Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Arthur C. Clarke (1988)

„Dobrá práce. Teď už je nic nebude lákat k návratu.“
„V téhle chvíli jsem už pochopil mnoho věcí, ale stále se nemůžu zbavit smutku, že můj starý život vyhasíná.“
„I tohle přejde. Já jsem se také vrátil na Zemi, abych se setkal s těmi, které jsem měl kdysi rád. Nyní už vím, že existují větší věci než láska.“
„A které?“
„Třeba soucit. Spravedlnost. Pravda. A ještě jsou další.“
„Takové názory rád přijímám. Byl jsem už velice starý na příslušníka svého druhu. Mladistvé vášně ze mě už dávno vyprchaly. … „
(2061: Třetí vesmírná odysea, př. Zd. Volný, Praha 1991, str. 182.)

Charles Péguy (1873-1914)

Existuje něco ještě horšího, než mít špatné myšlenky. Totiž mít úplně hotové myšlenky. Existuje ještě něco horšího než mít špatnou duši a dokonce i než kazit svoji duši. Totiž mít úplně hotovou duši. Dokonce existuje něco ještě horšího než mít zvrhlou duši. Totiž mít duši propadlou zvyku.
(Druhá odvaha, Výbor próz, Edice Expedice, sv. 78, samizdat, str. 69.)
(překládáno ex Note sur M. Descartes, vyd. NRF, p. 1386.)

Petr Kolář (2010)

V sobotu 16. ledna byl na ČT 2 odvysílán poslední díl seriálu věnovaného Chartě 77, disidentům a jejich pohledu na vývoj u nás od listopadu 1989 až podnes. Velmi mě zaujala jedna z posledních scén pořadu. Známý filozof v ní odpovídal na otázku, zda podle jeho názoru závažné problémy vývoje těsně po pádu komunismu nevyplynuly z nechuti či neschopnosti začít podle zákona stíhat jeho význačné exponenty.
Ladislav Hejdánek odpověděl krátce a výstižně (cituji po paměti): „Kdybychom tehdy měli podobně jako východní Němci někde nějaké západní Československo nebo Česko, tak ano. Ale my jsme nic takového neměli, a když uvážíte provázanost všech složek státní správy s režimem, kdo by to u nás mohl dělat?“
Režie nechala scénu doznít v televizně nezvykle dlouhém tichu. Hejdánkova závažná odpověď zůstala viset v prostoru jako odpověď a současně jako otázka. Mnozí, ne-li všichni, jsme si mysleli, že se z komunismu sametově přehoupneme do fungující demokracie. Ve skutečnosti jsme se ale octli v čemsi nečekaném, zvláštním – zkrátka v postkomunismu.
(Co je to postkomunismus, in: Universum, 2010, č. 1, str. 50.)

Jan Patočka (197x)

(Pat) Ne, podívejte se, Heidegger kupříkladu tvrdí, že v rámci metafyziky jsou si všechny filosofie rovny. Nemá žádný smysl mluvit o nějaké dokonalosti jedné filosofie proti druhé. V Heideggerovi je to řečeno takto: „Chybí nám jakékoli měřítko, které by dovolovalo odhadnout dokonalost jedné epochy vůči jiné. Neexistuje dokonce ani žádné právo, abychom tímto způsobem hodnotili. Platónovo myšlení není dokonalejší než Parmenidovo, Hegerova filosofie není dokonalejší než Kantova. Každá epocha filosofie má svoji vlastní nutnost. Že nějaká filosofie je taková, jaká je, musíme prostě přijmout. Nicméně nám nepřísluší dávati jedné přednost před druhou, jako to platí o různých světových názorech.“ (Das Ende der Philosophie und die Aufgabe des Denkens.)
Tohle je přece strašné. Jako kdyby se různé metafyziky nebyly ve skutečnosti rozvinuly vzájemnou diskusí! To znamená popření jakékoli metafyzické pravdy! Nejen že metafyzika není pravdivá jako taková, nýbrž není zde žádný vztah! Různé metafyziky nejsou podle Heideggera výtvorem lidí jakožto empirických bytostí, je to ve skutečnosti bytí samo, které se v nás vyvíjí. -- Bytí samo – to je specifikum Heideggerova pojetí – není něco hotového, nýbrž vytváří se, je v pohybu. Ovšem ten pohyb je konečný, jak jsme viděli, metafyzika se uzavře. Heidegger říká: „Veškerá metafyzika je platonismus.“ Nietzsche svoji filosofii označuje jako obrácený platonismus. Platonismus je zde nauka o dvojím světě. Nietzsche říká: „Wie die sogenannte wahre Welt zur Fabel wurde“.
(Může filosofie zaniknout? – přednáška 197?, z odpovědí v diskusi, rkp.; bez diskuse otištěno in: Filosofický časopis, roč. XXXVIII., 1990, č. 1-2, str. 3–20.)

Jan Patočka (197x)

Já se domnívám, že jeden ze základních nedostatků u Heideggera je ten, že se sice snaží vyjasnit a do jisté míry i vyjasňuje podmínky, za kterých se naše hledání pravdy koná, ale to hledání pravdy samo spadlo pod stůl. Bytí, které nám umožňuje, abychom hledali pravdu, nám tu pravdu nedává. A u Heideggera to vypadá, jako kdyby nám ji skutečně dávalo. Bytí je jenom předpoklad pro to, abychom my sami, historický jev, studovali tu ... a kupříkladu je mým přesvědčením, že ... podívejte se: to nebyla záležitost seslání bytí (jak on tomu říká „Geschick des Seins“, že bytí nám tak říkajíc posílá určité tvůrčí možnosti). V čem spočívá bída dnešní doby po stránce filosofie? V TOM, ŽE FILOSOFIE UŽ NEMŮŽE TVOŘIT. Netvoří žádné koncepty. Co dnes je tvůrčí, je v oblasti ontické, tam se tvoří pořád nové vědecké a technické koncepty. Ale filosofie netvoří. Filosofie mlčí. Proč? Protože bytí přestalo posílat (úsměv). Bytí je konečné, je vyčerpáno. Ale vezměte si např. vztah mezi Platónem a Aristotelem. To přece není takový vztah, že by bytí něco poslalo. Jistěže poslalo. V platónské ideji. Ale v platónské ideji to poslalo zrovna tak Platónovi jako Aristotelovi. Platón sám se zkritizoval. A Aristotelés z toho vyvodil určité důsledky. To není tak, že bychom do té věci vůbec neviděli, že by se z nějaké temné hloubi pořád vysílalo nějaké tajemné záření.
(Může filosofie zaniknout? – přednáška 197x, z odpovědí v diskusi, rkp.; bez diskuse otištěno in: Filosofický časopis, roč. XXXVIII., 1990, č. 1-2, str. 3–20.)