Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2014)

Teoretičtí fyzikové (kosmologové) po mém soudu poněkud předčasně ztotožnili hypostazovanou skrytou energii s negativní gravitací, která tam, kde je relativně málo hmoty (zjevné i skryté) a kde je tedy slabá gravitace, nabývá vrchu či „převažuje“, „převládá“. Velký problém tu vidím zejména v tom, že nemáme dost jasno ani o tom, jak vlastně funguje gravitace resp. v čem vlastně její působení spočívá. Všechny ta přirovnání, jichž se nejčastěji používá, jak se prostor zakřivuje a prohýbá podobně jako se prohýbá a zakřivuje rovina tam, kde ji „tíží“ nějaké velké těleso, mají jen metaforický charakter, ale dosud panuje nejistota, jak se vlastně gravitace přenáší z jednoho místa, kde je velká hmota, na jiná místa, kde jsou třeba menší hmotná tělesa. Teorie „gravitonů“, kterou někteří zastávají, se zatím moc neujala; nyní by byla příležitost přezkoumat ji tak, že se ji někdo pokusí aplikovat na „negativní gravitaci“ a že bude pátrat po anti-gravitonech. Už nějakou dobu se dělají pokusy o zaznamenání nějakých gravitačních vln (otřesů). Bude snad možno zaznamenávat také nějaké vlny či otřesy antigravitační? Mám za to, že zatím víme příliš málo o gravitaci a jejím fungování, než abychom si směli vymýšlet cokoli o tzv. anti-gravitaci. (Např. nevíme, proč – snad – došlo v prvních okamžicích po Velkém Třesku k onomu „rozfouknutí“ (inflaci), a nevíme ani, jak potom došlo k jeho zabrzdění či snad zastavení; a nevíme, pokud došlo k onomu zastavení nebo aspoň velkému zpomalení, kdy a proč se Vesmír zase začal rozfoukávat a proč se v tom stále zrychluje; a proč tak relativně mírně na rozdíl od onoho prudkého rozfouknutí brzo po Velkém Třesku. Máme to snad považovat za nevysvětlitelnou záhadu? ) Neznamená to všechno jen něco na připomenutí, že matematicky se (při dnešním a zejména zítřejším stavu matematiky) dá vyložit kde co, ale že sama matematická konzistence ještě není dokladem toho, že procesy opravdu tak proběhly a probíhají (a budou probíhat)?
(Písek, 141116-1.)

Josef Šmajs (2013)

Nemohu se smířit se silně antropocentrickým názorem, že evoluce směřovala k člověku a rozvíjení kultury. Tato stará tailhardovská teze zní sice lidskému uchu libozvučně, ale nic ji přírodovědně ani filosoficky nepotvrzuje. Přirozená evoluce je totiž výrazně divergentním (rozbíhavým) procesem, k žádnému pomyslnému vrcholu nesměřuje, hledá, experimentuje a vytváří emergentní struktury na úkor jiných struktur či látkové a energetické výživy čerpané z okolního prostředí. Přirozená evoluce, jakkoli se zdá, že na Zemi směřovala k člověku, má před sebou ještě několik miliard let další ontické tvořivosti, pochopitelně bez člověka. Člověk, i když to může někoho urážet, je z hlediska přírody jen dočasnou, nepatrnou a nevýznamnou větvičkou na stromě pozemského života. Je živou větvičkou, která nutně po čase uschne, tak jako usýchají jiné větve tohoto pomyslného stromu. Člověk, podobně jako každý jiný druh, je také jen nahodilým produktem evoluce, takže kdyby život na Zemi mohl z nějakých důvodů vzniknout a téměř čtyři miliardy let se vyvíjet znovu, téměř určitě by jeho evoluční větvička už nevyrostla.
(Pozoruhodná, poučná, leč autorsky nepoctivá kniha, in: Britské listy, 11.5.1913,
ex www.)

Ladislav Hejdánek (1999)

01
Jednou z významných myšlenkových konstrukcí posledních staletí evropského filosofického a vědeckého vývoje je pojetí vývoje (a pokroku vývojem). Jde o konstrukci, bez níž – jak dnes už vidíme – náš přístup ke skutečnosti, zejména ke skutečnosti historie života na této planetě, vykazuje závažné nedostatky. A protože tato konstrukce dovolila učencům učinit překvapivý objev, totiž že sama bytostná povaha živých bytostí není neměnná, nýbrž že se konstituovala v minulosti vývojem a že tento vývoj se vymyká klasickému chápání kauzality, jak jej Evropanům odkázali jeho autoři, totiž staří Řekové, je třeba náležitě porozumět, k čemu tímto vynálezem a objevem vlastně došlo. (Mýtus kdysi s „vývojem“ zcela samozřejmě počítal: co bylo napřed, co potom, co se z čeho zrodilo nebo kdo se z koho zrodil apod.)
(Narativita a pojmovost 1, body k přednášce na ETF, 27.9.1999, § 1.)

