LADISLAV HEJDÁNEK ARCHIVES | Cardfile

Ladislav Hejdánek (1975)

... A tak, jako hlavní funkcí mýtu bylo zpřítomnění, hlavním znakem a funkcí logu je zpředmětnění. Tak jako nás mýtus uvádí na cestu identifikace s věčně přítomným archetypem, tak nás LOGOS činí schopnými vidět skutečnost z distance, tj. jako něco, co je „před námi“. To, že už se skutečností nesplýváme, nenoříme se do ní, neztrácíme se v ní a tedy že se k ní a do ní také nepřiměšujeme, nám dovoluje skutečnost udržet v oddělenosti a odlišenosti od sebe a ve skutečnosti ovšem ne pouze a ne teprve udržet, nýbrž tuto odlišnost a oddělenost založit, ustavit, provést, uskutečnit. Z toho důvodu to je právě LOGOS, který nám dovoluje na základě takového odlišení a oddělení posoudit cokoliv – a tedy také nějaké jiné, špatné a nedostatečné odlišení a oddělení (viz kupř. Xenofanovy kritiky představ o bozích). Teprve LOGOS otvírá cestu k posuzování rozdílu mezi pouhým zdáním a mezi tím, jak se věci mají „ve skutečnosti“. Počátky filosofie ve starém Řecku jsou nerozlučně spjaty s tímto kritickým rozlišováním a s novými a novými pokusy o myšlenkové uchopení věcí, jak „ve skutečnosti“ jsou. ...
(Bios, mythos, logos, in: Filosofie a víra, Praha 21999, str. 155.)

Alfred North Whitehead (1933)

This growth of the idea of the essential rights of human beings, arising from their sheer humanity, affords a striking example in the history of ideas. It formation and its effective diffusion can be reckoned as a triumph – a chequered triumph – of the later phase of civilization. We shall find out how general ideas arise and are diffused, if we examine the sort of history which belongs to this particular instance.
(0029, Adventures of Ideas, Cambridge Univ. Press 1943, p. 15-16.)
Významný příklad v historii idejí představuje rozvoj ideje základních práv lidských bytostí rodících se z jejich pouhé lidskosti. Sám vznik této ideje a její aktivní rozšiřování může být považováno za triumf – ne však jednoznačný – pozdějšího stadia civilizace. Jestliže prozkoumám typ historie, který náleží tomuto konkrétnímu příkladu, poznáme, jak vznikají obecné ideje a jak se rozšiřují.
(Dobrodružství idejí, Praha 2000, s. 22.) (z korektury)

Josef Lukl Hromádka (1955)

Změna v teologii XX. století nepřišla tak, že se církev vzpamatovala a donutila teologii k „přelomu“. K přelomu došlo z vlastních předpokladů, ze všech trhlin, které se v liberální teologii objevily. Kultura a civilizace nemohou žít v dezintegraci. Nemůže v ní žít ani teologie. Liberální teologie byla nesena lidmi neobyčejně vzdělanými, vážnými, kteří s velikou úsilností hledali centrum securitatis. Nebyli lhostejní k pravdě. Zápasili o ni. Jen když pochopíme a porozumíme tomu nejlepšímu, co v této teologii bylo, můžeme ji překonat. Nikdy své odpůrce nekarikujme. Tím oslabujeme sami sebe.
K vlastnímu přelomu došlo z nejvnitřnějších důvodů. Liberální teologie sama si uvědomovala své trhliny. Představitelé dialektické teologie byli původně liberály v plném smyslu toho slova. Dialektická teologie nevznikla vpádem ortodoxie do /30/ liberálního myšlení, nýbrž z nesnází, které liberální teologové pociťovali sami v sobě. Není ovšem myslitelné teologické obrácení bez obrácení srdce.
(Přelom v protestantské teologii, Kalich, Praha 1979, str. 25.)

