Archiv Ladislava Hejdánka | Kartotéka

Ladislav Hejdánek ()

Abychom vůbec mohli mluvit o tzv. nepravých jsoucnech, musíme předpokládat, že na určité úrovni(a možná dokonce na velmi nízké úrovni, téměř od samého počátku) jsou některá pravá jsoucna schopna reagovat nejenom na jiná pravá jsoucna jednotlivě (individuálně), nýbrž dokonce na určité shluky či skrumáže (agregace) jiných pravých jsoucen. A to znamená, že musí předpokládat již na těchto relativně velmi nízkých úrovních značný význam něčeho, čemu jsme si navykli na lidské úrovni říkat "fenomén". Jde totiž o to, že – na rozdíl od kantovského pojetí např. – není za každým fenoménem nějaké "věc o sobě", nám sice nedostupná, ale s oním fenoménem přece jenom určitým způsobem spjatá (pochopitelně vylučujeme pouhé zdání či iluzi – to je jiná kapitola). Není žádné "skutečnosti o sobě", když se nám něco jeví jako dvojice nebo trojice jenom proto, že se dva nebo tři předměty (věci) nahodile vyskytují vedle sebe nebo že se nám tak jeví (např. když se nám Orionův pás jeví jako trojice hvězd, které však k sobě vlastně vůbec nikterak nenáleží a jen se tak našemu pohledu "promítají"). Souhvězdí ovšem vůbec nelze prohlásit za pouhé "zdání", neboť každý pozorovatel hvězdné oblohy se může na vlastní oči přesvědčit, že to jsou nezaměnitelné sestavy hvězd (něco jiného je poznání, že jejich skutečné vztahy neodpovídají vůbec tomu, jak se nám jejich vztahy jeví). Ale podobně, jako tomu je s naším zrakovým reagováním na ony sestavy ("viděním" oněch sestav), podobně tomu je i na nižších a nejnižších úrovních. Tak můžeme pozorovat, že molekuly (a jejich agregace) reagují (např. gravitačně apod.) na celé agregace jiné, nebo že izotopy navzájem reagují tak, aby zachovaly pravidlo tzv. poločasu rozpadu apod. Schopnost reagovat nikoliv pouze na "pravá jsoucna", nýbrž na celé agregace pravých jsoucen předpokládá, že pro reagující jsoucno se ona agregace ´skládá´, ´integruje´ do jakéhosi zdánlivého „celku“ – a to je právě onen jakkoliv primitivní fenomén či – chceme-li zajistit odlišení od lidského charakteru fenoménů – jakýsi předfenomén, protofenomén. – Na druhé straně je třeba uvážit, že nevíme, zda jednotlivá pravá jsoucna na sebe reagují a vůbec jsou schopna reagovat jinak než na pouhé fenomény (tady zase s výjimkou lidské roviny, kde se možná poprvé objevuje schopnost člověka ´vidět´ v druhém člověku bytost sobě podobnou, druhé „já“, nejenom tedy fenomén druhého člověka). Tento druhý problém musí zatím zůstat předmětem úvah a zkoumání. Je to téma vysoce důležité, neboť úzce souvisí s pojetím života; je možné, aby se – podle Whiteheadovy formulace – elektron choval v živém těle odlišně než v anorganických souvislostech jen díky tomu, že je díky specifickým vlastnostem „agregace“ jiných jsoucen ve svém okolí a tedy díky ´objektivní´ možnosti a zároveň své subjektivní schopnosti reagovat na onu „agregaci“ jako na fenomén, tedy ´celkově´, s to modifikovat své chování už na tomto základu a tedy jen díky vztahům k předmětným stránkám všech oněch pravých jsoucen, ale i na jejich stránku vnitřní? Je takový elektron za určitých předpokladů vnějších schopen se „zařadit“, vnitřně vintegrovat do vztahů mezi jejich vnitřními stránkami, tj. vstoupit do jakéhosi „tajného“, nevnějšího svazku s nimi? (Krouž.blok, list 87-150.) – (Praha, 870327-1.)

