Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

ep. Židům 11, 1-3 ()

1Now faith is the assurance of things hoped for, the conviction of things not seen. 2For by it the men of old received their approval. 3By faith we understand that the universe was created by the word of God, so that what is seen was not made out of things which do not appear. (Revised Standard Version, 5805)
1Now faith is the assurance of things hoped for, the conviction of things not seen. 2For by it the people of old received their commendation. 3By faith we understand that the universe was created by the word of God, so that what is seen was not made out of things that are visible.
(English Standard Version)
1 Now faith is confidence in what we hope for and assurance about what we do not see. 2 This is what the ancients were commended for. 3 By faith we understand that the universe was formed at God’s command, so that what is seen was not made out of what was visible.
(New International Version)
1Now faith is the substance of things hoped for, the evidence of things not seen. 2For by it the elders obtained a good report.
3Through faith we understand that the worlds were framed by the word of God, so that things which are seen were not made of things which do appear.
(King James Version)

ep. Židům 11, 1-3 ()

1Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. 2Díky ní naši předkové došli u Boha uznání. 3Vírou rozumíme, že vesmír byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nevzniklo z ničeho viditelného.
(21. století – www.)
1Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných. 2Pro ni zajisté svědectví došli předkové. 3Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, takže z ničehož jest to, což vidíme, učiněno.
(Kral. Šestidílka)
1Víra pak jest nadějných věcí podstata, a důvod neviditelných. 2Pro ni zajisté svědectví došli předkové. 3Věrou rozumíme, že učiněni jsou věkové slovem Božím, tak že z ničeho jest to, což vidíme, učiněno.
(Kral. 1613)
1Víra je podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, jež nevidíme. 2Díky ní naši předkové obdrželi dobré svědectví. 3Vírou rozumíme, že světy byly uspořádány Božím slovem, takže věci, které vidíme, nevznikly z viditelných.
(Kral. nová)
%
1Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme. 2K takové víře předků se Bůh přiznal svým svědectvím. 3Ve víře chápeme, že Božím slovem byly založeny světy, takže to, na co hledíme, nevzniklo z viditelného.
(český ekumen. překl.)
1Víra je naprostá důvěra, že se stane to, v co doufáme, a ona způsobuje, že nepochybujeme o tom, co nevidíme. 2K takové víře předků se Bůh přiznal a podal o ní svědectví prostřednictvím proroků. 3Vírou chápeme, že vesmír byl stvořen Božím slovem a nevznikl nějakým neznámým způsobem.
(Slovo na cestu)

Ladislav Hejdánek (2015)

