Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek (2013)

Poznávat (tj. v jistém smyslu poznávat) můžeme pouze to, s čím máme nějakou zkušenost, tj. co nějakým způsobem už aspoň trochu známe, s čím jsme se již dříve nějak setkali, s čím jsme se aspoň trochu obeznámili. Ovšem toto jakési předběžné obeznámení ještě samo není poznáním v pravém slova smyslu, ale umožňuje nám přece jenom se tak v určité situaci, v níž k našemu setkání s něčím (o čem už něco víme ze zkušenosti) dochází, vyznat, orientovat se v ní, aspoň pokud jde o to „něco“ v naší zkušenosti. Zkušenost ovšem může být také značně rozsáhlá a může se týkat nikoli jedné „věci“, ale celé řady „věcí“, a dokonce celé řady úkonů, kterých je zapotřebí k dosažení nějakého výsledku či cíle. Nicméně i v takových případech platí, že obeznámenost s takovými třeba i dost složitými postupy ještě zdaleka neznamená, že tu dochází (nebo dokonce došlo) ke skutečnému poznání. Kant právě v této souvislosti tvrdí, že ke skutečnému poznání potřebujeme ještě pojem, že nestačí pouhá obeznámenost. Naproti tomu celá tradice empirismu staví na takové obeznámenosti ze zkušenosti a pojmy chce odvozovat ze zkušenosti, tj. z oné obeznámenosti. Kant sice připouští, že některé pojmy se musí opírat o zkušenost, ale že to je až sekundární „úprava“, zatímco pojmy vůbec a zejména některé mají jiný původ, totiž že každé zkušenosti nutně předcházejí a že teprve dodatečně, druhotně mohou být „aplikovány“ i na zkušenost resp. na to, co nám zkušenost poskytuje a dává. – Na druhé straně ovšem je třeba připustit, že zkušenost můžeme získat nejen pokud jde o vnější předměty, věci, skutečnosti, ale také o takové „skutečnosti“, k nimž nemáme otevřen přístup zvnějšku; pak mluvíme o tzv. vnitřních (eventuelně ne-předmětných) zkušenostech. Pak musíme ovšem rozlišovat, jde-li primárně o jiných druh zkušeností, anebo jde-li o zkušenosti s jinými druhy skutečností, tedy s jinými druhy „předmětů“ (a tedy eventuelně „ne-předmětů“).
(Písek, 130509-1.)

Ladislav Hejdánek (2015)

Na tzv. zákony zachování se musíme dívat jako na námi stanovenou zásadu, bez níž by nebyly naše (teoretické) výpočty platné. Vždycky se při tom připomíná, že tyto „zákony“ (ve skutečnosti naše zásady) jsou platné pouze pro tzv. uzavřené systémy. Ale existují vůbec někde takové uzavřené systémy? Pouze jako naše hypotetické konstrukce, ale ve skutečnosti nic takového nelze uvést, a to ani v malém (např. na naší planetě), ani ve velkém (ani v případě galaxií a kup galaxií). Zdá se tedy, že skutečné jsou pouze otevřené systémy. Z toho usuzuji, že ani vesmír jako „celek“ (pokud by to byl celek) není výjimkou – ať už je „skutečný“ jen jediný svět (jediné univerzum) anebo – a tím spíše – ať je takových „světů“ víc (nejspíš zase budou mezi nimi nějaké interakce). Zkrátka a dobře: ať už chápeme „svět“ jakkoli, rozhodně jej nemůžeme chápat jako uzavřený systém. A proto v něm zákony zachování nemusí (a nebudou nutně) platit. Vlastně bychom to mohli ještě vyostřit: to, že svět vůbec „je“, znamená, že nebyla „zachována“ nicota. (Nic je přece „jednodušší a snazší než něco“.) A platí to ovšem i obráceně: svět může skončit změnou v „nic“, tj. nic nemusí být ze světa zachováno (zejména pokud tu nebude nic, co by naň mohlo reagovat a tím něco z něho zachovat).
(Písek, 150325-1.)

Ladislav Hejdánek (2000)

