Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Přísloví 16 ()

33Los se vytahuje ze záňadří, ale každé rozhodnutí je od Hospodina.
Přísl 16, 33
(6646, Bible – ekum. překl., 1990, str. 598.)
33Do klínu umítán bývá los, ale od Hospodina pochází všecko řízení jeho.
(6630, Biblí svatá, Kutná Hora 1940, str. 575.)
33Sortes mittuntur in sinum, sed a Domino temperatur.
(6470, Bibli Sacra, Vulgata, Nova ed., Madrid 1977, pag. 593.)
33The lot is cast into the lap; but the whole disposing thereof is of the Lord.
(1429, The Holy Bible [1611], London s.d., p. 694.)
33On jette les dés pour connaître l´avenir, mais c´est le Seigneur qui détermine la réponse.
(La Bible, Alliance Bibl. Univ., 1989, p. 1046.)

Ladislav Hejdánek (2006)

FYSIS, natura, překládáno do čeština jako příroda nebo přirozenost, a také povaha, nabývalo v běžném užití i ve filosofických textech nových spoluvýznamů už v antice, a tím spíše později. V nové době už nikdo nepociťoval jako problematické, když se tohoto termínu užilo i tam, kde by podle etymologie neměl smysl. Už v raném středověku docházelo k theologickým diskusím o „povaze“ boží (např. heretizace monofysitismu), což pro vzdělanějšího myslitele muselo být provokujícím dokladem negramotnosti (Bůh v křesťanské a už židovské tradici se přece nikdy „nezrodil“, právě na rozdíl od bohů řeckých a římských, mezi nimiž existovaly dokonce rodinné a příbuzensklé vztahy). Nebylo tedy divu, že karteziáni bez rozpaků mluvili o „natura rationis“, aniž by jen trochu pomyslili na to, že o „natura“ by se mělo hovořit jen tehdy, když jde o něco, co se zrodilo, v, aniž by jen trochu pomyslili na to, že o „natura“ by se mělo hovořit jen tehdy, když jde o něco, co se zrodilo, vyrůstalo a pak chátralo až skončilo smrtí. Právě naopak: k „povaze rozumu“ a jeho „idejí“ v jejich pojetí náleželo, že je neměnný (odtud např. „ideae innatae“ apod.). Dalším příkladem může být třeba Spinoza, který zcela běžně mluví o „povaze (či přirozenosti) rozumu, „de natura rationis“. Jakýmsi reliktem této „přirozenosti“, která už s rozením a růstem nemá vůbec nic společného, ale je definitivně vyzvednuta, vytržena z „času“, je třeba Kantovo apriori. (V tom smyslu také najdeme u Spinozy ono rozlišení mezi tím, co je „nutné“ a co je pouze „nahodilé“ resp. kontingentní:
De natura rationis est res vere percipere (per prop. 41. huius), nempe (per ax. 6. part. 1.) ut in se sunt, hoc est (per prop. 29. part. 1.) non ut contingentes, sed ut necessarias; q.e.d. [Ethica, pars II. prop. 44, demonstr.]
Tak docházelo stále víc k tomu, že se „přirozeností“ mínilo u každé „bytosti“ to, co nepodléhalo nahodilostem ani (nahodilým) změnám (proto se pak muselo přistoupit ke koncepci tzv. nutných změn, což byl a ovšem i nadále dosud je nedořešený problém).
Odtud také má svůj původ myšlenka „přirozenosti“ základních lidských práv, protože tato práva jsou nahlédnutelná právě rozumem, a to přirozeným rozumem. Tak se jen ukazuje, že tak zvaná „přirozenost“ je už chápána naprosto jinak a že nemá se starým chápáním „přírody“ a „přirozenosti“ takřka nic společného. Zůstává jen jakýsi nijak nedoloženy, předsudečný a vlastně ideologický odkaz na jakousi „samozřejmost“, což právě je ono nahlédnutí „přirozeným rozumem“.
(Písek, 060723-2.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Jestliže to, čemu řečtí filosofové začali říkat FAINOMENON (odvozeno od FAINEIN a FAINESTHAI), přestaneme vymezovat jako záležitosti pouze vědomí (a dokonce jen lidského vědomí) a pokusíme se to aplikovat na reaktibilitu obecně, může to znamenat rozhodující obrat v našem myšlení skutečnosti resp. jsoucího vůbec. „Radikálnost“ takového přístupu spočívá v tom, že upustíme od výhradní spjatosti onoho FAINESTHAI s vědomím a rozšíříme jej na veškerou skutečnost. Co to bude znamenat? Především to zproblematizuje už dávno nedržitelný striktní kauzalismus: vztahy mezi jsoucny nemůžeme redukovat na nutnosti resp. nutné vztahy mezi příčinami a následky, ale musíme připustit, že tzv. následky nevyplývají pouze z příčin, ale že se na nich podílí tzv. reaktibilita. To znamená, že i tam, kde se všechno zdá nasvědčovat tomu, že nějaká „příčina“ s naprostou nutností vyvolává nějaký následek, je vznik tohoto „následku“ vždycky závislý také na reaktibilitě toho „jsoucna“, na kterém onen „následek“ může být zjištěna konstatován. Bližší analýza ukáže totiž, že přímé „nahlédnutí“ tzv. kauzální vazby není možné (jak ostatně prokázal už Hume), takže jsme vlastně odkázáni jen na pozorování nějaké uniformity, která se za stejných okolností vždy znovu opakuje. Přitom předpoklad kauzálního vztahu je natolik předsudečný, že v případě, že se v nesmírně dlouhé řadě takových uniformních případů zopakování vyskytne a je zaregistrována nějaká výjimka, okamžitě se pokoušíme tu výjimku nějak – opět kauzalisticky – vysvětlit – anebo ji prostě popřeme. Ovšem už v teoretické fyzice (hlavně kvantové) se ukázalo, že je třeba počítat jen s pravděpodobnostmi a s tzv. neurčitostí. Fyzikové z toho ovšem nevyvozují vysloveně filosofické důsledky a nepokoušejí se o celkově novou koncepci, nýbrž drží se jen omezeného výběru věcných souvislostí. Zavedením pojetí „pravých“ jsoucen všech úrovní, vybavených určitým rozsahem „vůle“ či „volnosti“ v reagování, si umožníme se vydat novými cestami. Reaktibilita, kterou přisoudíme každému pravému jsoucnu, však předpokládá, že právě podle její úrovně a míry dochází nebo nedochází k příslušnému „následku“. Nejde tedy o „nahodilost“ v tradičním smyslu, tj. že by celý problém byl redukován na to, že nějaké jsoucno my mohlo jednou reagovat tak a podruhé jinak (i když tuto možnost musíme nechat také otevřenu), nýbrž že odmítneme „celkovost“ nějakého procesu tam, kde není žádného „supersubjektu“, který by se o nějakou integritu v širokém rozsahu postaral. K příslušným významným reakcím může totiž dojít jen tam, kde dojde také k určitým vhodným setkáním jsoucen, která na sebe mají reagovat – a taková setkání sice v některých případech mohou být nějak aranžována a připravována (zejména např. v organismech), ale obecně organizována být nemusí, takže opravdu mohou být často pouze nahodilá, tj. také tam, kde se zdá, že jde o „nutnost“ (o kauzální vztah), protože od širších kontextů prostě odhlížíme. Odlišíme-li obojí, otevřeme si pochopení těch případů, kdy jde skutečně o možnosti různého reagování.
(Písek, 061008-2.)