Ladislav Hejdánek (2011)

„In philosophy, systems theory and science, emergence is the way complex systems and patterns arise out of a multiplicity of relatively simple interactions. Emergence is central to the theories of integrative levels and of complex systems.“ (Wikipedia)
Tady stačí vysledovat ty skutečné problémy, skryté za všemi těmi slovy a názvy: „komplexní systémy“ – a ovšem také „patterns“ (?vzorce?): – jak se liší „komplexní systém“ od pouhé hromady? Jak se „relativně jednoduché interakce“, původně „mnohé“ („multiplicitní“, dalo by se říci pluralitní či prostě plurální), stávají „komplexním systémem“, jde-li vskutku o víc než o pouhou hromadu? Co to jsou „integrativní roviny“? Co je zdrojem onoho „sjednocování“, oné „integrativity“, tj. integrující aktivity? Je vůbec možný nějaký „komplexní systém“ bez „něčeho“ aktivního, tj. v systém uvádějícího? A jak se „emergence“ může považovat za ústřední (centrální) problém, když předpokladem emergence je sjednocenost, celostnost, integrita toho, co se vynořuje (emerguje) – a co samo už nějaké své „centrum“ musí mít? Je možno mluvit o „centrálnosti“ tam, kde předem není žádného centra? A je možno mluvit o centru tam, kde není žádného subjektu, který by aktivně integroval a soustřeďoval? Zkrátka a dobře: emergovat mohou jen celky, tj. cosi sjednoceného, a tudíž jen multiplicitně a jednotlivě.
(Písek, 201125-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Přesně vzato znamená emergování (event. emergence) česky vynořování či vynoření. To ovšem zdaleka nevypovídá nic o tom, že to „vynořené“ je něčím vskutku novým, co tu ještě nijak předtím nebylo. To, co se vynořuje nebo vynořilo, bylo předtím zanořené či ponořené, ale někde „tam“ to bylo. Už v tom je zřetelně vidět jakási polovičatost, ať už její původ je v Kantovi (že o „věci o sobě“ nemůžeme nic vědět), nebo v Husserlovi (resp. vůbec ve fenomenologii, které zcela odmítá mluvit o tom, jak věci vskutku „jsou“), nebo jde případně ještě o jiný původ. Nás naproti tomu zajímá nikoli to, co se jako „nové“ pouze jeví, nýbrž co „novým“ vskutku jest. Důsledně chápaný emergentismus nemůže proto zůstat u vynořování něčeho, co dosud bylo zanořeno, nýbrž musí se tázat po vynořování něčeho „nového“ z „nicoty“, z „ničeho“. A proto se každý důsledný emergentista musí tázat po „nicotě“. A to tím spíš, že v evropské tradici už byl formulován a do jisté hloubky promyšlen křesťanský koncept stvoření z ničeho, a to v opozici proti pojetí tvoření (vytváření, zhotovování) něčeho z nějakého podkladu, substrátu, materiálu. Ovšem i v této křesťanské tradici není pojetí „nicoty“ náležitě domyšleno, tj. až do filosofické hloubky. Myšlenka „naprostého nic“, „naprosté nicoty“ je totiž těžko udržitelná, pokud Bůh jako Stvořitel je (bude) nadále chápán jako „něco“ (nebo „někdo“, což je jen kvalitativní, nikoli absolutní diference). Trváme-li na původní „ko-existenci“ Boha-Stvořitele a naprosté nicoty, je obtížné se vyhnout myšlence emanace vskutku důsledně koncepčně (a nejen dogmaticky). Vždyť čím by pak takové stvořování mohlo být než právě emanací? Vždyť to je nevyřešený problém už starořeckých filosofů, jak vůbec může něco „konkrétního“ vzniknout z arché, mít původ (počátek) v arché? Někteří filosofové se přece také už tázali, jak by mohl z nevlasu vzniknout vlas nebo z nemasa maso (Anaxagoras, zl. B 10); a takový Empedoklés mluvil o pošetilcích, „kteří se kojí vírou, že vzniká, co nebylo dříve, ...“ (zl. B 11). Z toho všeho je zřejmé, že myšlenka „emergence“ musí být domyšlena, dotažena, tedy radikalizována.
(Písek, 120102-2.)