Patočka napsal kdysi (poměrně brzo po válce, když psal „Věčnost a dějinnost“): „Tradičně se ve filosofii předpokládá, že věci jsou nějak ´dány´, že máme přístup k jsoucímu.“ (7630, Péče o duši 1, s. 195). V této formulaci máme pohromadě hned několik závažných problémů, které byly tradiční filosofií od prvních dob řešeny předčasně a tedy předsudečně. Především tu je problém, co to je vlastně ona „věc“: může to být vskutku cokoliv? Anebo musí splňovat některá kritéria, aby bylo možno mluvit o „věci“ (nebo o čemkoli jiném)? Za druhé: je nám taková věc vskutku „dána“ – anebo je spíše třeba mluvit o tom, že se nám sama „dává“? A jak se nám takové věc „dává“? Co dělá, aby se nám mohla dávat nebo dokonce „dát“? A jak jsme na tu věc, která se nám sama dává, připraveni, abychom ji přijali? Nejde jen o otázku našeho přístupu k takové věci, ale o samy „subjektní“ a „subjektivní“ předpoklady onoho přístupu. Nestačí přece, aby se nám věc dávala, jde také o to, abychom na to sebe-dávání věci nějak vhodně zareagovali. Je nám věc, která se nám dává, přístupna již tím, že se dává, anebo má náš přístup k ní ještě jiné, další předpoklady? Anebo jsou mezi oněmi předpoklady také takové, které sice musí být splněny z naší strany, ale bez nichž by se nám ona věc ani nemohla dávat? Je vůbec nějak závažný rozdíl mezi tím, že a jak se věc dává, a tím, že a jak se dává nám? Není to vlastně všechno také náš výkon, který zakládá to, že a jak se nám nějaká věc dává? To je eminentně důležité, máme-li odpovědět na Patočkovu otázku, jak ji formuluje o pár řádek dál: „Čeho je třeba k tomu, aby věci byly dány, aby se ,zjevily‘?“ Je k tomu zapotřebí jenom nás? To by znamenalo, že věc je vždy jen naším výtvorem. Nebo je k tomu zapotřebí jen oné věci? Tak se sice tváří vědy, které chtějí předstírat, že poznávají věci, jak jsou samy o sobě a tedy bez nás – ale to neobstojí ve světle jen trochu pozornější kritiky. A jestliže je zapotřebí obou stran, mohlo by to znamenat, že věci se nám vlastně vůbec nedávají, že se o nás nestarají, že jsme jim lhostejní. Proč potom hovořit o tom, že to jsou nějaké danosti, jestliže jsme to konec konců my, kteří si je „dáváme“ (či „bereme“)?
(Praha, 000627-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Zkušenost je výsledek (rezultát, vlastně i produkt) zakoušení něčeho, co není součástí takové zkušenosti samé, tj. něčeho zakoušeného. To, co je zakoušeno, ovšem nemusí být nutně plnou skutečností: např. v setkání zakoušíme přítomnost někoho druhého, ale ten zakoušený druhý daleko přesahuje to, co můžeme v daném setkání zakoušet – ke zkušenosti tak vždy náleží vědomí její částečnosti, omezenosti, tedy vědomí toho, že ji lze rozmnožovat, rozšiřovat, prohlubovat, upřesňovat atd. A my to také vždy do jisté míry děláme: setkáme-li se s někým, s kým se už známe, zapojujeme do své zkušenosti s ním často i zkušenosti předchozí, zejména pokud byly něčím významné (pozitivně nebo negativně). Už tím je dáno, že zkušenost se nejen nemusí, ale vlastně ani nemůže vztahovat k zakoušenému jen jako k právě přítomnému a tak „danému“, nýbrž i k tomu, co právě jako přítomné, nám dáno není, nýbrž i k tomu již sice nepřítomnému, ale kdysi aktuálně jsoucímu a tedy kdysi nám aktuálně přítomnému. To ovšem nutně závisí na naší paměti: pokud si na minulá setkání s tím zakoušeným moc nebo vůbec nevzpomínáme, stává se pak naše aktuální setkání nějak chudším, omezenějším, někdy dokonce nahodilejším, neboť povrchnějším. Dále je však důležitá také schopnost se vyznat také s okolnostmi určitého setkání, tj. chápat širší souvislosti a tedy i rozsáhlejší nebo hlubší význam takového setkání (anebo takové setkání chápat jako zcela nahodilé). V setkání dochází často k rozmluvě a nejednou i k delšímu vyprávění. Tak dochází k tomu, že do setkání s určitou skutečností, která je aktuálně a živě před námi, proniká také druhým partnerem prostředkované setkání s něčím nejen aktuálně nepřítomným, nýbrž pouze líčeným, ale tím také setkání s něčím, o čem se – aspoň v tu chvíli – nemůžeme přesvědčit, jde-li o něco vskutku skutečného, k čemu třeba opravdu došlo tak, jak to je líčeno, apod. A naučíme-li se co nejlépe se v tom rozlišování vyznat, musí dříve nebo později dojít také k tomu, že se budeme stále častěji chtít přesvědčovat o pravosti toho, co jsme zakoušeli nebo co zakoušíme i my. A to je právě ten důležitý způsob, jakým se do naší zkušenosti zapojuje také náš rozum, naše usuzování a naše celková myšlenková, ale i sama životní orientace (která je ovšem založena nejen na zkušenostech minulých, ale také na zkušenostech dalších, vždy nových a někdy podobných, jindy odlišných).
(Písek, 140130-1.)

Ladislav Hejdánek (2014)

Aby bylo možno mluvit o „události“, je třeba předpokládat, že je možná „změna“ (a pak je ovšem třeba co možná nejpřesněji myslit to, co nazýváme „změnou“ – ostatně viz tam!). Mluvíme-li samostatně o změně, máme na mysli to, že něco, co tu bylo, tu už není, nebo naopak že tu je něco, co tu nebylo, eventuálně obojí pospolu – a tak máme na mysli pouze onen přechod od nejsoucího ke jsoucímu, eventuálně přechod od jsoucího k nejsoucímu (nebo obojí zároveň), a zcela přehlížíme, že to, co tu bylo, ale už není, nemusí s tím, co tu je, ale předtím ještě nebylo, mít vůbec nic společného – leda to, že vedle této změny tu něco jiného, co tu již dříve bylo, nadále jest, tedy že to onu změnu přetrvalo. A pak je třeba se tázat, zda toto něco, co přetrvalo změnu, má vůbec nějakou souvislost s onou změnou samou. Pokud se ukáže, že tu nějaká relevantní souvislost vskutku jest, tj. že mezi tím, co se změnilo (ať už tak či onak), a tím, co se nezměnilo (ale zůstalo beze změny, pokud jsme to mohli zjistit), musíme se ihned ptát, zda podobná souvislost je také mezi tím, co bylo a už není, a tím, co nebylo, ale už je. Pokud zjistíme a můžeme potvrdit, že taková souvislost, takový skutečný (nikoli jen námi ustavený a skutečnosti jen přisuzovaný vztah mezi tím, co bylo a už není, nebo tím, co nebylo, ale už je, a dále tím, co bylo a beze změny trvá dál navzdory oné změně (tj. před změnou i po ní), objevili jsme událost a to, co k ní náleží.
(Písek, 140831-2.)