Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2009)

Patočka kdysi dávno, ještě před válkou, prohlásil: „filosofický život je pohyb, ATELÉS ENERGEIA, jehož TÉLOS nám uniká“ (Péče I, 104). Já to musím říci docela jinak: TÉLOS filosofie filosofovi neuniká, nýbrž přichází k němu (z budoucnosti), oslovuje ho, žádá se vyslechnutí a poslušnosti, ale není „předem“ dán (to by pak „přicházel“ z minulosti !), nýbrž filosofe v jeho myšlení vede, přivádí a posílá dál. ENERGEIA je svěřena filosofovi, bez ní by filosofický pohyb nebyl možný. A říci o filosofickém životu, že je ATELÉS, nelze, neboť spočívá v myšlení – a myšlení se vždy vztahuje k nějakému „cíli“. Filosofická zacílenost je však právě tím zvláštní a specifická, že stále metodicky (v reflexi), ale přece jen vždy aspoň zčásti tentativně míří k určitému cíli, aby ihned potom přezkoumala povahu jak té zacílenosti, tak onoho vskutku dosaženého, docíleného „cíle“, a aby o obojím zapochybovala. A to právě ve jménu onoho „pravého cíle“, který přichází z budoucnosti a žádá, aby se mohl vtělit, aby byl vtělen, uskutečněn – a ihned poté opět přezkoumáván, shledáván často lehkým, ale jen proto, aby byl ten „pravý cíl“ uslyšen a vyslyšen a znovu – snad již lépe – poslechnut a uskutečněn. Proto neplatí, že filosofický pohyb je bezcílný, ATELÉS, ale že je zaměřen k cíli teprve přicházejícímu (nikoliv který by se skrýval, který by dokonce filosofovi unikal).
(Písek, 100402-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Zdá se, že nemůže být pochyb o tom, že platnost nebo neplatnost určitého argumentu je vždycky nějak spjata s příslušným „kontextem“. A dále je zřejmé, že ten kontext není (a dokonce ze zásadních důvodů nemůže být) „jeden“, tj. nějak sám sebou a v sobě „sjednocen“, integrován, a že za takový nemůže být ani jen „předběžně“ a pouze „metodicky“ považován. Ten kontext ovšem nejen není „jeden“ ve smyslu integrovanosti, ale ani ve smyslu „roviny“ či „úrovně“ soupatřičnosti, neboť musíme přece rozlišovat mezi kontextem situačním (situačně věcně aktuálním nebo také nějak typickým), jazykovým, myšlenkovým, dobovým, a tak dále a tak podobně. To vše nelze popřít; a přece víme ze zkušenosti, že některé myšlenky obstojí jakoby samy o sobě, i když jsou formulovány velmi stručně, takže nás oslovují, i když jsou zbaveny svého původního kontextu (jakéhokoli druhu), a že tedy jsou schopny si zachovat něco bytostně vlastního, i když jsou zasazeny do kontextů velmi odlišných (zcela bez kontextů se samozřejmě obejít nemohou). Je z toho zřejmé, že žádný „text“ není ničím víc než příležitostí k tomu, abychom svým aktivním přístupem, svým vymýšlením a domýšlením umožnil, aby „promluvil“ tak, jak sám ve skutečnosti nikdy promluvit nemůže.
(Písek, 080518-2.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Mimořádnou vlastností jazyka (a ovšem ne každého jazyka stejnou měrou a ve stejné kvalitě) je schopnost stručně, sevřeně vyjádřit něco, co vlastně velmi potřebuje zasazení do kontextu a dalekosáhlé porozumění co do předpokladů na jedné straně, ale také co do důsledků na straně druhé. Ovšem zároveň je třeba si uvědomit, že takový aforismus (nebo citát, kterého je použito k stejném účelu) musí splňovat jistý mimořádný nárok, totiž aby ten kontext, v němž jedině nebo aspoň hlavně má a může dosahovat svého cíle, byl nějak „při tom“, tj. přítomen v povědomí těch, kteří jím mají být osloveni. To ještě vůbec nemusí znamenat, že by měl nebo musel sám vyjadřovat něco, co ti oslovení lidé už vědí, a tak vlastně vyhovět tomu, co cítí. Právě naopak platí, že aforismus může právě to, co lidé cítí a co čekají, nějak zvrtnout, obrátit v opak, zesměšnit, demaskovat apod. To samo o sobě je dokladem toho, že předpokladem dorozumění mezi lidmi není nutně, aby myslili týmž způsobem resp. aby si o věcech dělali stejná obrazy a stejné úsudky. Avšak také tam, kde se lidé střetnou v naprostém nesouhlasu, je stále ještě důležité, aby ten střet měl smysl, aby nebyl výsledkem nedorozumění, nýbrž naopak rozpoznání a porozumění, byť bez souhlasu.
(Písek, 080621-1.)

