědění o tom, co chceme, aby bylo (a co tedy chápeme jako „možné“), než na tom, co už jest. (Písek, 020719-1.)

Karl Jaspers (1952)

Noch über die Götter hinaus fragt also der Dichter. Er kommt zu dem Letzten, zu dem Einen, er NEJNT ihn Aufseher und Herr von Allem. Ob auch dieser vielleicht es nicht weiβ, solche Frage scheint skeptisch bis zur Blasphemie. Aber ist sie das wirklich? Wenn die Frage nach dem „vorher“ im Ernst gestellt ist, wenn der Blick in das Geheimnis fiel, dann ist von dem Allumgreifenden, dem Unendlichen keine Aussage mehr angemessen. Das Denken hält fragend an. Es steht still vor dem Sein. DAS Sein soll nicht angetastet werden durch ein vermeintliches Wissen, auch nicht durch die Erwartung, es sein in der Form dessen, was wir Wissen nennen, überhaupt wiβbar. Die Frage: Oder weiβ auch er es nicht verbirgt die Unsagbarkeit des Eigentlichen, verbirgt die Wissensfremdheit des alles bestimmte Wissen überschreitenden gegenstandslosen Grundwissens.
Solche Erfahrung gab es vor dreitausend Jahren. Sind wir weitergekommen? Wissen wir heute mehrvom Ursprung der Welt? ...
(Der Weltschöpfungsgedanke, in: 3336, Philosophie und Welt, München 1963,
S. 159.)

ep. Židům 11, 1-3 ()

1Ἔστιν δὲ πίστις ἐλπιζομένων ὑπόστασις, πραγμάτων ἔλεγχος οὐ βλεπομένων.
2ἐν ταύτῃ γὰρ ἐμαρτυρήθησαν οἱ πρεσβύτεροι. 
3Πίστει νοοῦμεν κατηρτίσθαι τοὺς αἰῶνας ῥήματι θεοῦ, εἰς τὸ μὴ ἐκ φαινομένων τὸ βλεπόμενον γεγονέναι.
(Nestle – Aland)
1 Est autem fides sperandarum substantia rerum, argumentum non apparentium. 2 In hac enim testimonium consecuti sunt senes. 3 Fide intelligimus aptata esse sæcula verbo Dei : ut ex invisibilibus visibilia fierent.
(Vulgata, nova editio)
1 Est autem fides sperandorum substantia, rerum argumentum non parentum. 2 In hac enim testimonium consecuti sunt senes. 3 Fide intelligimus aptata esse sæcula verbo Dei : ut ex invisibilibus visibilia fierent.
(Novum Testamentum latine, 6744)

ep. Židům 11, 1-3 ()

1Now faith is the assurance of things hoped for, the conviction of things not seen. 2For by it the men of old received their approval. 3By faith we understand that the universe was created by the word of God, so that what is seen was not made out of things which do not appear. (Revised Standard Version, 5805)
1Now faith is the assurance of things hoped for, the conviction of things not seen. 2For by it the people of old received their commendation. 3By faith we understand that the universe was created by the word of God, so that what is seen was not made out of things that are visible.
(English Standard Version)
1 Now faith is confidence in what we hope for and assurance about what we do not see. 2 This is what the ancients were commended for. 3 By faith we understand that the universe was formed at God’s command, so that what is seen was not made out of what was visible.
(New International Version)
1Now faith is the substance of things hoped for, the evidence of things not seen. 2For by it the elders obtained a good report.
3Through faith we understand that the worlds were framed by the word of God, so that things which are seen were not made of things which do appear.
(King James Version)

ep. Židům 11, 1-3 ()

1Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. 2Díky ní naši předkové došli u Boha uznání. 3Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného.
(21. století – www.)
1Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných. 2Pro ni zajisté svědectví došli předkové. 3Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, takže z ničehož jest to, což vidíme, učiněno.
(Kral. Šestidílka)
1Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných. 2Pro ni zajisté svědectví došli předkové. 3Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno.
(Kral. 1613)
1Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. 2Díky ní naši předkové obdrželi dobré svědectví. 3Vírou rozumíme, že světy byly uspořádány Božím slovem, takže věci, které vidíme, nevznikly z viditelných.
(Kral. nová)
%
1Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. 2K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. 3Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.
(český ekumen. překl.)
1Víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme, a ona způsobuje, že nepochybujeme o tom, co nevidíme. 2K takové víře předků se Bůh přiznal a podal o ní svědectví prostřednictvím proroků. 3Vírou chápeme, že vesmír byl stvořen Božím slovem a nevznikl nějakým neznámým způsobem.
(Slovo na cestu)