Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Tomáš Garrigue Masaryk (1931)

...Takovými velkými hesly se mohou lidé opíjet, ale nemohou se jimi naučit pracovat. Osvobodili jsme se od despotických pánů; teď ještě se musíme osvobodit od velkých a despotických slov... Pravda, lidé se drží slov nejen v politice, nýbrž ve všech oborech, v náboženství, vědě, filosofii. Proto jsem vždy kladl důraz na věci, na pozorování a poznání faktů; ale dobře pozorovat a poznávat – k tomu je třeba lásky.
(Karel Čapek: Hovory s Tomáš Garrigue Masarykem, Praha 1990, str. 115.)

Ladislav Hejdánek (2007)

Filosofie, které nejsou schopny myšlenkově uchopit „subjekt“ v novém smyslu (tedy jako non-objekt), nebo které dokonce subjekt výslovně popírají, nemohou dost dobře „lidská práva“ uznat, ale pokud je vůbec neodmítají, pak je svěřují sféře subjektivity a myšlenku lidských práv chápou jako ideologickou. My tedy budeme předpokládat, že každý pro lidský subjekt (pro každého člověka) platí, že je třeba respektovat jeho lidskou důstojnost, která zahrnuje také základní lidská práva. Protože subjekt je přímo ex definitione non-objekt, tj. není redukovatelný na objekt, na pouhý předmět (pouze předmětnou stránku), neboť nejen má také stránku ne-předmětnou (právě subjektní – přísně odlišovat od „subjektivní“), ona platnost lidské důstojnosti a lidských práv není a nemůže být chápána jako složka nebo součást předmětné stránky člověka, tedy ani jako jeho nějaká daná výbava, jako něco, čeho se mu dostává „při narození“, co se mu „při-rodí“; a dále nejsou ničím, co by bylo nějak samočinně, automaticky spjato s jeho „vlastnostmi“, ať už tělesnými či duševními (ostatně tělo a duše naleží obojí nerozdílně k sobě, a u obojího tedy musíme respektovat obě zmíněné „stránky“, předmětnou i nepředmětnou – proto je třeba vzít na vědomí, že ani lidská důstojnost, ani lidská práva nejsou součástí ani složkou předmětné stránky člověka, tedy ani předmětné stránky jeho psychiky nebo „duše“). Velmi důležitý je právě v tomto případě časový aspekt celé situace: lidská důstojnost i základní lidská práva náleží do „budosti“ lidského jedince jako to, co sice ještě není „jsoucí“, ale co se má stát, uskutečnit, co už už nastává, co už čeká, aby se toho ten jedinec ujal a aby to aktivně začal uskutečňovat (a aby v tom pak pokračoval). Člověk jako subjekt totiž není redukovatelný na to, čím nebo kým „jest“, ale vždycky k němu náleží také a v jistém smyslu dokonce především to nebo ten, čím nebo kým se může stát, má stát a již již stává. Právě proto také ze strany ostatních lidí to, čím nebo kým jako subjekt (tedy nikoli pouhý objekt) „jest“, nemůže být dost dobře jen vzato na vědomí, registrováno, konstatováno, nýbrž musí to být uznáno, respektováno, a dokonce zčásti jako závazek a povinnost i těch druhých, rozhodně pak jako závazek uskutečňování zmínění důstojnosti a základních práv přinejmenším ničím nepřekážet – tj. onu „budost“ neohrožovat a „budoucnost“ neukrádat.
(Písek, 080323-4.)

Francis Fukuyama (2002)

(Proslov na Fóru 2000 – viz též: www.forum2000.cz.)
(Všeobecná platnost lidských práv, in: Liter. noviny č. 43, 24.10.2001, str. 11.)

Paul Ricœur (1984)

Přimlouváte se za návrat k buržoaznímu romantickému pojetí soukromé subjektivity, zbavené vší politické odpovědnosti?Vůbec ne. V nedávných diskusích s pražskými filosofy jsem mluvil o krizi subjektu v současné kontinentální filosofii, zejména ve strukturalismu. Zdůraznil jsem, že když se zbavíme ideje subjektu, který zodpovídá za svá slova, nejsme už s to mluvit o svobodě a o lidských právech. … Společnost, v níž už nejsou subjekty eticky odpovědné za svá slova, je společnost, v níž už nejsou občané. Pro pražské disidentské filosofy je integrita a pravdivost jazyka prvotní filosofická otázka. A tato otázka se stává mravním a politickým aktem odporu v systému založeném na lži a převrácenosti. Východoevropský marxismus degeneroval z dialektiky na pozitivismus. Zřekl se hegelovské inspirace, která udržovala marxismus jako uskutečnění univerzálního subjektu v dějinách, a stal se pozitivistickou technologií manipulace mas.
(R. Kearney, Rozhovor s P. R., in: Reflexe č. 10, 1993, 1 – str. 15 – přel. Jan Sokol; původně: Dialogues with Contemporary Continental Thinkers, Manchester Univ. Press 1984, p. 15-46.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Heidegger říká také ve své druhé přednášce o tom, „Co znamená myslet?“, že „Myšlení o myšlení se na Západě rozvinulo jako ,logikaʻ“ a že „logika nashromáždila zvláštní vědomosti o zvláštním druhu myšlení.“ (A připomíná hned, že „velcí myslitelé, především Kant a po něm Hegel, rozpoznali neplodnost takové reflexe“, která „činí myšlení svým předmětem“ (str. 16). Tady je ovšem nejasné, co to právě na tomto místě pro Heideggera znamená „činit myšlení svým předmětem“: jde jenom o soustředěnost na něco, anebo o zpředmětňování něčeho, co není vlastně (ontickým) předmětem? To, že Heidegger mluví o vědomostech „o zvláštním druhu myšlení“, by umožňovalo mít za to, že tímto „zvláštním druhem myšlení“ by bylo nebo mohlo být právě myšlení předmětné resp. zpředmětňující. Vždyť hned po několika dalších slovech čteme, že takto byla ustavena „nejspeciálnější věda ze všech speciálních věd“, totiž „logistika“, a pak bez komentáře: že právě logistika se „dnes na mnoha místech“ považuje „za jedinou možnou podobu přísné filosofie“ (str. 16, 17). Když si připomeneme, že pro Aristotela byla „logika“ záležitostí pouhých nástrojů a prostředků myšlení (organon) a nikoli filosofickou disciplínou, pak je zřejmé, že ony Heideggerem zmiňované vědomosti „o zvláštním druhu myšlení“ mohly být pouze hrubým omylem považovány o reflexi myšlení v plném smyslu; a že jenom z naprostého nedostatku smyslu pro skutečné dějiny myšlení vůbec a filosofie zvláště mohly a mohou být považovány dokonce za „filosofickou logiku“, jak se to v posledních nejméně dvou desetiletích stalo v určitých (Heideggerem naznačených) kruzích nejen zvykem, ale téměř samozřejmostí. Logika aristotelská (školská) je něco naprosto odlišného od toho, čemu můžeme právě (a tedy nikoli bezdůvodně) říkat „logika filosofická“; filosofická logika znamená totiž filosofickou reflexi logu a myšlenkové práce s logem. A co to je logos, to se bytostně vymyká možnostem tradiční logiky, jakož i tím více logiky matematické (hrubě mylně a vůbec protismyslně někdy jmenované jako logika „filosofická“).
(Písek, 141012-3.)