Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2006)

Slovem „událost“ můžeme mínit jednak toto slovo samo (pochopitelně spjaté s významem, neboť bez této spjatosti jde o pouhý flatus vocis, event. skupinu značek-písmen), nebo nějakou skutečnou událost, a také pojem a pojetí události, což vlastně znamená „událost“ jako myšlenkový model. Totéž nebo něco podobného ovšem platí o slovech „událost jako skutečnost“, neboť tu můžeme mít na mysli vedle slov samých nějakou konkrétní skutečnou událost, ale také pojem či pojetí „události jakožto skutečné“, tj. opět příslušný myšlenkový model. Chceme-li však rozlišit (a pak provést srovnání) právě „událost jako skutečnost“ a „událost jako fenomén“, je zřejmé, že nám nejde na prvním místě ani o nějakou skutečnou událost „o sobě“, tedy nezávislou na pozorovateli (to je spojeno zase se zvláštní problematikou rozdílu mezi „úkazem“ a „jevem“), ani o to, jak je nebo může být takové konkrétní „událost“ vnímána, chápána a třeba zkoumána, nýbrž o rozlišení pojmové, tedy opět o příslušné myšlenkové (intencionální) „konstrukce“, modely, a tudíž buď intencionální „předměty“ (o kterých pak prokážeme, jak a v čem jsou vadné) nebo intencionální „ne-předměty“, které zachovají „událostnou“ povahu nejen událostem samým (skutečným), ale také příslušnému modelu (právě proto nenazývanému „předmět“, ale oním provizorním a zatím zdaleka ne běžným pojmenováním „ne-předmět“. – Co tedy můžeme říci o těchto dvou odlišných intencionálních ne-předmětech, jejichž pojmenování bylo použito shora? Užijeme-li nyní běžného, ale málokdy kriticky dostatečně kontrolovaného termínu „pojem“, jde vlastně o dva odlišné pojmy: jeden pojem nám pomáhá soustředit myšlenkové intence na model (události), zatímco druhý na fenomén (události), tedy na to, jak se nám (událost modelově) „jeví“. A protože tento druhý bod náleží vskutku k jiného okruhu problematiky, dokonce do okruhu obecné problematiky „fenomenologické“, zdá se, že vlastním problémem zůstává nadále především to, jak lze a jak je třeba myslit a pojmově uchopit událost v její událostnosti, tj. nikoliv v její momentální jsoucnosti ani v jejím vytržení z jakýchkoli a zejména časových souvislostí, nýbrž v její nenahodilé, nýbrž sjednocené, integrované proměně či proměnnosti.
(Písek, 061004-1.)

Ladislav Hejdánek (2006)

Už to, že událost je děním, které je sjednoceno (a tudíž sjednoceno v čase, nikoli v bezčasí), nás vede k otázce, jak je takové sjednocení vůbec možné. Musíme si celou věc především důkladně (pojmově) promyslet, ale musíme si také zvolit nezbytná pojmenování, vhodné ,termíny‘, neboť myšlení, které nemá k dispozici vhodné termíny, nutně upadá do závislosti na termínech starých a zaběhaných. (Termíny nejsou pouhým označením, ale jsou to slova, která mají důležité vazby, směřující na jiná slova, neboť slova jsou vždy zapojena do jazykových struktur; a právě tato zapojení je třeba upravit, změnit, některá oslabit nebo zrušit, jiná přidat a zavést.) Whitehead neváhal třeba sáhnout k termínům psychologickým (např. feeling) v kontextech vysloveně fyzikálních, čímž vlastně ustavil jejich nový význam. Právě proto můžeme mluvit třeba o tom, že událost „vykonává své bytí“, a tak jí můžeme připisovat „výkony“ a předpokládat, že je nějakým způsobem aktivní. A pak už nám nebude dělat takové těžkosti ji chápat jako subjekt (neboť akce není možná bez aktivního subjektu), a budeme za legitimní považovat otázku, čím se událost-subjekt řídí, čím se ve svých činnostech spravuje.
(Písek, 061102-1.)

Ladislav Hejdánek (2012)