Slovo „vnějšek“ bývá nesprávně chápáno, a právě proto musí být jeho smysl nejprve náležitě objasněn. Především je třeba vzít v úvahu, že „vnějšek“ dává smysl jen tam, kde můžeme mulit také o „nitru“; ryzí vnějšek neexistuje, není a nemůže být „reálný“. To pochopitelně nevíme předem, ale můžeme to tvrdit na základě toho, co jsme se už dozvěděli – nicméně vždycky je třeba to umět obhájit (zdůvodnit). Za druhé si musíme uvědomit, že mezi nitrem a vnějškem jsou možné přechody (to víme již od dob Hegelových, a to na rozdíl od Leibnize). Problém je ovšem něco jiného, totiž jak se nitro samo zvnějšňuje, rozumí se bez našeho přičinění (jakožto pozorovatele), a jak my sami – jak pozorovatelé – dovedeme přejít od „nitra“ či „niternosti“ k „vnějšku“ či „vnějškovosti“ (event.. od nepředmětnosti k předmětnosti). (A totéž naopak. v opačném, obráceném smyslu.) Už z toho zřejmě vysvítá, že rozdíl mezi niterností a vnějšností nemůže být redukovaně odvozován pouze od přístupu nějakého subjektu jako pozorovatele nebo vykonavatele. Dalo by se v jistém smyslu říci, že jde primárně o problém ontologický, nikoli fenomenologický. Proto se nemůžeme příliš orientovat podle obecného mínění nebo podle jazykového úzu. Mějme kupř. před sebou nějaké zvíře nebo ptáka, třeba slepici. Vnějšek není jen to, co máme před sebou jako vnější pozorovatelé, protože to, co máme aktuálně vskutku „před sebou“, není nikdy celý vnějšek oné slepice. Především ji vidíme vždycky z nějaké strany, ale vidět celý vnějšek vyžaduje nějaký čas, abychom se mohli buď sami přesunout postupně na různá místa a abychom tak mohli vidět slepici ze všech stran (i shora a zdola), anebo musíme slepicí otáčet tak, abychom ji opět viděli ze všech stran. (Tak se ukazuji také, že „vnějšek“ není pro nás nikdy přístupný v jednom okamžiku, nýbrž jen v čase, díky kterému si můžeme o pozorovaném udělat jasno na základě syntézy několika resp. vícera pozorování.) Ale ani to ještě není veškerý „vnějšek“, tj. všechno ze slepice, k čemu lze přistupovat zvnějšku a mít to tak „před“ sebou. My totiž můžeme tu slepici také zabít a vykuchat, a přitom se jako také „vnější“ mohou ukázat její vnitřnosti. A můžeme jít dál a zjistit, že každý orgán, dokonce každá buňka v kterékoli tkáni má opět nějakou svou vnější stránku, nějaký vnějšek, i když se o tom běžně mluví jako o něčem „vnitřním“. My naproti tomu budeme trvat na tom, že vnitřek či vnitřní stránka čehokoli (tedy celé slepice stejně jako jejích vnitřností nebo posléze i jednotlivých buněk) je to, co sice vždycky také nějaký vnějšek má, ale není s ním totožné ani s ním zaměnitelné, tedy něco, k čemu vůbec není žádný přístup zvnějšku možný, a to nejen pro nás, ale pro nikoho, vůbec pro žádný subjekt (ani nejnižší úrovně).
(Písek, 150101-1.)

ep. Židům 11, 1-3 ()

1La foi est une façon de posséder ce qu

Ladislav Hejdánek (2012)

Jedno úsloví říká, že když dva dělají (nebo říkají) totéž, není to totéž. Toto úsloví je jakýmsi varováním před naší tendencí srovnávat podle vzezření resp. podle vnějšího vzhledu. Je v tom zároveň poukaz k tomu, že to hlavní a rozhodující je až za tímto vzhledem, až za tou vnější stránkou. Někdy to bývá zjednodušováno na varování, abychom nedali na první dojem. Tam už pak dochází k jisté ztrátě: nejde o poukaz k tomu, co je za vnějškem, ale jen k tomu, že okamžitý dojem nemusí být správný, tedy vlastně jen o pobídku k neukvapenosti, k vyčkání, jak se ještě věci vyvinou, jak se něco ještě vyjeví v dalším postupu událostí. I to je ovšem stále ještě poukaz cenný: jde o důraz na to, že věci jsou v pohybu a že okamžitá situace ještě nedovoluje náležitě rozpoznát, oč jde. V obou případech však něco chybí: to, co je nezjevné, se nemusí dříve nebo později a tedy nutně ukázat – za vnější podobou a dojmem z vnější podoby může zůstávat i něco, co se nikdy přímo nevyjeví, co na sebe nevezme vnější podobu, ale přesto zůstává nejen čímsi skutečným, ale přímo zásadně a primárně skutečným, a i v dalším vývoji důležitým, „důsažným“. Něco, co se nevyjevuje navenek ihned, může mít značnou důležitost pro některé další etapy vyjevování, aniž ono samo z předchozích chvil či dob zůstává beze změny (na to upozorňuji zejména proto, že býváme často svádění tradiční představou, že právě to „niterné“ ressp. „ne-předmětné“ zůstává beze změny, že to je cosi „věčného“). Jinak řečeno: i to, co se momentálně nevyjevuje, zůstává v pohybu, a to nikoli v pouhé změně, ale v pohybu integrovaném, jakoby „organickém“ či „logickém“, ovšem mutatis mutandis, tj. v čemsi podstatném zcela jinak (jde o jinou „změnu“, o jiný typ „dění“, nikoli ještě událostný, jak jej známe ze světa předmětností).
(Písek, 121225-1.)