Ladislav Hejdánek (2008)

Slovo „historie“ v sobě skrývá zejména dvojí velmi odlišný význam (když necháme stranou skutečnost, že původně znamenala každé vědění, každou vědu). Ten rozdíl je dobře patrný, když srovnáme dvojí odlišný způsob přístupu k nějakému útvaru, jehož „původ“, „kořeny“ či „základy“ chceme nějak rozpoznat, objasnit a vyložit. Když máme před sebou nějakou stavbu, třeba hrad, chrám nebo pyramidu, pak prozkoumání jednotlivých částí této stavby může mít v leckterém ohledu pomocný, druhotný význam, ale nikdy nám neumožní porozumět celku resp. úhrnu všeho, co k onomu útvaru náleží. Zkoumání toho, jakého kamene nebo jakých cihel apod. bylo k stavbě použito, nám může prozradit leccos z toho, odkud a jak byl kámen dovážen, jakých technických prostředků se užívalo k vypalování hlíny atd., ale nic (nebo téměř nic) nám to neřekne třeba o způsobech útoků a obrany ve válkách, o náboženských zvycích a podobných záležitostech, které jsou ovšem jinak pro porozumění smyslu oněch staveb naprosto nepostradatelné. Je to možná ještě zřejmější v případě takové hry, jako je dáma nebo šachy apod. Popisovat jednotlivé figurky a dokonce ani jejich „pohyby“ na šachovnici nic nepomůže, máme-li porozumět, co se vlastně na šachovnici odehrává. Naproti tomu histologické zkoumání určitého orgánu v těle nám může hodně povědět o organismu, jehož orgán studujeme, a to právě z té stránky, která při prvním pohledu zcela uniká. Pozorování buněk, povahy jejich vnitřního „života“ (buněčného dění), ale také jejich spolupráce s jinými buňkami, ať už téhož orgánu nebo zcela jiných orgánů nám nejen povědí něco navíc, něco okrajového, přídavného k tomu, co víme už z prvního pohledu a z běžných zkušeností s podobnými organismy, nýbrž uvádí nás do jakési „historie“ jednoho života, jednoho životního běhu jedné buňky, jednoho orgánu v jednom konkrétním živém jedinci, ale také do nejrůznějších souvislostí „vývojových“ nejen ontogenetických, ale také fylogenetických. a to jak pokud jde o určitý typ buněk, o určitým typ orgánů nebo o určitý druh, rod atd. organismů po mnohé, ba nesčetné generace zpátky.
(Písek, 080602-1.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Slovo „aforismus“ je pravděpodobně odvozeno z původního řeckého slova AFORIDZÓ (ohraničuji, odděluji, vymezuji, a další). Jaký má či může mít smysl aforismus ve filosofii, která naopak zdůrazňuje význam širších souvislostí, kontextu? Nemůže být pochyb, že užití aforismu znamená vždy jeho zapojení do nějakého nového, s aforismem původně nesouvisícího kontextu. A stejně tak nemůže být pochyb o tom, že právě toto pro aforismus původně nevlastní zapojení do nových souvislostí musí smysl aforismu nějak pozměnit. Víme-li však, že se aforismus, vyslovený v určité konkrétní situaci, může osvědčit jako mimořádně trefný, otvírá se před námi otázka zvláště zajímavá: zachovává si aforismus něco ze své oddělenosti a vydělenosti, když je ho takto trefně užito, takže to dokonce vypadá, jako by najednou do té situace bytostně náležel? Pokud ano – a nikdo to, jak mám za to, nebude popírat – a pokud dokonce může při takovém vhodném užití dokonce nějak vyvolat vzpomínky na jiné situace, které dokázal neméně vhodně a produktivně osvětlit a jakoby „soustředit“, musí nás to dovést k velmi významnému problému, jakého charakteru je vlastně vztah mezi aforismem a růzností kontextů, v nichž se osvědčí jako platný a vyjasňující, snad dokonce řešení naznačující aktivní „prvek“, schopný každým takovým konkrétním a od jiných se více nebo méně odlišujícím kontextem jakoby „pohnout“, něco s ním udělat, snad jej dokonce nějak pozměnit, přinejmenším dovést k větší zjevnosti a určitosti.
Pochopitelně nás to dříve či později musí přivést k otázce, zda tuto funkci aforismu může splňovat jen nějaký poměrně krátký výrok, nebo třeba už jediné slovo, eventuelně gesto či grimasa, a na druhé straně zda třeba tematicky přísně soustředěný traktát nemůže mít s celým svým rozsáhlým a komplikovaným aparátem a s celou svou systematickou výstavbou podobný nebo dokonce stejný účel, totiž oddělit a vydělit určité téma, určitý problém a někdy celou problematiku ode všeho ostatního tak, aby případné řešení mohlo být uskutečněno za podmínek takřka laboratorních. V každém případě se však při zkoumání takto nadhozeného problému zřetelně ukazuje, že celek nikdy nemůže být pojat jako to, co naprosto a zcela určuje „části“ resp. „složky“, a naopak zase že nikdy nemůže být plně odvozován z oněch „částí“ či „složek“. Nakonec sám jazyk je toho dokladem: každé slovo má nějaké své významy, jimiž se liší od jiných slov, ale teprve v kontextu živé promluvy se takovému slovu dostává určitějšího smyslu, a to tím určitějšího, čím víc se další a širší aktuální jazykový kontext k němu sám vztahuje a v onom určitějším významu jej do sebe zapojuje. A na druhé straně užití určitého slova může onen kontext opět ze své strany pozoruhodně upřesnit, precizovat a někdy učinit nečekaně úderným. Jakýsi druh „aktivity“ či spíše „organizační mohutnosti“ je třeba připustit pro obě strany.
(Písek, 070707-1.)