Každá (pravá) událost je celkem, ale ne každá je (také) subjektem (resp. ne každá „má“ svůj subjekt). Událost si svůj subjekt musí vytvořit (ustavit), ale může to udělat jen v prostředí jiných událostí, a to tak, že v sobě generuje (nastartuje) aktivitu (tj. schopnost být aktivní resp. vytvářet a spouštět své akce). Pouze tehdy, když svými akcemi dokáže reagovat na jiné události (a vůbec jiná jsoucna, eventuelně jejich hromady atp.), může si dokázat ustavit svůj subjekt (čili může se sama stát subjektem). Ve svých akcích totiž událost jakoby opouští sebe a vystupuje (vykračuje) ze sebe „ven“, tj. k jiným událostem (jsoucnům). „Původně“ je takové „vystoupení ze sebe“ jen tentativní, tj. jde jen o „akci nazdařbůh“; pokud vůbec nedojde k setkání s jinou událostí (s jiným jsoucnem), akce zajde (zanikne) jakoby „do ztracena“, tj. nepřinese žádnou zprávu (informaci) o jiných událostech (jsoucnech) – a tudíž ani žádnou zprávu (informaci) o tom, v jaké podobě se sama jeví oněm jiným událostem. A v důsledku toho se nedokáže stát sama subjektem (vytvořit si svůj vlastní subjekt). A protože každá taková událost má nejen počátek a průběh. ale také svůj konec, událost končí, jako kdyby nikdy neproběhla, neponechává po sobě žádné „stopy“ ani „relikty“. Naproti tomu událost, která se ve své akci (ve svých akcích) setkala s jinou (s jinými), je s to zachovat něco z takového setkání (z takových setkání) jakožto rozdíl mezí akcí nazdařbůh a reakcí (je otázka, zda to můžeme redukovat na pouhou „informaci“ – nemáme zatím dost přesné vymezení toho, jak chápat informaci a to, co ke každé informaci nutně náleží, tedy něco jako „nositele“ informace; proto raději budeme mluvit o „reakci“).
(Písek, 120421-2.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Česky je sice možno slovu událost rozumět jako něčemu, co se nehodí, ale nikdy to nezůstává jen u náhody, nýbrž vždycky je do toho zahrnuto i to, co se již nahodilo a k čemu došlo, na co bylo lze reagovat jako na něco úhrnného, ne-li celkového. Je tedy vždy míněn také někdo (nemusí být jeden jediný), kdo událost jako takovou chápe (a tedy nikoli jako pouhou „hromadu“ nahodilostí.
Anglicky jsou pro německé slovo „Ereignis“ udávány následující alternativy: incident, event, occurrence, occasion, incidence, happening, ongoing, sensation (www). – O události nelze mluvit, pokud se nic neděje; když se něco děje, nerozumíme tomu, pokud se v tom nepokusíme rozpoznat nějaké události (ovšemže nejen pravé, vnitřně sjednocené, nýbrž i „nepravé“, jimž „událostnost“ pouze přisuzujeme, ale neprávem; často bývá již obyčejné dění označováno za událost, ale jen proto, že se nevyjadřujeme s náležitou přesností). Změny dokážeme registrovat, ale asi jen tak, že přitáhnou naši pozornost; dokud si však neujasníme, „co“ se změnilo, zůstáváme bezradni nebo v nejistotě. Naše pozornost je ovšem vždy upřena jedním určitým směrem (někdy výjimečně dvěma nebo více určitými směry, to však svou pozornost musíme jakoby rozdělit a střídat); když registrujeme nějaké změny, nejprve se tážeme po tom, co „se děje“, teprve poté, co se vlastně mění nebo změnilo. Ale vždy pamatujeme na nutnost jakéhosi srovnání s tím, co bylo a není, nebo také co nebylo a nyní jest. Nutnost odkazovat při každém upřesňování na konexty situační, ale také časové nás vždycky vede jednak do minuloszi, jednak ke sledování přicházející budoucnosti.
(Písek, 130521-1.)

Ladislav Hejdánek (2013)

Pravá událost (tj. událost vnitřně integrovaná a soustředěná jako „subjekt“) má počátek a konec, a mezi nimi oběma se událost vskutku děje, tudíž mění, přičemž ovšem zachovává – jakožto subjekt – svou totožnost. Ta totožnost nespočívá po vnější (předmětné) stránce v ničem, co by zůstávalo v průběhu událostného dění beze změny, tj. co by z onoho průběhu bylo vyňato. Proto musíme předpokládat, že je založena a udržována (garantována) niterně, tj. nepředmětně. („Niterně“ tu neznamená uzavřeně do vlastního „nitra“ události, nýbrž jde tu o poukaz k tomu, co „je“ za hranicemi vlastní niternosti, co přichází z mnohem větší hloubky nepředmětnosti, než kam sahá ona vlastní nepředmětná stránka události. Pokusíme-li se to vyjádřit krátce a ještě jinak, skutečný zdroj integrity každé události leží „mimo“ ni, ale ne „vně“, tedy nikoli jako něco pro ni vnějšího, co přichází odněkud, kde a kdy to už bylo a je, nýbrž jako něco, co je ještě víc a do větší hloubky „niterné“, než je niternost této jednotlivé události. Tak jako vnějškem události nekončí veškerá vnějšnost (neboť ta přece charakterizuje všechny „věci“ vnějšího světa), tak nitrem (niterností) určité události nekončí veškerý svět nitra a niternosti, nýbrž otvírá se „za“ jejím nitrem jako ještě větší hlubina niternosti a nepředmětnosti.
(Písek, 130216-1.)