Josef Michl (2011)

... Ale když člověk myslí, že přišel na něco nového, ve většině případů zjistí, podívá-li se do literatury, že to docela nové není. To se stává v devadesáti procentech případů, alespoň mně. Dnes je literatura tak obsáhlá, že mít všechno předem přečteno nepřichází v úvahu, to bylo snad možné v dobách Liebiga a Kekuleho. Všeho je tolik, že číst jen to, co se ve vašem oboru každý den publikuje, nestačil by vám čas na spaní, na jídlo, natož na vlastní práci. To nikdo nedělá. Proto je důležité jít do literatury, když si mysláíte, že máte něco nového, podívat se na ty stovky publikací, které byste měla mít přečtené, ale nemáte, a ověřit si, jestli někdo to samé už někdy nepopsal. Tak většina těch nových myšlenek skončí.
Samozřejmě to nemusí být vždycky na závadu. Někdo už váš nápad publikoval, ale vy tu věc třeba použijete novým způsobem. ...
To je první věc, ale jsou i další. Když zveřejníte něco nezvyklého, lidé tomu sam,ozřejmě nevěří, a zcela práve, protože většina publikovaných věcí, nových a překvapivých, se později ukáže jako omyl. ...
Jedná-li se ovšem o něco, co by mohlo být časem důležité, pak se k tomu někdo jednou vrátí. Na vědě je právě sympatické, že sama sebe může korigovat. ...
(Chemie je radost, umění, hra (rozhovor se Sylvou Daníčkovou), in: Akademický bulletin č. 9, září 2011, str. 30.)

Ladislav Hejdánek (2011)

Slavné a stále citované místo z Pavlovy 1. epištoly ke Korinťanům kap. 13. bývá chápáno (také v souvislosti s Pavlovým srovnáním lásky s nadějí a vírou, v. 13 a dříve) v tom smyslu, že všechno záleží na lásce, že láska je tím rozhodujícím. Ale to, že Pavel klade lásku na první místo, vůbec neznamená, že na všechno ostatní lze pohlížet jako na něco zbytného, bez čeho se lze obejít. Ovšem nepochybné je to, že Pavel byl přesvědčen, že všechno ostatní pomíjí, jen láska že zůstává na věky. Proto je zvláštní, že v téže kapitole v. 6. najdeme, že láska „spolu raduje se pravdě“. To je ovšem překlad kralických; souvislost by mohla naznačovat, že jde spíš o „pravost“ („neraduje se z nepravosti“ – dtto); samozřejmě se tu nemůžeme odvolávat na etymologii, tj. na řecké pojetí „pravdy“ jako „neskrytosti“. Tak jako „nepravost“ je to, co být nemá, „pravost“ je to, co být má. Dalo by se proto uzavřít, že pro Pavla láska není pouhý cit, ale že je to radostné vykonávání toho, co „má být“, eventuelně radostný souhlas s tím, že se děje to, co „má být“. Tomu ovšem poněkud odporuje několik jiných formulací, totiž že např. láska všechno snáší – tedy i to „nepravé“? Že dále všemu věří – i tomu „nepravému“? Tam jsou nejasnosti. Je-li něco jen „z částky“, je to nedokonalé; a protože všechno – krom lásky – je jen „z částky“, co vlastně znamená to „spolu raduje se pravdě“? A co vlastně znamená to „z částky“ – trochu pravé a trochu nepravé? A láska tomu „všemu“ věří“ – bez rozlišování? Ovšem pokud je rozlišování na místě, je k tomu zapotřebí rozpoznávání – a ovšem rozpoznávání „z částky“, a „to, což jest z částky, vyhlazeno bude“, až přijde „to dokonalé“. Když se tedy láska „spolu raduje pravdě“ a když věří „všemu“ (tady je ten závažný rozdíl mezi pojetím „víry“ a „věření“ u Pavla a u Ježíše!), tedy nutně všemu nedokonalému, tedy „pravému“ jen „z částky“, a nerozlišuje co v tom, več věří a v co doufá, čeho se naděje, pravé od nepravého, musíme si položit otázku, co vlastně z té „lásky“ nepomíjí?
(Písek, 110127-1.)