Ladislav Hejdánek ()

Úvahy o filosofii pro "naši dobu", tj. pro přítomnost, by měly vycházet z dvojího vyjasnění: 1) co to je filosofie, jaké jsou její charakteristické rysy, a 2) co chápeme tzv. "naší dobou". S obojím jsou spojeny velké nesnáze. Především na světě není žádná jiná instance, která by byla dost kompetentní k tomu, aby věrojatně posoudila, co to vlastně filosofie jest, kromě filosofie samotné. A tu je od počátku zřejmé, že v tom není, nemůže být a snad by ani nemělo být jednoty. Filosofií je mnoho a různých také proto, že si každý skutečný filosof na tuto základní a přece provždy "úběžnou" filosofickou otázku musí na svou osobní odpovědnost a na své vlastní riziko sám odpovědět. Člověk je – pokud víme – jediným tvorem, který je obdařen vědomím a zejména myšlením do té míry flexibilním, že se může tázat po celku svého života a dokonce po skutečnostech, které se jeho života vlastně přímo netýkají (přesně: které se jeho života začnou týkat teprve ve chvíli, kdy se po nich začne tázat). Teprve tehdy, když se člověk táže tímto zvláštním způsobem, se pokouší vědomě vztáhnout k tomu, co nemá před sebou, co zkrátka "není tu", protože si uvědomuje ohromnou důsažnost toho, co "tu není", pro všechno to, co "tu je". Vědomí oné obrovské důsažnosti není příliš přesné a je spjato s nejrůznějšími emocemi. Jednou z nejdůležitějších je strach, úzkost, děs … V podstatě jde vždy o děs z toho, co přichází z budoucnosti. Proč se vlastně mytický člověk děsí budoucnosti? A proč se zvíře děsí pouze toho, co "je tu"? Zdá se, že dokonce i tam, kde se člověk děsí něčeho minulého, jde ve skutečnosti o děs z toho, co se z té minulosti může vyklubat jako to, co teprve přijde – a co vlastně tím, že si to člověk uvědomuje, již přichází. A právě to má své důsledky pro náš bod 2), totiž co máme rozumět "naší dobou". Tu nemůžeme redukovat na momentální poměry, protože pak bychom nemohli porozumět jejímu "smyslu". Smysl přítomnosti spočívá v tom, jak si tato přítomnost vede ve vztahu k minulosti, tj. v čem na tu kterou minulou dobu navazuje a v čem ji naopak nechce následovat, v čem se od ní chce odlišit a skutečně odlišuje. Aktuální přítomnost však může být něčím novým (na rozdíl od pouhého pokračování v tom, co bylo) jen tak, že se orientuje také směrem do budoucnosti, nejen do minulosti. Přítomnost je zkátka skutečnou (= aktuální) přítomností jen tak, že se nějakým způsobem vztáhne jak k minulosti, tak k budoucnosti. Filosofie, která má být filosofií pro "naši dobu", tedy pro přítomnost, nemůže být proto jen nějakým výrazem, produktem doby (a už vůbec ne produktem toho, co té době předcházelo), ale musí být vždycky také určitým rozvrhem toho, co očekáváme, co chceme a co jsme už začali a ještě začínáme dělat. (Písek, 980729-1.)

Ezechiel 35 ()

11Protož živť jsem já, praví Panovník Hospodin, že naložím s tebou podle hněvu tvého a podlé závisti tvé, kterouž jsi prokázala z nenávisti své proti nim. I budu pozná od nich, když tě budu souditi.
Ezech 35, 11
(6630, Biblí sv. podle vyd. 1579-93, Kutná Hora 1940, SZ str. 745.)