Viktor Fischl (1993)

Která osobnost vás v období dospívání podstatně ovlivnila?
Člověk, který mě ovlivnil snad nejvíc ze všech, byl evangelík, český bratr Jaroslav Šimsa. Jako student jsem v Praze bydlel v YMCA a on byl generálním sekretářem akademické YMCA. Už v septimě jsem se poprvé zúčastnil letního tábora YMCA, kde jsem poznal řadu evangelických českobratrských osobností, které na mě měly hluboký vliv. To byli vážní věřící lidé – Emanuel Rádl a Josef Lukl Hromádka. Hromádka byl pro mě příliš ohebný, přizpůsobivý. Jak se později ukázalo, jeho přizpůsobivost šla až k poválečné spolupráci s komunisty. Kdežto Rádl byl člověk mého vkusu. Obdivoval jsem ho osobně a do dnešního dne všechno, co vím z filosofie, vím od Rádla z jeho přednášek, které jsem navštěvoval, přestože jsem studoval práva a později sociologii. Ale Rádl byl pro mě trochu příliš drsný, příliš tvrdý a přísný člověk. Nejlidštější ze všech byl právě Jaroslav Šimsa. To byl starší bratr, se kterým jsem mohl mluvit o všem. V té době jsem začal psát. První verše jsem publikoval, když mi bylo šestnáct sedmnáct; vyšly v literární revui Cesta (redigoval ji Miroslav Rutte). K vydání první knížky mi pomohl Šimsa. Znal se s tiskařem F.J. Müllerem, vydavatelem bibliofilií, a ten vydal v roce 1933 moji sbírku básní Jaro. V roce 1936 mi vyšly dvě další knížky: Kniha nocí a Hebrejské melodie. (Nepřestat se ptát. Rozhovor s Viktorem Fischlem, in: Liter.noviny č. 51-2, 23.12.1993, str. 10.)

František Xaver Šalda (1918)

Škola nepodává víc než výcvik rozumu; ale nám jest dnes především třeba vzdělání duše, srdce, obraznosti – pravého vzdělání tvořivého. Ale kde ho vzít, když ho nemají ani mnozí učitelé universitní? Čemu může naučiti v tomto směru např. takový Rádl, člověk osobivý, mstivý a malicherný až bůh brání, bez noblesy a spravedlnosti, který drze sáhá na věci, pro něž nemá vůbec vnitřních orgánů, který s klidem znovu tiskne a opakuje tupé a bědné nepravdy, jež mu byly vyvráceny …
(Proti návrhu Macharovu, in: 2000, Kritické projevy 10, Praha 1957, str. 474; původně in: Kmen 2, č. 17, 20.6.1918, str. 139.)