Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Josef Lukl Hromádka (1945)

To vše jest služba, kterou opravdová theologie přináší církvi. ... Je to služba primární, hlavní. Ale dnes se o této službě zmiňuji jen takto úvodem, abych více řekl o službě druhotné sice, a přece neméně důležité. (Jest vůbec otázka, zda smíme mluvit o primárnosti a druhotnosti služby, kterou koná theologie. V pravé theologii zasahují okrajové otázky přímo do centra a naopak tak zvané centrální otázky se ukazují ve své závažnosti často teprve, když zasáhnou na okraj.) Církev stojí uprostřed světa a koná svůj úkol v určité době. Tato konkrétnost a časová určenost patří k podstatě církve. Jako neznáme Krista, neznáme-li ho jako přišlého v těle v Ježíši Nazaretském, tak neznáme ani církev, neznáme-li ji v jejím bytí a svědectví uprostřed tohoto porušeného světa a určité doby. Také theologie jest pod náporem pozemského vlnobití a zcela určité dobové problematiky. ...
(Theologie na rozhraní [1945, orig. Doom and Resurrection], přel. F.M.Dobiáš, in: Pole je tento svět, Praha 1964, str. 49.)

Konrád Lorenz (1973)

Je pozoruhodné, že je to zřejmě pouze sám proces /59/ selekce, který rozhoduje, co vejde do trvalého fondu znalostí civilizace jako tradiční posvátné obyčeje a zvyky. Zdá se totiž, že i vynálezy a objevy, ke kterým se dospělo rozumem a racionálním zkoumáním, nabývají po delší době předávání z generace na generaci rituálního, ba dokonce náboženského charakteru. Vrátím se k tomuto tématu v příští kapitole. Prozkoumáme-li obvyklé sociální normy nějaké civilizace tak, jak existují v daném okamžiku, aniž bychom je podrobovali historickým srovnáním, pak nemůžeme rozlišit mezi těmi, které vznikly náhodou jako pověry, a těmi, které za svůj původ vděčí ryzímu úsuku a objevu. Můžeme dokonce říct, že cokoli, co je kulturou tradováno dlouhou dobu, nabývá nakonec povahy pověry nebo doktríny.
(8 smrtelných hříchů, přel. P. Příhoda a M. Špinka, Praha 1990, str. 58-59.)

Maurice Merleau-Ponty (1953)

La tradition est oubli des origines, disait le dernier Husserl. Justement si nous lui devons beaucoup, nous sommes hors d´état de voir au juste ce qui est à lui. A l´égard d´un philosophe dont l´entreprise a éveillé tant d´échos, et apparemment si loin du point où il se tenait lui-même, toute commémoration est aussi trahison, soit que nous lui fassions l´hommage très superflu de nos pensées, comme pour leur trouver un garant auquel elles n´ont pas droit, – soit qu´au contraire, avec un respect qui n´est pas sans distance, nous le réduisions trop strictement à ce qu´il a lui-même voulu et dit ... Mais ces difficultés, qui sont celles de la communication entre les „ego“, Husserl justement les connaissait bien, et il ne nous laisse pas sans ressource en face d´elles. Je m´emprunte à autrui, je le fait de mes propres pensées: ce n´est pas là un échec de la perception d´autrui, c´est /242/ la perception d´autrui.
(Le philosophe et son ombre, in: 4149, Éloge de la philosophie, Gallimard, Paris
1960, p. 241-2.)

Martin Heidegger (1927-28)

... Aplikováno na Kanta samého to znamená: nesmíme se držet pouhého slovního popisu, jejž transcendentální filosofii Kant jako její původce dává, nýbrž musíme této ideji, tzn. Jejím určujícím částem daným v jejich celku, rozumět z toho, v čem je tato idea založena. Musíme jít zpět k jejímu věcnému základu, spíše než vycházet z toho, co učinil patrným její první popis. Při snaze o porozumění tradované filosofii se pak tudíž musí dojít až k postoji, který Kant zdůrazňuje s ohledem na Platónovu nauku o idejích: „Poznamenávám pouze, že není nic neobvyklého – jak v běžném rozhovoru, tak ve spisech – porozumět určitému spisovatel srovnáváním jeho myšlenek, které vyslovil o svém předmětu, dokonce lépe, než si rozuměl on sám, protože svůj předmět dostatečně neurčil, a tak občas mluvil nebo i myslel proti svému vlastnímu záměru.“4 Správně rozumět Kantovi pak znamená rozumět mu lépe, než on /15/ rozuměl sám sobě. Předpokladem k tomu je nepropadnout při výkladu stejným přehmatům, které Kant vytýká historikům dějin filosofie, když praví, že „mnohý dějepisec filosofie ... nemůže pro jazykový rozbor toho, co oni [staří filosofové] řekli, vidět to, co říci chtěli“.5 Správně rozumět podle toho znamená: zaměřit se na to, co chtěl Kant říci, a nezůstat tak stát u jeho popisů, nýbrž jít zpět k fundamentům toho, co míní.
(Fenomenologická interpretace Kantovy KČR, př. J.Kuneš, Praha 2004, str. 14-15.)
4 Kčr B 370, A 314.
5 I. Kant, Über eine Entdeckung nach der alle neue Kritik der vinen Vernunft durch eine ältere entbehrlich gemacht Arden soll, in: Immanuel Kants Weke, vyd. E. Cassirer, Berlin 1912 nn. (= Cass.), sv. VI, str. 71.

Tao te ťing ()

Tao nebes nesoupeří a vždy dokonale vítězí;
s nikým nehovoří a vždy dokonale odpovídá;
nikoho neláká a vše k němu samo přichází;
zůstává neúčastné a vše dokonale osnuje.
Jak nesmírná, jak rozlehlá je síť nebes!
Její oka jsou řídká – nic však nepropustí.
(Tao te ťing – O tao a ctnosti, př. Berta Krebsová, Dharma Gaia, Praha 2003, kap. 73, str. 194.)