František Xaver Šalda (1935)

… Dvě pravdy, dvě morálky, dvojí svědomí, dva systémy měřítek, to je mi pitvorná nehoráznost, ne-li něco horšího. Svědomí není ani individuálistické, ani kolektivistické, a pravda právě buď je, anebo není; a je-li, je vždycky jedna a universálná. Pravda jako mravnost je mi v usilování, v nejopravdovějším usilování celé bytosti, přiblížit se co nejvíce absolutnu, překonávat a překonávat stále a stále odpor determinismu a relativismu. To je mi sama podstata jak pravdy, tak mravnosti i svědomí. Člověk se rodí spoutaný v řetězech okolností, zděděných názorů a forem determinovaných prostředím a do smrti musí se z nich vybavovat a osvobozovat. Osvobozující se bytost a bytost věřící v možnost osvobození jest mi bytost /110/ mravná; každá jiná nemravná. Nevěřím tedy, že jsou nutné dva systémy měřítek, abychom pochopili ruskou svobodu. …
(Dopis Boh. Mathesiovi, in: 3162, Šaldův Zápisník, Praha 1934-35, s. 109-110.)

Jan Patočka (1976?)

… Napsal několik biologických prací, na rozhraní biologie a vždycky trochu s naturfilosofickým nátěrem. Pak dostal kolosální nápad, že v době, kdy hlavním, problémem bylo, zda pojmout vývoj darwinovsky nebo ne, se bude v tomto problému orientovat historicky a že se na tuto krizi vědy podívá z hlediska vědecké skutečnosti. Hledisko vědecké skutečnosti nechápal jako hledisko vědeckých nauk, doktrín vyložených v knihách, nýbrž jako hledisko vědy, jak žije ve vědcích, jak žije v konkrétních individualitách, v jejich myšlenkách jako projevech jejich života ve vědě. To bylo zvláštní hledisko. Napsal dva svazky pozoruhodného čtení, Dějiny biologických teorií psaných německy. V češtině oba svazky nemáme, je druhý pod titulem Dějiny vývojových theorií v biologii 19. století. Kdo je měl někdy v ruce, ví, že je to jedna z těch českých knih, které jsou nejvíc naplněny fakty, ohromnou sečtělostí. V té době jiná kniha o těchto problémech nebyla. Český spis je z roku 1909 a německy vznikl předtím, asi 1905. Bylo to dílo jednatřicetiletého učence, který už má za sebou bohatý život – i ve vědě. Je to myslím jedna z nejslavnějších českých knih vůbec. Svědčí o tom překlady a to, že se pořád cituje. Existují i jiné dějiny biologie, pojaté právě z opačného hlediska, z hled/274/diska objektivně citovaných a doložených doktrín (v Orbis academicus ohromné svazky o vývoji jednotlivých biologických problémů s pasážemi z autorů aj.), ale Rádl je pořád nepostradatelný, protože on dává perspektivu. U Rádla není chaos faktů, ale život biologie podaný z hlediska člověka, který sám zápasí o nějakou základní pravdu, o niž v diskusi, v boji idealistů s materialisty, jde. To se odehrává na poli biologie. Celé 19. století nechává Rádl vyvrcholit v Darwinovi, v mechanistovi, jenž chce být Newtonem stébla trávy. (Mnozí dnes soudí, že se mu to skutečně podařilo, doplněno ovšem moderní fyzikální chemií a biochemií, dnešními genetickými naukami.) Rádl předvádí zvrat od idealistických nauk, naturfilosofických a jim podobných, od morfologie, která vládla v první polovině 19. století až do soustředěného útoku Darwinova, a potom líčí pomalý rozklad darwinismu v dalším biologickém myšlení. Je to skutečně významné dílo a v jistém směru také vrchol Rádlovy tvorby, když bychom ji brali jen z hlediska doktrinálního. Ale tento pozoruhodný myslitel, jehož najdete citována v tak významných dílech jako je Meyersonův spis o výkladu ve vědách, v klasických filosofických dílech jako je Schelerovo dílo Wesen und Formen der Sympathie nebo Die Wissensformen und die Gesellschaft, ve dvacátých letech píše najednou jen samé brožury nebo spisy, které nemají takový rozsah nebo široký dech, a když ho mají, nestačí to nějak na to, aby to bylo dílo na úrovni. Proč se to stalo ? …
(Masaryk. Soubor statí, Praha 1979, ed. Iv. Chvatík etc., str. 273-74.)